601–660 z 156735 Autoři
Jiří Pober (39)
Narozen 18.4.1910 v Praze, zemřel 8.7.1976 v Říčkách. Nakladatelský, kulturní a rozhlasový redaktor, novinář a publicista, divadelní kritik, překladatel a autor učebnic z angličtiny.
Více od autora
Jiří Krásl (56)
Jiří Krásl byl český akademický malíř, ilustrátor, grafik a typograf. Jiří Krásl vystudoval v Praze Státní grafickou školu a pak pod vedením profesora Josefa Nováka Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Většinu své tvorby věnoval ilustracím myslivecké literatury, příběhů o přírodě a dětské dobrodružné literatury. Mezi dětskými čtenáři proslul především jako tvůrce obrázkového seriálu Kulišáci podle scénáře Jaroslava Foglara, který vycházel v časopise ABC v letech 1963–1966.
Více od autora
Andrzej Sapkowski (97)
Andrzej Sapkowski je polský spisovatel, který je považován za jednoho z nejlepších autorů fantasy. Je velice populární nejen v Polsku, ale také v České republice, Slovensku, Rusku, Německu, v Portugalsku, Francii, Švýcarsku a obrovskou popularitu si vydobyl ve Španělsku. Jeho nejznámějším dílem jsou povídky a navazující sága o zaklínači Geraltovi z Rivie a princezně Ciri. Tato část jeho díla byla i zfilmována a byly vytvořeny hry. Od filmu a starého seriálu se však sám Sapkowski důrazně distancoval. Andrzej Sapkowski se narodil v Lodži a jelikož má nadání na jazyky, tak po studiu vysoké školy pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Svou první povídku publikoval v roce 1986 a již o dva roky později byl jedním z nejoblíbenějších spisovatelů fantasy v Polsku. Kromě knih píše i povídky, recenze, komentáře a fejetony, zejména pak do polských fantasy časopisů Fantastika a Magie a Meč Mezi jeho novější díla patří „sága o Reinmarovi z Bělavy“, známější pod názvem Husitská trilogie, je to historická fantasy, která se odehrává v období husitských válek, především ve Slezsku a Čechách. Pro svůj košatý jazyk s množstvím latinských citátů a mistrovskou gradaci děje bývá přirovnávána ke Křižákům Henryka Sienkiewicze. Sapkowski zde projevuje skvělou znalost historických reálií , v příběhu vystupuje mnoho historických osobností z tehdejšího Slezska, Uher a Polska. Podobně jako v jiných románech zde Sapkowski uplatňuje svou pověstnou ironii a skvělý smysl pro detail. Pozn.: Knihy byly vydány znovu jako: Tyto povídky byly vydané ve sborníku Magické střípky
Více od autora
Věra Höppnerová (92)
Prof. PhDr. Věra Höppnerová, DrSc. se zabývá výzkumem obecného a hospodářského německého jazyka z hlediska morfologie, syntaxe, frazeologie a slovotvorby. Zaměřuje se zejména na jevy, které se liší od češtiny a které jsou proto soustavným zdrojem chyb vzniklých rušivým působením mateřštiny. Teoretická zjištění, která se týkají těchto asymetrií, začleňuje do učebních materiálů pro gymnázia, odborné, vysoké a jazykové školy. Pracoviště: Vysoká škola ekonomická, Pedagodická fakulta Západočeské univerzity v Plzni
Více od autora
Pablo Picasso (79)
Pablo Ruiz Picasso byl španělský malíř a sochař. Jeho celé jméno je Pablo Diego José Picasso. Je jednou z nejvýznamnějších osobností umění 20. století. Společně s Georgesem Braquem je považován za zakladatele kubismu. Odhaduje se, že Picasso vytvořil asi 13 500 obrazů a skic, 100 000 rytin a tisků, 34 000 ilustrací a 300 skulptur a keramických děl. Byl aktivním členem francouzské komunistické strany . Jeho obraz Alžírské ženy byl v květnu 2015 v newyorské aukční síni Christie's vydražen za 179,4 milionu dolarů , čímž se stal historicky nejdražším výtvarným dílem prodaným v aukci. Narodil se v Malaze ve Španělsku, byl prvním dítětem José Ruize y Blasco a Maríe Picasso y López. Byl pokřtěn jako Pablo, Diego, José, Francisco de Paula, Juan Nepomuceno, Maria de los Remedios, a Cipriano de la Santísima Trinidad. Picassův otec, José Ruiz, byl malířem, jehož specialitou bylo realistické zobrazení ptáků a který byl většinu svého života profesorem umění na škole řemesel a kurátorem v muzeu. Picasso už jako chlapec prokazoval vášeň i cit pro kresbu. Podle jeho matky bylo jeho první slovo „piz“, což je zkrácenina od lápiz, španělsky tužka. Otec vyučoval Picassa různým technikám, např. kresbě a olejové malbě. Picasso studoval i na Akademii umění v Madridu, ale studia nedokončil a po roce ji opustil. Po studiích v Madridu se vydal do Paříže, centra umění v Evropě. V Paříži bydlel s Maxem Jacobem , který mu pomohl naučit se francouzsky. Picasso pracoval hlavně v noci, kdy Max spal. Prošli spolu časy chudoby a beznaděje, hodně z Picassova díla se v té době muselo spálit kvůli teplu. V roce 1901 založil Picasso v Madridu společně se Solerem časopis Arte Joven. První číslo celé ilustroval sám. Od té doby se Picasso podepisuje jen Picasso, už ne Pablo Ruiz y Picasso. První léta 20. století trávil Picasso mezi Barcelonou a Paříží,...
Více od autora
Olga Krijtová (61)
Olga Krijtová-Fuchsová byla přední česká nederlandistka, vysokoškolská pedagožka a překladatelka z nizozemštiny. Po maturitě na gymnáziu v Nymburku vystudovala v letech 1950–1955 nizozemštinu a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1956 se provdala za Nizozemce Hanse Krijta, který se roku 1948 uchýlil do Československa, protože se nechtěl jako voják podílet na potlačování boje za nezávislost v Nizozemské východní Indii . Od roku 1955 do roku 1999 působila jako vysokoškolská učitelka na katedře germanistiky, nederlandistiky a nordistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, roku 1967 získala titul PhDr, roku 1990 se stala docentkou nizozemské literatury. Do češtiny přeložila přes sedmdesát titulů pro dospělé čtenáře a pro děti a mládež od celé řady nizozemských a vlámských autorů. Kromě toho publikovala odborné stati z literární historie a vlastní drobné prózy. Je také autorkou vysokoškolských skript, prvních českých dějin nizozemské literatury a spoluautorkou učebnice nizozemštiny. Za svou překladatelskou činnost získala roku 1969 nejvýznamnější nizozemskou překladatelskou cenu Martinuse Nijhoffa , stala se členskou v Královské akademii nizozemského jazyka a literatury v Gentu a nositelkou Oranžsko-Nasavského řádu v hodnosti důstojníka , roku 2006 české ocenění Magnesia Litera za překlad románu Fámy vlámského spisovatele Huga Clause a roku 2007 Překladatelskou cenu nizozemského literárního fondu NLPVF za zásluhy o propagaci nizozemské literatury v České republice).
Více od autora
Milan Zacek (88)
Narozen 5. 4. 1974 v Holešově. Překladatel hororů a fantasy literatury z angličtiny. Zakladatel nakladatelství Carcosa.
Více od autora
Karl Marx (98)
Karl Heinrich Marx, dříve uváděn také jako Karel Marx byl německý filosof, politický publicista, kritik klasické ekonomie, teoretik dělnického hnutí, socialismu a komunismu. Mezi jeho nejznámější díla patří Ekonomicko-filosofické rukopisy, Komunistický manifest a nedokončený Kapitál. Společně s Friedrichem Engelsem rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti. Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států , tak nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola. Narodil se jako třetí dítě do původně židovské rabínské rodiny v tehdy pruském Trevíru v Porýní . Otec však těsně před jeho narozením konvertoval ke státnímu luteránství, aby mohl nadále vykonávat práci advokáta. Roku 1824 pak byly pokřtěny také jeho děti. V Trevíru navštěvoval gymnázium, kde se seznámil se svým budoucím švagrem Edgarem von Westphalen. Roku 1836 se zasnoubil s jeho sestrou Jenny von Westphalen , s níž poté strávil celý život. Coby student se naučil skvěle francouzsky a podnikl několik literárních pokusů, které však záhy zavrhl. V té době již studoval práva v Bonnu a poté v Berlíně , kde se zapojil do bouřlivých diskusí nad myšlenkovým odkazem nedávno zemřelého Hegela a přiklonil se k reformistům, tzv. mladohegelovcům ; poslouchal Bruna Bauera a Ludwiga Feuerbacha. Roku 1841 pak in absentia promoval na univerzitě v Jeně prací na téma rozdílu Démokritovy a Epikúrovy přírodní filosofie. V roce 1842 začaly v ...
Více od autora
Jindřich Hořejší (58)
Jindřich Hořejší byl český básník, publicista a překladatel. Narodil se v Praze - Nuslích jako první z pěti dětí proletáře Vojtěcha Hořejšího a jeho manželky Barbory, rozené Schallerové. Otec pracoval jako truhlářský pomocník, později jako dělník Ringhofferovy vagónky na Smíchově a nakonec byl sklepníkem. Matka byla domácí švadlena rukavic. Studoval na malostranské reálce, kde začal publikovat libreta loutkových her, jednoaktovky a divadelní referáty . V roce 1904, kdy maturoval, otiskl své básně v almanachu absolventů školy. Jeden rok studoval na Pražské technice. V červnu roku 1905 školu opustil a pěšky odešel do Paříže, kde žil až do roku 1914 a stýkal se s českou bohémou. Vystřídal řadu zaměstnání, byl například myčem nádobí v hotelu, vyučoval české řemeslníky francouzštině a později se živil příspěvky zasílanými do českých časopisů. Vystudoval filosofii, francouzský jazyk a literaturu na pařížské Sorboně a ekonomické vědy v Dijonu, kde získal diplom roku 1909. Než narukoval na vojnu, zničil všechny své literární práce. První světovou válku prožil na ruské frontě. Po roce 1918 pracoval jako úředník na ministerstvu pro zásobování lidu, od roku 1922 až do konce života byl smluvním překladatelem do francouzštiny ve Státním úřadě statistickém v Praze. Ve 20. letech byl členem skupiny Devětsil. Jeho bratr Josef Hořejší byl ředitelem menšinových škol, překladatelem a autorem biografických článků o svém bratrovi Jindřichovi. Bratr Alexandr Hořejší byl také básník a překladatel, známý pod pseudonymem Jan Alda. Dcera Jiřina Hořejší je historička umění, bývalá vědecká pracovnice Ústavu dějin umění ČSAV a redaktorka časopisu Umění. Jeho dílo nemá dynamičnost jiných básníků této doby, začal proletářskou poezií a jako jediný z tehdejších básníků u ní zůstal. Během své tvorby neprošel téměř žádným vývojem. Své první články z let 1906-1910 podepisoval pseudonymem - dívčím jménem své matky Barbo...
Více od autora
Édouard Riou (47)
Édouard Riou byl francouzský malíř a ilustrátor. Riou byl žákem významného předchůdce impresionismu Charlese-Françoise Daubignyho a své první práce představil roku 1859 . Uplatnil se však především jako ilustrátor, a to zejména prvních románů francouzského spisovatele Julese Verna vydávaných nakladatelem Pierrem-Julesem Hetzelem v rámci cyklu Podivuhodné cesty. Jde o tato Vernova díla: Dále se Riou společně s Hubertem Clergetem podílel svými kresbami na výtvarné stránce Ilustrovaného zeměpisu Francie z roku 1866 a společně s Léonem Benettem, Henrim Meyerem a Julesem Fératem ilustroval Vernovu knihu divadelních her Cesty na divadle z roku 1881. Kromě knih Julese Verna ilustroval Riou například vydání románu Waltra Scotta Ivanhoe z roku 1880 nebo románu Alexandra Dumase staršího Hrabě Monte Cristo z roku 1887. Édouard Riou zemřel roku 1900 v Paříži jako nositel Řádu čestné legie.
Více od autora
Amanda Quick (81)
Narodila se 28. března 1948 v Borrego Springs ve státě Kalifornia. Za svobodna se jmenovala Castleová a její matka ji vychovávala společně s jejími dvěma bratry – Jamesem a Stephenem. Svá studia historie na kalifornské univerzitě v Santa Cruz ukončila s hodností bakaláře v roce 1970. Ve studiu pak pokračovala na státní univerzitě v San Jose, kde si udělala doktorát z knihovnictví. Okamžitě po jeho získání se vdala za inženýra Franka Krentze, s nímž se setkala na škole v San Jose. Novomanželé se přestěhovali na Panenské ostrovy, kde Jayne pracovala jako knihovnice na základní škole. O této době Jayne mluví jako o „zhoubě svého profesionálního života“. Práce v knihovně se jí líbila, ale uvědomila si, že to, co se požaduje od učitelky na základní škole, ji neuspokojuje. Změnila tedy své působiště a pracovala jako knihovnice na vysoké škole. Nyní už déle než 30 let žije Jayne se svým manželem Frankem v Seattlu ve státě Washington. Je proslavená svou pracovitostí, protože šest dní v týdnu usedá ke svému psaní už v sedm hodin ráno. Mimo jiné ráda vaří vegetariánská jídla. Díky její minulosti jistě nikoho nepřekvapí, že je velice štědrá vůči knihovnám, kterým pravidelně přispívá nemalými finančními částkami. Založila také univerzitní knihovnický fond, díky němuž si univerzitní knihovny mohou dovolit nakupovat více literatury a finančně přispívá patnácti základním školám v Seattlu na nákupy nových knih. Je rovněž členkou poradního sboru washingtonské univerzity pro nástavbové studium v oboru tvůrčího psaní. Když ještě pracovala jako knihovnice na vysoké škole v Duke, začala s psaním vlastních povídek. Kombinovala v nich prvky romance s postupy science-fiction. Asi šest let psala a rozesílala náměty na romány, ale ty se jí pravidelně vracely se zamítavým stanoviskem. Během této doby zkoušela několikrát se svojí tvorbou skončit, ale ta se jí mezitím stala nutností. Pak se s rodinou přestěhovala do Seattlu, aby tam její manžel pokračoval v kariéře leteckého inženýra. Ani v ...
Více od autora
Zdeněk Brdlík (44)
Zdeněk Brdlík byl český akademický malíř, ilustrátor a grafik. Zdeněk Brdlík absolvoval v Praze Státní grafickou školu a posléze Akademii výtvarných umění u profesorů Miloslava Holého a Vladimíra Pukla. Působil jako grafik v časopise Tvorba. Ilustroval knihy o přírodě . Vedle ilustrací a grafiky se věnoval také volné malbě a známkové tvorbě.
Více od autora
Teodor Rotrekl (52)
Teodor Rotrekl byl český výtvarník a ilustrátor, věnující se především žánru sci-fi, ale i naučné literatuře pro děti. Theodor Rotrekl se narodil v Brně jako Teodor Rothröckel, ale v roce 1950 si nechal jméno počeštit. Už jako chlapec se zajímal o vědu, techniku a fantastiku. Studoval na gymnáziu a Škole uměleckých řemesel v Brně, v roce 1942 pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kterou vlivem válečných událostí dokončil až v roce 1949. Nejprve začal v roce 1950 pracovat pro SNDK, kde ilustroval například knihu komunistických pohádek Pavla Kohouta O černém a bílém. V roce 1954 nastoupil do Mladé fronty. Ilustroval řadu vědeckofantastických románů od Stanislava Lema, Františka Běhounka a dalších autorů, pracoval i pro další nakladatelství a časopisy. V roce 1959 se zapojil do umělecké skupiny Radar, která se snažila vytvářet moderní umění proti tehdy upřednostňovanému socialistickému realismu. V roce 1970 byla skupina rozpuštěna. V 70. letech měl kvůli odmítnutí invaze sovětských vojsk zakázáno vystavovat své práce v pražských galériích. Po roce 1980 mohl znovu publikovat a věnoval se prakticky výhradně sci-fi až do své smrti. V roce 1991 žil se svou manželkou Tamarou v Horním Bezděkově. Vystavoval své práce v Divadle Semafor , Galerii Čs. spisovatelů , v Německu , Galerii bratří Čapků , DK Šumperk , DK Jihlava . Poprvé ilustroval v časopise Československý voják v roce 1955, dále byl autorem nástěnných maleb pro poštu v Přelouči. Ilustroval 50 knih, desítky různých publikací i učebnic, stovky čísel časopisů vč. ttl.stránky SF časopisu Ikarie. Zemřel v Horním Bezděkově u Kladna v r. 2004. Jeho obrazy vlastní m.j. i Národní galerie.
Více od autora
Petr Čornej (70)
Petr Čornej je český historik specializující se na dějiny pozdního středověku, zvláště husitství, a na historiografii a historickou tradici. Vyučoval dějiny na Univerzitě Karlově a na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Aktuálně působí externě na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Petr Čornej vystudoval obory historie a český jazyk na Filozofické fakultě UK v Praze. V roce 1974 nastoupil do Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kde setrval až do roku 1990. Po roce 1991 vyučoval starší české dějiny na Filozofické fakultě UK. V letech 1992–1999 působil jako zakladatel a vedoucí Katedry dějin a didaktiky dějepisu na Pedagogické fakultě UK, kde vyučoval starší české dějiny, světové dějiny, historiografii a vedl semináře s husitskou tematikou a se zaměřením na film a dějiny. Poté působil jako vědecký pracovník a statutární zástupce ředitele v Ústavu pro českou literaturu AV ČR . V letech 2002–2013 pracoval na Literární akademii v Praze, jejímž rektorem byl v letech 2006–2010. Zároveň byl či stále je zapojen do různých grantů a výzkumných projektů na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v Ústavu pro jazyk český AV ČR a v Historickém ústavu AV ČR. Je řádným členem Centra medievistických studií a v minulosti byl či stále je členem řady oborových a redakčních rad. Petr Čornej není znám jen jako autor vynikajících vědeckých prací a učebnic. Dlouhodobě se věnuje popularizační činnosti. Spolupracuje s televizí a rozhlasem, píše popularizační knihy a publikuje články v denním tisku. Mezi jeho úspěšné televizní projekty patří například seriál Kronika česká . V poslední době se jako spoluautor scénáře a průvodce pořadem podílel na dokumentárním filmu Vzestup...
Více od autora
Josef Velčovský (67)
Narozen 7. 10. 1945 ve Václavovicích. Akademický malíř, grafik, ilustrátor a výtvarný redaktor.
Více od autora
Josef Kožíšek (80)
Josef Kožíšek byl český básník, učitel a esperantista. Narodil se v rodině rolníka v Lužanech, gymnázium vystudoval v Plzni a učitelský ústav v Příbrami roku 1881. Pak působil jako učitel či ředitel na řadě tehdejších obecných škol a to až do roku 1920. Mimo jiné v Měčíně a v Klecanech; v letech 1895–1918 byl řídícím učitelem v obecné škole v Zápech. Po první světové válce se stal ředitelem literárního oddělení Státního nakladatelství v Praze. Jeho první verše byly určeny pro příbuzné a přátele jeho žáků a měly nahradit tak zvané „Malé gratulanty“. I další básně psal Kožíšek pro děti, jejichž svět zobrazoval, a stal se tak následovníkem Josefa Václava Sládka a předchůdcem Františka Hrubína. Prosté jsou i názvy jeho sbírek: Doma i Na sluníčku 1890, Oku i srdéčku 1891. První z nich vyšla v roce 1890, když už předtím autor publikoval v časopisech. Nejznámější je asi básnička Polámal se mraveneček. Celkem vydal dvanáct knih, kromě Poupat také čítanky Ráno a Studánka. Kožíšek je i autorem řady pedagogických článků zaměřených zejména na počátky čtení. Kožíšek věděl jak se dětem co nejvíce přiblížit. Používal jednoduchého říkadlového verše.V básničkách je rozpor mezi dobrem a zlem nebo líčí krásy venkovského života a lidové zvyky.
Více od autora
Jan Burian (51)
19. 3. 1929 Hlohovec klasický filolog a historik, překladatel z latiny a starověké řečtiny V letech 1948-52 vystudoval latinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak 1953-64 působil jako asistent a odborný asistent na katedře věd o antickém starověku, 1969 se stal docentem. V letech 1964-70 byl vědeckým pracovníkem Historického ústavu Československé akademie věd, 1970-90 vedoucím vědeckým pracovníkem Kabinetu pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd. Od 1991 přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, kde byl 1994 byl jmenován profesorem, a od 1995 také na Fakultě humanistiky Trnavské univerzity. Zabývá se dějinami antického Říma, se zvláštním zřetelem na císařské období , ale i obecnými dějinami starověku . Je autorem monografií , spoluautorem populárně naučné knihy Záhadní Etruskové , autorsky se podílel na Dějinách pravěku a starověku . Překládá antická historická díla z latiny a řečtiny, zpravidla ve spolupráci s Bohumilou Mouchovou.
Více od autora
François Villon (47)
François Villon byl francouzský básník. Jeho pravé jméno bylo François de Montcorbier nebo François des Loges . Vyrůstal v chudobě, později se jej ale ujal bohatý kněz Guillaume de Villon, který jej poslal na studia na pařížskou Sorbonnu. V roce 1449 se stal bakalářem a roku 1452 mistrem. Místo vzdělání nakonec zvolil bohémský způsob života. Byl zapojen do různých rebelujících spolků, především do protistátního studentského spolku Ulita. Za svou činnost byl několikrát odsouzen – 1460, 1461, 1462. Vždy se mu pomocí výše postavených přátel podařilo dostat na svobodu. Dopustil se také loupení, výtržnictví, násilných činů a dokonce v roce 1455 i vraždy kněze, za kterou byl odsouzen k trestu smrti, během čekání na výkon napsal podstatnou část Testamentů. Nakonec byl amnestován, nicméně byl vyhoštěn z Paříže na dobu deseti let a od té doby o něm není nic známo. Verše psal pod pseudonymem Vaillant. Francouzskou poezii vyvedl ze starých forem a témat. Známé jsou např. jeho balady, pozůstávající ze čtyř slok, kde první tři jsou po 7 až 12 verších a poslední sestává zpravidla z pěti veršů. Tato forma se po něm nazývá villonská balada. O první kompletní překlad jeho veršů do češtiny se postaral Otokar Fischer . Jeho verše jsou drsné, působí starobyle. Další kompletní překlad vytvořila Jarmila Loukotková , která Villonovy verše modernizuje. Oproti Fischerovi měla k dispozici více historických faktů a některé nově objevené básně. Bývá také označován za prvního prokletého básníka a prvního moderního básníka. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl. Vysoký styl obsahuje prvky dvorské poezie, nízký styl má obhroublý až vulgární obsah. Často se setkáme s ironií a výsměchem. Villon se vysmívá společnosti, smrti, a dokonce své vlastní chudobě. Jeho výsměch...
Více od autora
Alois Mikulka (60)
Alois Mikulka je český malíř, sochař, grafik, ilustrátor, scénograf, autor divadelních her pro děti, pohádek, básní a próz pro děti i dospělé. Za druhé sv. války, když byl jeho otec nacisty zavřený v Německu, musel doma pomáhat matce, protože měl ještě tři mladši sestry. Jako syn kriminálníka musel jít nejen na dva roky k převýchově do německé školy, ale také do Kuratoria pro výchovu mládeže. V letech 1948-52 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu v Brně. Dále studoval monumentální malbu v ateliéru Jána Želibského na VŠ výtvarných umění v Bratislavě. Měl výstavy nejen v tuzemsku, ale i v zahraničí Celý svůj život žije a pracuje v Brně. Je členem Spolku českých umělců grafiků Hollar.
Více od autora
Vladimír Hulpach (56)
Vladimír Hulpach je český spisovatel, editor a scenárista. Věnoval se především převypravování bájí, pověstí, písní a pohádek z celého světa . Je také autorem populárně-naučných knih a filmových scénářů. Zakládal soutěž Zlatá stuha.
Více od autora
Milena Tomášková (49)
Narozena 12.7.1918 v Praze, zemřela 23.9.2002 v Praze. Dramatička, překladatelka z francouzštiny.
Více od autora
Marie Kornelová (56)
Marie Kornelová je literární pseudonym PhDr. Marie Hrubešové , české spisovatelky a překladatelky. Narodila se v Chrudimi, její otec byl vrchní soudní rada Josef Hrubeš . Bratr, JUDr. Josef Hrubeš , byl za okupace popraven. V Chrudimi vystudovala nejprve dívčí lyceum , na které navázala studiem na místním reálném gymnáziu. Středoškolské studium ukončila v roce 1927 a pokračovala ve studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Titul PhDr získala v roce 1935. Její dizertační práci Máchovy výrazové prostředky k charakteristice osob v románu Cikání vydala svým nákladem filosofická fakulta Karlovy university. Po vystudování se uplatnila jako středoškolská profesorka, nejprve na reálném gymnáziu v Praze; v roce 1935 přešla na obchodní akademii v Chrudimi, kde pracovala až do odchodu do invalidního důchodu v roce 1947. Mimo svoje povolání se v Chrudimi věnovala ochotnickému divadlu a recitaci. Regionální tisk zaznamenal řadu jejích veřejných vystoupení. Dopisovala si se spisovateli Jaromírem Johnem, Karlem Novým, Helenou Šmahelovou, Vladislavem Vančurou. Zemřela v Chrudimi a byla pochována na místním evangelickém hřbitově. Osobní fond Marie Hrubešové-Kornelové je uložen v Památníku národního písemnictví. Pro své dílo používala pseudonym Kornelová, odvozený od jména chrudimského rodáka Viktorina Kornela ze Všehrd. Marie Kornelová překládala z němčiny, angličtiny, francouzštiny, slovenštiny a lužickosrbštiny. Mezi významnější překlady patří : Obdiv k dílu Marie Kornelové se objevil i v korespondenci dvou osobností české literatury – Jaromíra Johna a Vladislava Vančury – z ledna 1942.
Více od autora
Karel Nový (79)
Narozen 8.12.1890 v Benešově, zemřel 23.11.1980 v Praze. Nakladatelský redaktor, novinář, beletrista, též pro děti a mládež, dramatik, překlad z němčiny.
Více od autora
Jindřich Štyrský (79)
Jindřich Štyrský byl český malíř, fotograf, grafik, výtvarník, básník, představitel surrealismu a teoretik. Narodil se v Dolní Čermné, kde také prožil své dětství. To ale v roce 1905 pokazila smrt jeho nevlastní sestry, se kterou měli velmi silný vztah. Tato ztráta výrazně ovlivnila jeho život a pozdější výtvarnou tvorbu. Studoval nejprve gymnázium v Hradci Králové, potom pražskou Akademii výtvarných umění. Byl velmi aktivní v uměleckém světě, od roku 1923 byl členem Devětsilu, v letech 1932–1942 členem Spolku výtvarných umělců Mánes. Jeho rané umělecké práce vznikly částečně pod vlivem kubismu, hlavním stylem se pro něj ale později stal surrealismus. Během letního pobytu roku 1922 se seznámil s Marií Čermínovou , která později začala používat pseudonym Toyen. Jako umělecká dvojice úzce spolupracovali. Společně se pak stali členy Devětsilu a v letech 1925–1928 žili v Paříži. Tam také založili svůj vlastní směr, české odvětví surrealismu – artificialismus . Po návratu do Prahy byl šéfem výpravy Osvobozeného divadla. Roku 1934 se spolu s Toyen, Bohuslavem Broukem, Vítězslavem Nezvalem či Karlem Teigem stal spoluzakladatelem Skupiny surrealistů v ČSR v Praze. Na pozvání pařížských surrealistů odjeli v roce 1935 znovu do Paříže. Tam ale Štyrský vážně onemocněl, pravděpodobně na stejnou srdeční chorobu jako jeho sestra. Z ní se během svého pobytu zotavil jen dočasně. „Mým očím je stále nutno házet potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ve spánku ji tráví,“ napsal čtyři roky před svou smrtí Jindřich Štyrský a postihl tak svou neustálou potřebu tvořit, kterou se rád nechal unášet. Zemřel v roce 1942 v Praze. Zabýval se fotografií, kolážemi, malířstvím, grafikou, knižní ilustrací, poezií, scénografií. Zajímavé a ceněné jsou jeho fotografické cykly z Prahy a Paříže: Výběr z těchto fotografií vyšel p...
Více od autora
Jaroslava Vobrubová-Koutecká (68)
Narozena 12. 2. 1891 ve Vápenném Podole, zemřela 18. 12. 1969 na Dobříši. Překladatelka z francouzštiny, němčiny a nizozemštiny.
Více od autora
Michal Černík (82)
Michal Černík je český spisovatel, básník. Vystudoval PedF UK v Brandýse nad Labem, obor čeština-historie, čtyři roky učil, poté působil v Praze jako nakladatelský a časopisecký redaktor v různých funkcích s výjimkou let 1988-1989, kdy byl předsedou Svazu českých spisovatelů. V září r. 1988 po svém zvolení předsedou na výboru SČS předložil návrat zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a návrat vyřazených knih zpátky do knihoven. Vytyčil tak program jediné nedělitelné české literatury, který se také v ostrém střetu s politickými a spisovatelskými dogmatiky začal realizovat. Vydal přes dvě desítky knih pro děti , dále vydal deset knih veršů pro dospělé, šest knih literární publicistiky, editorsky připravil řadu výtvarných publikací pro děti a několik knižních a zvukových výborů z české a světové poezie. Jeho verše a knížky pro děti byly přeloženy do slovenštiny, polštiny, němčiny, angličtiny, francouzštiny, ruštiny, arménštiny, estonštiny, ukrajinštiny, bulharštiny, vietnamštiny, italštiny, slovinštiny, lotyšštiny. Od roku 1987 žije v Praze, od léta roku 2005 je v důchodu a věnuje se literární tvorbě.
Více od autora
Luděk Vimr (49)
Luděk Vimr byl český malíř, grafik a ilustrátor. Vystudoval pražskou UMPRUM, absolvoval v ateliéru prof. Františka Muziky. Ilustroval více než 40 titulů, pracoval především s dětskou knihou a učebnicí. Spolupracoval v prvé řadě s nakladatelstvím Albatros. Ilustroval též několik dětských knížek napsaných malířkou a básnířkou, jeho manželkou Alenou Málkovou-Vimrovou, jako např.:
Více od autora
Jeff Kinney (98)
Jeffrey „Jeff“ Kinney je vývojář a designer online her a spisovatel. Je autorem série knih s názvem Deník malého poseroutky a Deník báječného kamaráda které v roce 2012 patřily mezi nejprodávanější dětské knihy v Česku. Dětství strávil ve Fort Washington v Marylandu, počátkem 90. let vystudoval University of Maryland. Žije v jižním Massachusetts se svou manželkou Julií a dvěma syny Willem a Grantem a společně vlastní knihkupectví An Unlikely Store. Časopis Time ho v roce 2009 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí na světě. Má dva bratry a jednu sestru.
Více od autora
Gustav Francl (48)
Gustav Francl byl český novinář, filmový kritik a překladatel z francouzštiny, španělštiny a z angličtiny. Vystudoval na Universitě Karlově romanistiku a srovnávací literatury, byl žákem prof. Václava Černého, titul PhDr. získal v roce 1970. Pracoval jako praktikant v Topičově knihkupectví a knihkupec v Cyrilo-metodějském nakladatelství a knihkupectví a v Orbisu, od roku 1951 byl kulturním redaktorem v Lidové demokracii. Zemřel 6. ledna 2019. Těžištěm jeho práce je jeho překladatelská činnost, v jeho překladech vyšly převážně básnické texty autorů, jako byli Jean de La Fontaine, Guillaume Apollinaire, Gustave Flaubert, Victor Hugo, Jean Racine, Pierre de Ronsard, Louise Labéová, François Villon, Václav Lucemburský či Jan od Kříže. K jeho nejvýznamnějším překladům patří úplné básnické dílo Paula Verlaina. Jazyk jeho překladů je čtivý, místy až hovorový, někdy využívá asonance místo rýmů. Své překlady z francouzštiny sestavil do rozsáhlé antologie francouzské poesie Galský kohout zpívá , která je pokládána za jeho životní dílo a která byla velmi dobře přijata.
Více od autora
Antonín Pospíšil (52)
Antonín Pospíšil byl český a československý politik Československé strany lidové a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ČSSR, Sněmovny lidu Federálního shromáždění a České národní rady, ministr vlád Československa a České socialistické republiky. Vyučil se soustružníkem kovů a v letech 1926–1936 pracoval jako soustružník u firmy Prokop v Pardubicích. Od mládí se angažoval v křesťanských odborech a od 1928 působil v ČSL, kde patřil k levicovému proudu. Roku 1932 byl zvolen do předsednictva Všeodborového sdružení křesťanského dělnictva, od roku 1936 byl tajemníkem křesťanských odborářů v Pardubickém kraji. V době okupace zaměstnán jako odborový pracovník NOÚZ v Pardubicích a po válce tajemník ROH v Pardubicích. V poválečném období zastával post člena odborové rady Východočeského kraje. Během únorového převratu v roce 1948 patřil v rámci lidové strany k frakci loajální vůči KSČ, která v ČSL převzala moc. Patřil pak k jejím předním funkcionářům a stal se jejím generálním tajemníkem. V únoru 1948 podpořil Aloise Petra a stal se členem Krajského Akčního výboru „obrozené“ Národní fronty v Pardubickém kraji, poté předsedou Krajského výboru ČSL v Pardubicích. V letech 1948–1951 působil jako generální tajemník a od prosince 1951 do března 1968 jako místopředseda ČSL. ČSL též zastupoval v Národní frontě a ve vedení Svazu československo-sovětského přátelství. Byl mu udělen Řád Vítězného února a Řád republiky . Zastával post ve vládě Antonína Zápotockého a Viliama Širokého, kde v letech 1951–1954 byl ministrem dopravy a tento rezort držel pak i v následující druhé vládě Viliama Širokého až do roku 1958. V této vládě potom v letech 1958–1960 zastával post ministra energetiky. Dlouhodobě zasedal v nejvyšších zákonodárných sborech. Ve volbách v roce 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za ČSL ve volebním kraji Pardubice. Opětovně byl zv...
Více od autora
Zdenka Bergrová (68)
Zdenka Bergrová, rozená Vovsová, byla česká básnířka, překladatelka ruské, ukrajinské, francouzské a anglické literatury, psala také hry pro děti, pohádky, epigramy, recenze a literárněvědné články. Otec byl typograf. Maturovala 1942 na reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské, pak absolvovala střední knihovnickou školu v Praze v Klementinu a do konce války byla nasazena v Rudolfinu při stěhování knih do krytu. Má osvědčení o odboji podle zákona 255 a z května 1945 medaili pankráckých barikádníků s nízkým číslem 419. Ve druhé polovině války byla ve skupině Jindřicha Honzla, je proto 1945 v seznamu Studia ND. Od letního semestru 1945 studovala na FF UK obor česká a ruská literatura. V roce 1949 jí nebyla uznána disertační práce, protože odmítla o Vladimiru Galaktionoviči Korolenkovi změnit názor, oceňovala jeho nestrannost v revoluci a pomoc všem potřebným. Dostala rehabilitační doktorát 1990. V červenci 1945 jí vyšla první básnička v deníku Mladá fronta, v roce 1945 dostala v soutěži mládeže první cenu za hru Perníková chaloupka ve verších pro maňáskové divadlo, na scénu uvedl hru Václav Vaňátko a 1946 vyšla v nakladatelství J. R. Vilímek. Od roku 1949 publikovala překlady Puškina, Lermontova, Někrasova, Ševčenka, Jesenina, Pasternaka, s jazykovou konzultací také Verlaina. Otištěných přeložených veršů není méně než 70 000. První vlastní nevelkou sbírku "Duha zvířetníku" vydala v roce 1975, pak vydala ještě několik básnických sbírek a knih pohádek. Ocenění: Medaile a diplom Evropského kruhu Franz Kafka, Praha 1999. Je uvedena v Kdo je kdo v Československu ČTK 1969, v Ukrajinské literární encyklopedii, Kyjev 1988, v encyklopedii Who's Who in the World, Edition 2000, Marquis, USA, v ČR v encyklopedii Diderot, dále v encyklopedii 2000 Outstanding People, Cambridge, England. Zemřela 22. května 2008 v Praze. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově....
Více od autora
Winston Churchill (64)
Sir Winston Leonard Spencer-Churchill byl britský politik, státník, premiér Spojeného království v letech 1940–1945 a 1951–1955. Působil také jako žurnalista, spisovatel , historik, voják, malíř a zákonodárce. Na Západě je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století, bojovníka proti fašismu a obránce liberální demokracie. Od samého počátku odmítal Mnichovskou dohodu a další ústupky Hitlerovi. Stál v čele vlády Spojeného království během bitvy o Británii a jako jeden z hlavních představitelů spojeneckých států během druhé světové války přispěl k porážce nacistického Německa. Po válce byl stoupencem evropské integrace a z jeho podnětu byla založena Rada Evropy. Na druhou stranu je kritizován za špatně naplánované vylodění v Gallipoli za první světové války, kdy byl prvním lordem admirality , a za rozhodnutí plošně bombardovat Drážďany v únoru 1945. Další kritika se týká například jeho konsistentně imperialistických postojů, názorů ohledně lidské rasy nebo za reakci jím vedeného kabinetu na hladomor v Bengálsku roku 1943. Churchillovo celé jméno znělo Winston Leonard Spencer-Churchill, ale po vzoru svého otce lorda Randolpha Churchilla ve veřejném životě užíval jen příjmení Churchill. Jeho knihy vycházejí pod jménem Winston S. Churchill nebo Winston Spencer Churchill, protože pod jménem Winston Churchill publikoval již jiný autor. Narodil se na zámku Blenheim ve Woodstocku v hrabství Oxfordshire jako vnuk 7. vévody z Marlborough. Jeho otec lord Randolph Churchill byl politikem, který vyvedl britské konzervativce z krize v osmdesátých letech 19. století. Jeho matka lady Jennie Churchill byla dcerou amerického obchodníka Leonarda Jeromeho. Žádný z rodičů neprokazoval Winstonovi zvláštní náklonnost nebo lásku, přestože on jako dítě svou matk...
Více od autora
Tomáš Hrách (61)
Český spisovatel a překladatel z angličtiny a francouzštiny. Vystudoval gymnázium a pak Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, obor přibližné a numerické metody, přičemž v roce 1990 dosáhl titulu Mgr. Od roku 1991 se věnoval překladatelství; nejprve u nakladatelství Talpress, později zejména u Arga. Byl považován za nejtalentovanějšího překladatele své generace. Obec překladatelů po něm pojmenovala Prémii Tomáše Hrácha, která se uděluje v rámci Ceny Josefa Jungmanna za mimořádný překladatelský počin mladého překladatele . Vlastní díla publikoval časopisecky , často pod pseudonymem Moše Kanalduft.
Více od autora
Jaroslav Žák (50)
Jaroslav Žák byl český středoškolský pedagog, spisovatel a scenárista. Narodil se v rodině poštovního úředníka Josefa Žáka a jeho manželky Zdeňky, rozené Sokolové . Rodina bydlela v Bubenči, v roce 1909 se přestěhovala na Žižkov. Už ve svých třinácti letech napsal svou první povídku Pancéřová loď se sci-fi námětem. Otištěna byla až dlouho po jeho smrti. V Praze absolvoval základní i klasické gymnázium v Libušině ulici na Žižkově, pak i v letech 1925–1929 úspěšně Filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Vystudoval latinu a francouzštinu. Stal se učitelem jazyků, napřed v Praze, od roku 1932 ve Dvoře Králové, pak na Slovensku v Liptovském Mikuláši. Odtud se vrátil na 10 let učit do české Jaroměře. V letech 1945–1948 byl lektorem, scenáristou Československého státního filmu v Praze a také novinářem. V roce 1946 se přestěhoval do Prahy. V deníku Svobodné slovo publikoval na pokračování román Ve stínu kaktusu reflektující soudobou situaci v Československu. Prorežimní kritici označili Žáka za „tvůrce bez odpovědnosti, který kazí mladou inteligenci recesí“. Záhy byl vyloučen ze syndikátu spisovatelů, propuštěn z Barrandova a další publikační činnost mu byla dobu znemožněna. Díla Konec starých časů a Na úsvitě nové doby zesměšňující únorový puč psal bez naděje na jejich publikaci. V roce 1952 byl zaměstnán na vedení zdravotnické dokumentace. Pracoval také jako překladatel a korektor pod cizími jmény. Jeho díla začala znovu nepravidelně vycházet po roce 1958. Níže jsou uvedena pouze první vydání: Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Žák na Wikimedia Commons
Více od autora
Jan Šmíd (58)
Jan Šmíd je český novinář a publicista, dlouholetý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu a České televize ve Francii. Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy. Absolvoval stáže v USA a v britské BBC. V letech 1991 až 1998 byl zpravodajem Českého rozhlasu v USA. V letech 1999 až 2000 byl šéfredaktorem Nedělních Novin a v letech 2006 až 2018 stálým zpravodajem Českého rozhlasu ve Francii. Od roku 2018 je stálým zpravodajem České televize ve Francii, na tomto postu vystřídal Petra Zavadila. Vytváří také reportáže pro cestovatelský magazín Objektiv. Sepsal životopis nazvaný Jaromír Jágr - Z Kladna do Ameriky a jeho pokračování s názvem Jaromír Jágr - Má léta v Pittsburghu. Když byl zpravodajem ČRo v USA, vydal knihu Tenkrát v Americe. Je také autorem řady literárně-turistických průvodců o Francii, které publikoval převážně jako sérii nazvanou Obrázky z…
Více od autora
Heda Kovályová (36)
Heda Margoliová–Kovályová, známá též jako Heda Margolius Kovály byla česká spisovatelka a překladatelka. Narodila se v Praze do rodiny Ervína a Marty Blochových. Ervín Bloch byl finanční ředitel ve Waldes Koh-i-noor v Praze. Začátkem okupace se provdala za JUDr. Rudolfa Margolia a společně se svými rodiči a manželem byla transportována do Lodže v roce 1941. V roce 1944 byli přesunuti do Osvětimi, kde Blochovi zahynuli. Ona sama byla přemístěna na práci do Christianstadtu a později uprchla do Prahy při pochodu smrti do Bergen-Belsenu. Po 2. světové válce se s manželem shledala v Praze. Pracovala jako grafička pro nakladatelství Symposion a později Rovnost a další nakladatelství. Rudolf Margolius se stal náměstkem ministra zahraničního obchodu a v roce 1952 byl zatčen a odsouzen k smrti v procesu se Slánským. V roce 1955 se znovu provdala za Pavla Kovályho . Začala překládat knihy z němčiny, angličtiny a francouzštiny od známých autorů jako Arnold Zweig, H. G. Wells, Raymond Chandler, Philip Roth, Saul Bellow, John Steinbeck, Arnold Bennett, William Golding, Arthur Miller a dalších. Po invazi v roce 1968 odešla do Spojených států amerických a pracovala jako knihovnice v Harvard Law School Library v Cambridge, Massachusetts. V této době napsala a vydala v exilu svojí autobiografii Na vlastní kůži , která pak vyšla v mnoha překladech a o které napsal Vít Machálek, že je jednou z nejsilnějších českých knih dvacátého století. V České republice byla vydána v letech 1992, 2003 a 2012. V roce 1985 Index v Kolíně nad Rýnem vydal její novelu Nevina, která vyšla znovu v roce 2013 v Mladé frontě. Anglické vydání vyšlo v Soho Press v New Yorku v červnu 2015. V roce 1996 se vrátila natrvalo do Prahy, kde v roce 2010 po dlouhé nemoci zemřela. Helena Třeštíková s ní v roce 2001 natočila pro Českou televizi dokumentární film Hitler, Stalin a já. V roce 2015 vydala Mladá fronta text celého rozhovoru jako knihu po...
Více od autora
Gabriel García Márquez (61)
Gabriel José García Márquez byl kolumbijský spisovatel a novinář píšící španělsky. Často je považován za nejdůležitějšího představitele tzv. magického realismu, přestože je jeho dílo příliš rozmanité na to, aby mohlo být jednoznačně zařazeno. Narodil jako nejstarší ze dvanácti sourozenců v městečku Aracataca v departmentu Magdalenana na severu Kolumbie. Dětství prožil se svými prarodiči, kteří ovlivnili jeho pozdější tvorbu. Jeho dědeček byl plukovníkem v kolumbijské občanské válce na straně liberálů, babička pak pověrčivá žena znalá lidových pověstí. Střední školu navštěvoval v hlavním městě Bogotě, na vysoké škole studoval práva, ale studia nedokončil. Od roku 1948 byl novinářem a dopisovatelem různých provinčních novin. Roku 1954 se stal zpravodajem významného bogotského listu El Espectador. Byl vyslán do Paříže, noviny však byly krátce po jeho příjezdu úředně zastaveny. Tři roky pobýval v tamním hotelu De Flandre a psal. Navštívil několik evropských zemí včetně Československa v letech 1955 a 1957. Roku 1957 se vrátil do Kolumbie, kde se jeho ženou stala Mercedes Barcha. Po nástupu Fidela Castra k moci se stal dopisovatelem kubánské tiskové agentury Prensa Latina. V padesátých letech napsal několik povídkových próz, se kterými ovšem nebyl příliš spokojen, a tak se pustil do psaní filmové kritiky, v Římě dokonce vystudoval režii. Na krátko se pak vrátil do Kolumbie, V té době se s rodinou přestěhoval do Mexika. Později v Barceloně psal i filmové scénáře. V roce 1967 se konečně dostavil literární úspěch v románu o rodině Buendíů, Sto roků samoty, za tři roky se prodalo více než půl milionu výtisků. Dílo psal zavřený v pracovně po osmnáct měsíců, než konečně vyšel s třinácti sty stránkami rukopisu notně čpícími nikotinem. Prodeje pomohly Garcíovi Márquezovi dostat se z dluhů a poskytly mu možnost věnovat se psaní po zbytek života. Po vydání románu Sto roků samoty s...
Více od autora
Charles Baudelaire (64)
Charles Pierre Baudelaire byl francouzský básník a překladatel, první z řady tzv. prokletých básníků. Jeho básnické dílo mělo zásadní vliv na rozvoj moderní poezie a inspirovalo mnoho dalších básníků . Byl také uznávaným literárním a uměleckým kritikem. Narodil se 9. dubna 1821 v Paříži. Matce Caroline bylo 27 let, otec Joseph-François měl 62 let a bylo to jeho druhé manželství. Charles měl nevlastního bratra Clauda Alphonse, který byl o šestnáct let starší. Jeho otec byl kněz, po revoluci byl vychovatelem a úředníkem, zemřel v r. 1827. Matka, kterou velmi miloval, se po dvou letech znovu provdala za důstojníka Jacquese Aupicka. V roce 1832 se přestěhovali do Lyonu, kam byl otčím převelen. Charles byl zapsán jako interní žák do Královské koleje . Odloučení od matky nesl velmi těžce. Často psal nevlastnímu bratrovi, který se po dokončení studia práv oženil a stal se soudcem. Po počátečních neúspěších se Charlesovy studijní výsledky zlepšily. Byl mimořádně nadaný, ale jeho roztěkaná povaha a neschopnost se soustředit mu bránily udržet se mezi premianty a zavděčit se tak své matce. V lednu 1836 se rodina vrátila do Paříže. Charlese zapsali na lyceum Ludvíka Velikého. Kvůli rodičům se snažil uspět ve studiu, vynikal v latině a řečtině. Začal psát své první verše, které mu daly nový smysl života. V posledním ročníku byl vyloučen, když odmítl vydat učiteli lístek se vzkazem od spolužáka. V srpnu 1839 jako externí student složil maturitu na lyceu svatého Ludvíka. Ve stejný den byl jeho nevlastní otec povýšen na brigádního generála. Charles Baudelaire se chtěl stát básníkem. To se nelíbilo nevlastnímu otci, který z něho chtěl mít vojáka nebo diplomata. Na radu bratra Alphonse se zapsal na právnickou fakultu. Studium ho však nebavilo. Vedl bouřlivý život, stýkal se s pařížskou bohémou v latinské čtvrti. Utrácel peníze z kapesného od rodičů a dělal dl...
Více od autora
Zdeněk Veselovský (40)
Zdeněk Veselovský byl jedním z nejvýznačnějších českých zoologů. Dlouhou dobu vedl Zoologickou zahradu Praha. Byl zakladatelem české etologie a autorem mnoha odborných článků a populárně naučných knih z oblasti zoologie a etologie. Narozen v Jaroměři, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy , kde posléze pokračoval jako pedagog . V roce 1959 byl jmenován ředitelem pražské zoo a tuto funkci si podržel téměř 30 let, do konce roku 1988. Předtím pracoval v pražské zoo jako zoolog. V roce 1964 byl zvolen za generálního sekretáře Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad, v letech 1967–1971 pak vykonával funkci viceprezidenta a v letech 1971–1975 byl prezidentem této prestižní organizace. Za jeden z jeho největších úspěchů ve funkci ředitele pražské zoo je považována záchrana koně Převalského. V roce 1988 byl pro konflikt s komunistickými představiteli města Prahy na hodinu vyhozen, což mělo za následek protesty a spontánní bojkot pražské zoo ze strany mnoha zoologických zahrad západního světa, který však brzy ukončila Sametová revoluce. Po roce 1989 pracoval pro Fyziologický ústav Akademie věd České republiky a přednášel kurzy z oblasti zoologie a etologie na Biologické fakultě Jihočeské Univerzity a Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Byl žákem nositele Nobelovy ceny a zakladatele etologie Konráda Lorenze. Zdeněk Veselovský zemřel dne 24. 11. 2006 v pražské motolské nemocnici po nedlouhé hospitalizaci na srdeční selhání. V listopadu 2008 získal Cenu ministra životního prostředí in memoriam „za celoživotní dílo v oboru zoologie a etologie a za obdivuhodnou aktivitu v činnostech podílejících se na záchraně živočišných druhů a propagaci zoologických zahrad jako vzdělávacích institucí“. U příležitosti nedožitých 90 let dlouholetého ředitele Zoo Praha vytvořila tato zoo nové naučné prostranství s informacemi o jeho životě a dí...
Více od autora
Vlasta Tafelová (68)
Narozena 18. 10. 1920 v České Kubici, zemřela 1. 1. 2006 v Praze. Překladatelka z ruštiny a němčiny.
Více od autora
V. V Štech (75)
Byl synem spisovatele a dramatika Václava Štecha. Po maturitě na pražském gymnáziu studoval v letech 1904–1910 dějiny umění , historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Studia ukončil obhajobou rigorózní práce roku 1910. Roku 1912 pokračoval ve studiu na Humboldtově univerzitě v Berlíně a na Sorbonně v Paříži. Od roku 1904 byl členem Klubu Za starou Prahu. V letech 1910–1918 byl odborným asistentem ředitele Muzea hlavního města Prahy. Roku 1918 byl členem čs. delegace na mírové konferenci v Paříži a pak do roku 1924 působil jako ministerský tajemník na Ministerstvu školství a národní osvěty v referátu péče o současné umění. V letech 1916–1924 byl také redaktorem edice Umělecké památky nakladatelství F. Topič. V letech 1924–1930 přednášel nauku o slohu na uměleckoprůmyslové škole v Praze, roku 1927 se habilitoval jako docent. Od roku 1930 do roku 1939 působil jako mimořádný profesor dějin umění AVU. V letech 1931–1934 byl redaktorem edice Umění v obrazech. Na počátku války byl zatčen a do roku 1942 vězněn v koncentračním táboře Buchenwald. Od roku 1945 byl řádným profesorem dějin umění na AVU v Praze a profesorem ČVUT. Spolupracoval s Českým rozhlasem od počátku jeho vysílání a připravoval populárně naučné programy v Československé televizi .
Více od autora
Petra Nádvorníková (84)
Narozena 21. 6. 1972. Překladatelka z angličtiny a francouzštiny, nakladatelská redaktorka.
Více od autora
Pavel Kohout (78)
Pavel Kohout je český a rakouský básník, prozaik, dramatik a později významný spisovatel samizdatu v exilu. Zpočátku užíval své vlastní šifry GAL a veron. Svou uměleckou dráhu zahájil jako komunista a jeden z představitelů tzv. budovatelské poezie, později prošel osobnostním vývojem/přerodem od bezvýhradné podpory stalinismu přes postupné vystřízlivění, účast na pražském jaru a nucený odchod do exilu v 70. letech až k demokratickému antikomunismu. Jeho první ženou byla herečka Alena Vránová, se kterou se na vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s Annou, asistentkou režie, má tři děti, mezi nimi spisovatelku Terezu Boučkovou a výtvarníka Ondřeje. Jeho třetí manželkou je scenáristka, spoluautorka jeho scénářů, spisovatelka Jelena Mašínová. Narodil se v Praze, kde také roku 1947 maturoval na reálném gymnáziu. V té době byl přesvědčeným komunistou. Byl členem ÚV ČSM a členem ústředního výboru Svazu čs. spisovatelů . Patřil k tzv. kulturnímu kádru komunistické strany, z čehož pro něj plynul rychlý kariérní vzestup. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Po maturitě pracoval v mládežnické redakci Čs. rozhlasu mimo jiné s Karlem Kynclem. Jako jedenadvacetiletý nastoupil na místo kulturního atašé v Moskvě . Pak byl šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz . V roce 1952 dokončil studium estetiky a divadelní vědy na Universitě Karlově. Krátce poté začal literárně tvořit . Dosud napsal asi 45 divadelních her – aktovek a adaptací. Během vojenské služby byl vedoucím redaktorem kulturní rubriky časopisu Čs. voják a členem Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1956 byl několik měsíců reportérem a komentátorem vnitropolitické redakce Československé ...
Více od autora
Louis L'Amour (54)
Louis L'Amour, pravým jménem Louis Dearborn LaMoore se narodil v Jamestownu v Severní Dakotě, jako poslední ze sedmi sourozenců. Jeho otec prošel mnoha povoláním, od prodejce zemědělských strojů, veterináře, učitele nebo šéfa policie. Matka byla učitelka, skládala básně. Tím Louis procházel od mala, od jeho rodičů si v jejich knihovně študoval známé sbírky od Lowella, Emersona a dalších. V 18 letech publikoval své první básně. Od 15 let se snažil boxovat, pomáhat v cirkusu, jako námořník procestoval Čínu, Afriku, Dálný východ, Asii. Po návratu do Spojených států se s rodiči přestěhoval do Oklahomy. Začal jako knižní recenzent, vzal si kurzy tvůrčího psaní, bohužel všechny jeho povídky byly zavrženy. V r.1939 vydává první knihu „Kouř z tohoto oltáře“ , kde jeho sbírka básní poukazuje na jeho cesty ze zaoceánských hlubin. Byla vydaná pouze v Oklahomě, kolekce nebyla velmi úspěšná, ale měla dobré recenze. Během 2. světové války sloužil u jednotky tanku torpédoborce ve Francii a Německu. V r. 1946 se usadil v L. A. a napsal plno příběhů pro tamní noviny, kde používal své zážitky z cest. Začal být známý i pod svým pseudonymem, v r. 1950 zažívá své nejlepší období psaní, jeho západní romány se dostali do podvědomí čtenářů a získává i první ocenění zlaté medaile Kongresu za román Hondo. Každý jeho další román byl nápaditý, od kovbojů, po letce, námořníky, nejradši psal o starém Západě. Prošel touto krajinou, která ho učarovala, seznámil se s indiány, drsnými chlapy po krásné ženy. Ačkoli Louis psal po pobavení čtenáře, jeho díla nabízejí fakta o historii a životě tamních lidí. V r. 1981 byl jedním z pěti nejprodávanějších autorů mezi H. Robibinsnem, B. Cartland, I. Wallace a J. Dailey. V roce 1984 byl vyznamenán prezidentským Řádem svobody. Plno jeho knih bylo zfilmováno s westernovskou tématikou. Plno známých hereckých hvězd bylo obsazováno do rolí, např. John Wayne, Sophia Loren, Alan Ladd, Natalie Wood, Sean Connery a Brigitte Bardot. Bylo vy...
Více od autora
Eva Hauserová (74)
Eva Hauserová, rozená Černá , je česká publicistka zaměřená na přírodní zahradničení, permakulturistka, spisovatelka, překladatelka, feministka. Po základní a střední škole vystudovala biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Pak krátce nastoupila do Ústavu molekulární genetiky ČSAV, zde se zabývala genovým inženýrstvím. Po mateřské dovolené pracovala jako skladnice, knihovnice a jako redaktorka časopisů ABC , STORY a sci-fi časopisu Ikarie. Odtud odešla do knižního nakladatelství Harlequin Publishers a pracovala jako reklamní copywriterka. V letech 1995 až 1997 se živila překlady z angličtiny a zároveň byla ekologickou aktivistkou v Klubu žen Zeleného kruhu. Poté byla redaktorkou v časopisech Jackie a Marianne. Nyní je na volné noze. Je členkou STUŽ, českého PEN klubu a sdružení Přírodní zahrada, a také čestnou členkou spolku Permakultura CS. V 90. letech byla činná ve sci-fi hnutí, často se účastnila Parconů a s organizací Československý fandom úzce spolupracovala. Mimo psaní povídek a románů se zabývala tvorbou televizních scénářů zaměřených na ekologii a ženy, např. televizní pořady Nedej se, Ženský hlas, ABCDEkologie, Zpátky pod došky, Vybydlená planeta. V roce 1979 se vdala za Františka Hausera, se kterým se v roce 1993 se rozvedla. Má dva syny Jana a Jakuba.
Více od autora
Bohumil Svozil (36)
Bohumil Svozil byl český literární historik, kritik a redaktor. Pocházel z dělnické rodiny. Roku 1958 ukončil studium češtiny a maďarštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po absolvování základní vojenské služby nastoupil roku 1960 jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel a s výjimkou let 1965–1968, kdy byl na studijním pobytu v Ústavu pro českou literaturu ČSAV , zde pracoval až do roku 1991, kdy se stal vědeckým pracovníkem ÚČL. Roku 1968 získal titul doktora filosofie a roku 1992 kandidáta věd. Roku 1998 odešel do důchodu. Publikovat začal roku 1954 literární publicistikou a literárněvědnými studiemi v různých periodikách, knižně debutoval roku 1971 studií Vůle k intelektuální poezii. Je autorem monografických studií o poetice významných básníků a prozaiků své doby a řady doslovů a předmluv, často ke knihám, jejichž vydání sám uspořádal .
Více od autora
Vladimír Škutina (46)
Vladimír Škutina byl český humorista, publicista, spisovatel a scenárista. Otec Jaroslav byl ředitelem Pohřebního ústavu hl. m. Prahy. Vladimír Škutina byl po válce členem organizace Junáka – 22. střediska „Šipka“. Studoval gymnázium v Křemencově ulici, odkud byl roku 1948 vyloučen. Ve studiu pokračoval na Vančurově gymnáziu na Smíchově , kde v roce 1950 maturoval. Již za studií začal přispívat do novin. Po maturitě byl krátce redaktorem novin Práce a agentury ČTK, pak dělníkem v Tatře Smíchov a v Armabetonu. V roce 1952 začal studovat na FAMU, po dvou semestrech školu opustil a zvolil si svobodné povolání. Připravoval revuální pořady a kabarety pro Park kultury a oddechu Julia Fučíka , pro tehdejší Divadlo hudby a další pražské scény a pro zájezdová vystoupení. Snažil se uplatnit ve filmu . V roce 1953 vydal první knihu Bez vavřínů a stal se externím scenáristou zábavních pořadů Československé televize. Podílel se např. na prvním „televizním silvestru“ . Podílel se také na scénáři hudebního filmu Hvězda jede na jih , který však na příkaz tehdejšího prezidenta Antonína Novotného bylo zakázáno promítat . Po dobu základní vojenské služby byl přidělen k Ústřednímu domu armády jako redaktor časopisu Pěst. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize a byl spoluautorem revue a seriálů Ztracená revue , Půjčovna talentů , které byly oceněny Zlatou růží na Mezinárodním televizním festivalu v Montreux, detektivních cyklů Kriminalistická laboratoř a Kriminalistický archiv . V roce 1955 se oženil s Evou Dobiášovou, slavnou basketbalistkou a sportovní novinářkou. Měli spolu dceru Lucii, provdanou Granátovou. V roce 1960 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy...
Více od autora
Věra Heroldová-Šťovíčková (53)
Věra Šťovíčková-Heroldová byla česká rozhlasová novinářka a překladatelka. Po maturitě na reálném gymnáziu Ch. Masarykové v Praze v roce 1949 nastoupila do Československého rozhlasu, odkud byla vyhozena roku 1970 v rámci normalizačních čistek. Od roku 1959 byla zpravodajkou Československého rozhlasu v Africe a o svém tamním působení vydala čtyři knihy reportáží . Po odchodu z rozhlasu byla krátce asistenkou v Náprstkově muzeu, se kterým nadále odborně spolupracovala, například roku 1993 jako spoluautorka výstavy Africký ornament a tvar . Dále pracovala jako uklízečka a především se věnovala překladům beletrie z angličtiny a francouzštiny. Podepsala Chartu 77. Protože v 70. a 80. letech nesměla publikovat, vydávala své překlady pod jmény přátel . Jejím manželem byl etnolog a orientalista Erich Herold , zaměstnanec Náprstkova muzea. Společně s ním Věra Šťovíčková napsala knihu o africkém orálním umění a přeložili do češtiny klasickou knihu Jamese Frazera Zlatá ratolest.
Více od autora
Táňa Keleová-Vasilková (78)
Táňa Keleová-Vasilková se narodila 7. dubna1964 v severočeském městě Chomutov, ale ve svých čtyřech letech se s rodiči přestěhovala do Bratislavy. Vystudovala žurnalistiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a poté pracovala v redakcích několika časopisů. Od roku 1991 se věnuje psaní. Na svém kontě mnoho velice úspěšných společenských románů, z nichž do češtiny byly přeloženy Máma pro Veroniku; Cukr a sůl; Květiny pro Lauru a Modrý dům. Ačkoli nemá ráda označení slovenská Daniele Steelová, je to zřejme přirovnání, které dobře vystihuje tvorbu této dámy. Žije v Devínské Nové Vsi, je vdaná a má tři děti.
Více od autora
Markéta Vydrová (95)
Markéta Vydrová je česká výtvarnice a ilustrátorka. Pracuje na volné noze jako ilustrátorka a svou tvorbu zaměřuje především na knihy pro děti. V současné době žije v Brně. Začínala prvotinou napsanou jejím manželem Danielem Vydrou a vydanou nakladatelstvím Sursum v roce v roce 2004 s názvem Na co hrají varani. V roce 2009 získala za ilustrace ke knize Draka je lepší pozdravit, aneb O etiketě prestižní ocenění – cenu SUK a výroční cenu Mladé fronty. Známé jsou například knihy s jejími ilustracemi: Josífkův pekelný týden, Strašibraši aneb tajemství věže v Kamsehrabech nebo Modrý Poťouch. Kniha Strašibraši, aneb Tajemství věže v Kamsehrabech získala prestižní ocenění White Raven 2011, které každý rok zveřejňuje Internationalen Jugendbibliothek v Mnichově. Několik let byla „dvorní ilustrátorkou“ časopisu Pojď si hrát, pro který vytvořila ústřední trojici postav – Vítka, Elišku a pejska Čenišku. V roce 2016 Ilustrovala pro nakladatelství Triton knihu Antoine de Saint-Exupéryho Malý princ. Jedná se v pořadí teprve o třetí vydání této knihy v českém jazyce s novými ilustracemi, které nepocházejí od Exupéryho. Autorské knihy: Ilustrace:
Více od autora
Marie Fischerová-Kvěchová (60)
Marie Fischerová, rozená Kvěchová byla česká malířka a ilustrátorka. Narodila se v Kutné Hoře, v rodině c. k. berního inspektora Otomara Kvěcha a jeho manželky Marie, rozené Zavačové. Studovala v Praze na Uměleckoprůmyslové škole, kde jejími profesory byli například Jakub Schikaneder či Jan Preisler, poté absolvovala roční studijní pobyt v Paříži u profesora Nandina na Colarossiho akademii . S vypuknutím první světové války se vrátila do Prahy, kde se 16. listopadu 1915 provdala za lékaře Jana Fischera. Díky manželovu povolání se dostala do prostředí nemocnice, kde vznikaly její první kresby novorozenců. V roce 1933 se manželé natrvalo přestěhovali do vily Sacrabonie v Černošicích. Měli spolu tři děti, Marii, Jelenu a Jana. V meziválečných letech byla vyhledávanou autorkou knih pro děti, po komunistickém převratu 1948 ji bylo zakázáno publikovat, i z důvodu jejího příklonu k tradičním hodnotám křesťanské společnosti a přirozené religiozitě řady jejích prací. Uchylovala se proto k portrétování rodinných příslušníků, přátel a známých. Kromě světa dětí byly malířčinou inspirací příroda, svoji zahradu a okolí rodinné vily mnohokrát zachytila v kresbách a akvarelech. Malířka velmi ráda cestovala, navštěvovala především etnografické oblasti Čech i Moravy, odkud přivezla mnoho skic lidových krojů. Za etnografickými reáliemi jezdili manželé Fischerovi i do zahraničí, na Slovensko, Podkarpatskou Rus či do Bulharska. Je známá především jako autorka a ilustrátorka knih pro děti či jako ilustrátorka knih jiných autorů Věnovala se také figurální a portrétní tvorbě, namalovala řadu krajinomaleb, sgrafita pro dětskou opatrovnu ve Dvoře Králové, nástěnné obrazy pro školy, její kresby našly uplatnění i v oblastech užitého umění,...
Více od autora
Jiří Taufer (71)
Jiří Taufer byl český básník, překladatel a politický pracovník. Byl synem moravského básníka a prozaika Františka Taufera a bratrem rektora University 17. listopadu prof. JUDr. Otakara Taufera, CSc. . Během třicátých let byl vězněn za vydávání tiskoviny Proletářská rovnost a Antifašista. V roce 1939 emigroval přes Polsko do SSSR, kde působil v Československém rozhlase v Moskvě. Od roku 1951 členem předsednictva Svazu československých spisovatelů. V roce 1952 člen tiskové komise pro proces s Rudolfem Slánským. 1954–1956 náměstek ministra kultury. 1956–1966 spisovatel a překladatel z povolání. 1966–1971 velvyslanecký rada v Moskvě, 1972–1982 člen předsednictva Svazu českých spisovatelů. Vedl redakční radu Literárního měsíčníku a v roce 1982 redakci Kmene. Mimo vlastní literární a politickou činnost byl Taufer velmi uznávaným překladatelem z ruštiny , výjimečně i z jiných jazyků, například z ázerbájdžánštiny. V některé literatuře je tradováno písemně nepodložené tvrzení, že roku 1949 udal Jaroslava Seiferta poté, co ve vinárně u stolu zaslechl Seifertův hanlivý výrok o sovětských básnících: „Raději vidím francouzského básníka zvracet, než sovětského skládat verše." U tohoto incidentu však bylo přítomno několik dalších osob . Podle jiných zdrojů Jiří Taufer Seiferta neudal, neboť se sám později stavěl proti jeho vyloučení ze svazu spisovatelů.
Více od autora
Hanuš Jelínek (61)
Hanuš Jelínek byl český básník, esejista a divadelní kritik. Propagátor sblížení české a francouzské kultury. Jelínek napsal francouzsky psané Dějiny české literatury, vzpomínky Zahučely lesy. Přeložil mimo jiné Zpěvy sladké Francie, z češtiny do francouzštiny přeložil díla Karla Hynka Máchy, Františka Halase a Karla Čapka. Narodil se jako syn příbramského úředníka Jana Otakara Jelínka a jeho druhé ženy Emy, rozené Kaiserové v příbramském hostinci "U Sebastopolu". Po obecné škole, kterou začal navštěvovat již v pěti letech, pokračoval ve studiu na příbramském gymnáziu. Již během studia začal psát básně; jeho sonet k prvnímu výročí důlního neštěstí v Mariánském dole v roce 1892 byl otištěn v příbramském listu Horymír pod šifrou K. V roce 1896 složil maturitu a zapsal se na filosofickou fakultu c. a k. České univerzity Karlo-Ferdinandovy, kde studoval českou, německou a francouzskou literaturu. Pro dva semestry získal stipendium pro studium na pařížské Sorbonně. V této době se stýkal s českými umělci v Paříži, např. Františkem Kupkou či Alfonsem Muchou. V roce 1900 mu prestižní literární časopis Mercure de France otiskl studii o současné české poesii La Littérature tchèque contemporaine. Po návratu do Prahy získal pověst skvělého francouzštináře. Zdenka Braunerová jej požádala o překlad její studie o Františku Bílkovi. Po ukončení universitních studií působil jako suplent na žižkovské reálce. V roce 1901 přestoupil na Obchodní akademii v Resslově ulici. V roce 1905 se stal definitivním profesorem a působil zde až do roku 1918. V lednu 1902 založil spolu s Viktorem Dykem Klub českých spisovatelů. V roce 1903 se seznámil s nejstarší dcerou Aloise Jiráska Boženou, kterou si 17. července 1905 vzal za manželku. Novomanželé odjeli na svatební cestu do Francie. Zde se seznámili s Milanem Rastislavem Štefánikem. V roce 1908 získ...
Více od autora