Všichni Autoři a témata

Roy Alexander St. Thomas Aquinas Farran (1)

Britský důstojník, který se v 50. letech 20. století vystěhoval do Kanady. Tam působil v politice a jako novinář. Autor vzpomínkové knihy na svou činnost během 2. světové války.

Roberto Battaglia (1)

Italský akademik a spisovatel. Za druhé světové války bojoval jako partyzán. Obdržel vyznamenání Medaglia d'Argento al Valor militare.

Philippe Sionneau (1)

Philippe Sionneau studoval čínskou medicínu v Číně v Pekingu, Fo Shan a Wu Han. To je pár z mála , aby komplexně dostudoval čínskou medicínu na univerzitě v Číně, Hubei Universite of Chinese Medicine, kde absolvoval. Jedná se o oficiální státní diplom pevninské Číně. Abychom byli přesnější, má bakalářský titul, který splňuje podmínky pro praktikování čínské medicíny v každém nemocnici v Číně. Má se za to, že jako lékař. Je to první francouzský, který vyhrál tento titul. Pozor, je důležité si uvědomit, že jeho bakalářský stupeň status nemá nic společného s certifikáty a diplomy přezdívku dána Číňanů do západních univerzitách přicházejících studovat několik dní nebo týdnů. Jeho míra je registrována pod číslem 940 044 a státní diplom jako No. 940029. V současné době pouze čtyři Francouzi byli schopni projít univerzitní zkoušky a Philippe byl poprvé v roce 1994. Kromě toho, že zůstane pouze jeden čínský státní diplom který mu umožní výkon v každém nemocnici v Číně. Philippe Sionneau je jedním z nejaktivnějších autorů na západě v oblasti čínské medicíny. Vydal 24 knih, k dnešnímu dni na toto téma. Tyto knihy jsou k dispozici v angličtině, francouzštině, italštině, češtině, španělštině a portugalštině. Jeho práce byla uznávaný jak ze strany odborné veřejnosti přední odborníci v čínské medicíně. To představilo v západním mnoha nových základních informací v mnoha oblastech čínské medicíny a to zejména v fytoterapie, dietetika, akupunktury a vnitřního lékařství. Některé z jeho knih jsou učebnice čínské medicíny vysokých škol v USA.

Josef Koliha a spol. (1)

Rudolf Turčín (1)

Narozen 5.8.1896 ve Vídni , zemřel 19.1.1960 v Praze. RNDr., profesor zeměpisu, práce z oboru.

A. J Quinnell (1)

Philip Nicholson se narodil v britském Nuneatonu. Vystudoval klasické gymnázium ve Wakefieldu. Pracoval pro námořní společnost v Liverpoolu jako obchodník s textilem. Cestoval po celém světě a měl možnost poznat charaktery lidí všech možných národů. Své zkušenosti zúročil při psaní svých románů, které se staly brzy světovými bestsellery. Manžel dánské spisovatelky Elsebeth Egholm, žili spolu v USA.

Jean Dorsenne (1)

Francouzský básník a romanopisec.

Francine Prose (1)

Francine Proseová je patrně nejreprezentativnější současnou americkou autorkou tzv. mladší střední generace, která je v České republice doposud neznámá. Prozatím napsala desítku vysoce ceněných románů a četné povídky, recenze a eseje týkající se umění a kultury. Její satiry jsou sžíravé, ale nikoli kruté, a jejich hlavním tématem je koroze tradičních rodinných hodnot. Její vtip a inteligence bývají v recenzích srovnávány s humorem Oscara Wildea.

Diane Di Prima (1)

Diane Di Prima byla americká básnířka, která se stala asi nejvýznamnější ženou mezi beatniky. Narodila se v newyorském Brooklynu a psát začala již ve svých sedmi letech. Ve čtrnácti se pak rozhodla, že svůj život zasvětí poezii. Než se v roce 1953 ve svých devatenácti letech přestěhovala na Lower East Side na Manhattanu, studovala rok a půl na soukromé umělecké škole Swarthmore college. Na Manhattanu žila řadu let a stala se zde uznávanou členkou beatnického hnutí. Poté se na nějakou dobu přesunula do Kalifornie a po krátkém návratu do New Yorku se nastálo usadila v San Francisku. Stala se osobností, jež spojovala beatnické hnutí s hippies a umělce z východního pobřeží USA s jejich kolegy ze západního pobřeží. Znala se s mnoha významnými literárními osobnostmi, jako byli Ezra Pound, Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Gregory Corso, Peter Orlovsky či Freddie Herko. Stala se spoluzakladatelkou New York Poets Theatre a strávila nějakou dobu s prorokem LSD Timothym Learym. V Kalifornii se začala zabývat buddhismem, studovala sanskrt a zajímala se i o alchymii. Tyto vlivy lze najít i v jejím díle. Celkem vydala 35 básnických sbírek a její díla byla přeložena do nejméně dvaceti jazyků. V současné době přednáší na vysokých školách. Byla matkou pěti dětí. V tomto článku byl použit překlad textu z článku Diane di Prima na anglické Wikipedii.

Jaroslav Šafránek (1)

Narozen 23.5.1890 v Plzni, zemřel 23.8.1957 ve Spáleném Poříčí. PhDr., profesor experimentální fyziky, vedoucí katedry fyziky na fakultě všeobecného lékařství, průkopník televize v Československu, práce z oboru.

Vít Volhejn (1)

Předsada manažerské komise Českého bridgového svazu.

Dr. Anna Fárová a kol. (1)

Michail Nikolajevič Diomidov (1)

Ruský autor publikace z oboru oceánografie.

Kev Darling (1)

Sloužil v královském letectvu, letecký inženýr.

Zdeněk Najman (1)

Zdeněk Najman byl český herec, osobitý komik a bavič. Pocházel z Mladé Boleslavi, kde již od mládí hrával ochotnické divadlo, později v Mladoboleslavském divadle získal i své první stálé angažmá. V letech 1956-1960 posléze působil v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Od roku 1960 až do roku 1972 působil jako specifický komik v proslulé éře Divadla Rokoko pod vedením i za plodné tvůrčí spolupráce s jeho tehdejším ředitelem Darkem Vostřelem. Po sloučení Divadla Rokoko s Městskými divadly pražskými v roce 1972 působil až do své předčasné smrti jakožto estrádní bavič v Kabaretu U Fleků, často společně s hercem Vítězslavem Černým , s nímž vytvořil komickou dvojici podobnou rolemi a vzhledem Laurelovi a Hardymu. Ve filmu si zahrál řadu drobnějších rolí, často hrál ve filmech a televizních kabaretech režiséra Zdeňka Podskalského.

Warren G Harris (1)

Autor hereckých životopisů.

Enos Abijah Mills (1)

Anatolij Kornel'jevič Vinogradov (1)

Anatolij Kornělijovič Vinogradov, rusky: Анатолий Корнелиевич Виноградов byl ruský autor historických románů a biografií, ředitel Rumjencevského muzea . Narodil se v rodině učitele. V roce 1912 absolvoval filisofickou katedru historicko-filologické fakulty Moskevské univerzity. Během studentských let se 3x setkal v Jasné Poljaně se Lvem Tolstým, přičemž pracoval v archívech v Itálii, Francii a Rakousku. Se začátkem 1. světové války je povolán do armády jako sanitář. Po zranění hlavy byl ve špitále. V květnu 1917 byl převeden do zálohy jako učitel. Slovesností se začal zabývat jakožto výzkumník a překladatel, především francouzské literatury. Stál u zdrojů Ruské společnosti přátel knih. Od roku 1923 publikoval historické romány a povídky, které vycházely s předmluvou Maxima Gorkého a často znovu vycházely po smrti autora. Když mu bylo 45 let, nastoupil na Jejskou leteckou školu, po jejímž dokončení obdržel hodnost letec-pozorovatel a navigátor Dálkového letectva Vojenských vzdušných sil SSSR. Účastnil se vojenských přehlídek 30. let jako posádka vlajkové lodi. V letech 1942—1943 jakožto korespondent novin Krasnyj sokol byl nejednou účastníkem bojových vzletů do týlu nepřítele, o čemž vyprávěl ve svých črtech a článcích. Měl hodnost navigátora zvláštní Západní letecké skupiny особой Западной авиагруппы Vlastenecké vzdušné flotily Rudé armády. Během rodinného skandálu 26. listopadu 1946 zastřelil svou druhou manželku, poté zranil svého nevlastního syna a zastřelil sebe. Podle její dcery byly příčinou dramatu „zhoršená vážná nemoc, smrt nejstaršího syna Jurije na frontě roku 1942, nedostatek literárních zakázek, rodinné problémy“, stejně jako ostrá kritika posledního románu. Pochován je v Moskvě, spolu s matkou, synem a sestrou....

Franta Kysela (1)

Franta Sauer byl český proletářský spisovatel, příslušník pražské umělecké bohémy, známý nejen pro svá literární díla, ale i pro politickou činnost. Byl jedním ze zakládajících členů anarchistického hnutí v Praze, se svými přáteli zorganizoval po pádu Rakouska-Uherska stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Byl blízkým přítelem spisovatele Jaroslava Haška. Na Praze 3-Žižkově je po něm pojmenována ulice Sauerova nedaleko Olšanských hřbitovů. Franta Habán ze Žižkova Pašeráci In memoriam Jaroslava Haška

Miluše Svatošová (1)

Narozena 10.6.1909 v Praze. Nakladatelská redaktorka, filosofická práce a sborník, překladatelka z němčiny.

Eduard Balážik (1)

Slovenský autor rybářských příruček a kuchařek.

Isaak Izrailevič Minc (1)

Ruský historik, práce o historii diplomacie.

Bohuslav Lisický (1)

Josef Sichinger (1)

Narozen 22.3.1929 v Novosedlech. Novinář, regionální vlastivědné práce o Strakonicku.

Bohumil Ullrych (1)

Bohumil Ullrych , byl český malíř krajinář – figuralista, výtvarník, výtvarný kritik a pedagog. Narodil se ve Velkém Boru u Horažďovic v učitelské rodině. V Písku absolvoval gymnázium a následně pedagogický kurz v Praze. Podnikl několik studijních cest po severských státech, do Polska, Německa, Francie, navštívil USA a Kubu, Velkou Británii, Jugoslávii a Rumunsko. V letech 1917–1934 byl členem Umělecké Besedy, od roku 1936 členem Sdružení jihočeských výtvarníků a od roku 1945 spolku výtvarných umělců Aleš. Zastával též po nějaký čas výtvarného referenta Lidových novin. Bohumil Ullrych se věnoval převážně figurální a krajinářské tvorbě a nakreslil rovněž i několik ex libris. Od roku 1941 čerpal své náměty z okolí Březnice a Příbramska. Povoláním byl literárním učitelem v Praze. Zemřel v sobotu dne 7. února 1948 v Praze na srdeční chorobu. a v mnoha dalších

Leonid Il'jič Brežnev (1)

Leonid Iljič Brežněv byl sovětský politik, nejvyšší představitel Sovětského svazu v období let 1964–1982, mj. trojnásobný držitel státního vyznamenání Hrdina ČSSR a čtyřnásobný Hrdina SSSR.

Antonio Fogazzaro (1)

Antonio Fogazzaro byl italský romanopisec, básník a dramatik, hlavní představitel spiritualistického a mystického proudu italské dekadence. Fogazzaro pocházel ze zámožné a vzdělané rodiny, ve které se mu dostalo přísného katolického vychování. Po dokončení střední školy, kde byl mezi jeho učiteli básník Giacomo Zanella, se chtěl věnovat studiu literatury, ale podle vůle svého otce začal studovat právo, nejprve v Padově a pak v Turíně, kde roku 1864 promoval. Poté byl zaměstnán v advokátní kanceláři v Miláně a při pobytu v tomto městě se seznámil s představiteli bohémského uměleckého hnutí La Scapigliatura . Roku 1866 se odstěhoval zpět do Vincezy a oženil se s hraběnkou Margheritou Lampertico di Valmarana, se kterou měl tři děti. V té době začal prožívat hlubokou morální a náboženskou krizi vyvolanou rozpory mezi smyslovým a duchovním životem, mezi vědou a náboženskou vírou. Ve snaze překonat tento rozpor se přiklonil k tzv. katolickému modernismu, církví později odsouzenému. Svou literární dráhu započal Fogazzaro roku 1874, kdy za finanční pomoci svého otce vydal epickou báseň v nerýmovaných hendekasylabech Miranda. Svůj první román Malombra psal asi deset let, protože tento žánr považoval z hlediska vlivu na čtenáře za nevýznamnější. Toto i další jeho prozaická díla se vyznačují formální i psychologickou vybroušeností, realistická líčení italské přírody v nich kontrastují s citovou rozervaností postav, které často trpí chorobnou smyslností. Roku 1898 byl Fogazzaro jmenován senátorem Italského království. Aktivně se účastnil debat o darwinismu a evolučních teoriích, které se snažil skloubit s katolicismem. Na toto téma a na téma duchovní obnovy církve přednesl řadu přednášek a napsal celou řadu esejů i několik románů. Roku 1905 zařadila Římskokatolická církev dva z nich, romány Il Santo ...

Petr Bartoník (1)

Autor dramat.

František Hlaváč (2)

Doc. PhDr. Rudolf Vlasák vysokoškolský pedagog, dlouholetý ředitel Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK a čelní představitel české informační vědy je uznávaným odborníkem především v oblasti projektování automatizovaných informačních systémů a informační politiky. Významně se zasloužil o rozvoj oboru vědecko-technických informací a Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK. Biografie a vzdělání Po maturitní zkoušce na gymnáziu byl přijat ke studiu na České vysoké učení technické, fakultu inženýrského stavitelství. Velmi brzy se však rozhodl změnit nejen studovaný obor a fakultu, ale i vysokou školu a přihlásit se na Filologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, na Katedru knihovnictví. Obory knihovnictví, čeština a technologie vystudoval a v roce 1961 obhájil diplomovou práci na téma Předmětový rejstřík k systematickému katalogu. Úspěšně složil státní zkoušku a zakončil studia s červeným diplomem. V roce 1992 obhájil na Katedře vědeckých informací a knihovnictví Univerzity Karlovy habilitační práci a získal titul docent v oboru vědeckotechnické informace.> Profesní kariéra Po základní vojenské službě nastoupil jako vedoucí dokumentace a studijně rozborových prací zahraničního politického tisku na Vojenskou politickou akademii Klementa Gottwalda, kde na základech vědecké knihovny vzniklo vědecko-informační středisko s důrazem na dokumentaci, studijně rozborové a rešeršní činnosti. Právě v této instituci se doc. Vlasák setkal s významnými osobnostmi informační vědy a příbuzných oborů, ale také s novými technologiemi , které přinášely nové výzvy. Zabýval se možnostmi lingvistického a také logického základu tvorby předmětových hesel. V druhé polovině šedesátých let byl projektantem a spoluautorem pořádacího systému KOMPAS . Klíčovou myšlenkou projektu KOMPAS byla schopnost systému vytěžit z jediného vstupu vždy co nejvíce různých druhů výstupů a tím plnit co nejvíce informačních funkcí. V roce 1969 se stal vedoucím oddělení automatizace systémů úseku výzkumu racionalizace ÚVTEI soustřeďujícím se na modernizaci jednotlivých zpracovatelských informačních procesů, orientovaných na výpočetní techniku. Byl členem týmu pracujícím na projektu automatizace Státní technické knihovny ÚVTEI a věnoval se i dalším dílčím výzkumům automatizace knihoven. V Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací, které bylo pozdněji transformováno na Národní informační středisko ČR, naplno působil v různých pozicích až do roku 1992, kdy nastoupil na částečný úvazek jako odborný asistent na Katedru vědeckých informací a knihovnictví Filozofické fakulty UK . V letech 1994 - 2002 zastával doc. PhDr. Vlasák v Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK funkci ředitele. V tomto období obor informační studia a knihovnictví zaznamenal nebývalý rozkvět. V roce 1996 ÚISK získal akreditaci doktorského studia pro obor informační věda, počet studentů tohoto oboru ve všech studijních programech se zvýšil ze sedmnácti na pět set a pro ÚISK byly získány nové prostory v Jinonicích. Na vzdory plnému pracovnímu nasazení v ÚISK doc. PhDr. Vlasák ještě zastával a to až do roku 1997 funkci vědeckého tajemníka ústředního ředitele Národního informačního střediska ČR. Od roku 2002 do roku 2005 doc. PhDr. Vlasák působil na ÚISK jako zástupce ředitele a od roku 2005 do roku 2009 jako kmenový pedagog. V současné době doc. PhDr. Vlasák stále vyučuje v Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK jako externista. Během své profesní kariéry publikoval 5 monografií a zhruba 270 odborných článků. Byl předsedou České informační společnosti Českého svazu vědecko-technických společností a dlouholetým předsedou oborové rady oboru Informační věda na FF UK.

Eva Myšková (1)

Narozen 25.6. 1931 v Dobré u Dobrušky. Prof., PhDr., historik, zabývá se sociálními a národnostními dějinami 19. a 20. století, publikuje také o památkách středočeského kraje.Narodil se v rodině východočeského obchodníka Františka Kárníka. V mládí jej ovlivnil mj. starší bratr František, předčasně zemřelý v osmatřiceti letech, asistent a později docent Vysoké školy politických a hospodářských věd , silně vlastenecky orientovaný a za války podporující protinacistický odboj. Zdeněk Kárník vystudoval Reálné gymnázium F. M. Pelcla v Rychnově nad Kněžnou a od roku 1950 Fakultu společenských nauk Vysoké školy politických a hospodářských věd v Praze, od roku 1952 sloučené z Filozoficko-historickou fakultou Univerzity Karlovy, od roku 1954 na témže ústavu vyučoval, v roce 1965 se stal docentem moderních československých dějin. Roku 1968 se angažoval v obrodném procesu na fakultě i mimo ni, po rozpuštění tamní stranické organizace se odmítl znovu do komunistické strany přihlásit a žádat o přijetí. V roce 1969 musel z politických důvodů ukončit pedagogickou činnost na vysoké škole, o rok později byl donucen fakultu opustit; vrátit se mohl roku 1990 . 1970–90 pracoval ve Středisku státní památkové péče Středočeského kraje. Řadě dalších perzekvovaných historiků pomohl z pozice referenta k obživě zadáváním odborných úkolů pod svými či cizími jmény. Publi­koval v samizdatu nebo pod cizími jmé­ny . Působil či působí na Univerzitě Karlově v Praze, Akademii věd České republiky a rovněž na vysokých školách v rodném regionu, Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové, Fakultě humanitních studií, později Filozofické fakultě Univerzity Hradec ...

Georgius Agricola (1)

Georg Bauer, známější pod latinizovaným jménem Georgius Agricola , byl významný německý učenec. Je autorem po stovky let užívané hornické příručky a často je nazýván otcem mineralogie. Studoval filologii, teologii a filozofii na univerzitě v Lipsku, poté k nim přidal ještě studium přírodních věd a medicíny. Roku 1527 se stal městským lékařem a lékárníkem v Jáchymově. V roce 1530 přesídlil do Saské Kamenice . I tam byl po třech letech stanoven městským lékárníkem. Na krátkou dobou byl zvolen i starostou, ale z náboženských důvodů byl přinucen rezignovat. Jeho stěžejním dílem je dvanáct knih o hornictví, De re metallica libri XII , které byly vydány v roce 1556, byť je nejspíš napsal už v roce 1550. Obsahují popisky dolů, techniky větrání, odvodňování, ražby . Tyto knihy shrnuly soudobé znalosti i Agricolovy vlastní poznatky a na minimálně 200 let se staly nejužívanější příručkou pro dobývání rud a jejich hutního zpracování. Další díla: De mensurio et ponderibus , De precio metallorum et monetis – porovnání ceny kovů a mincí . Georgius Agricola se narodil dne 24. 3. 1494 v Hluchově , tedy v hlavním městě hrabství Schönburského, v Sasku. O jeho rodině a mládí toho mnoho nevíme, protože Hluchov vícekrát vyhořel a starší písemnosti se nezachovaly. Do školy snad začal chodit v rodném městě, pak v Cvikově na tamní tehdy již známé latinské škole. Potom ho vidíme na univerzitě v Lipsku, kde studuje teologii, filosofii a zejména filologii. Záhy na sebe upozornil své učitele, zvláště pak vynikajícího profesora Petra Mosellana, s nímž se spřátelil. Asi v této době Agricola, původním jménem Bauer, tuto formu jména odložil, aby po vzoru renesančních učenců ji používa...

Andrzej Niemojewski (1)

Andrzej Niemojewski byl polský básník, spisovatel, novinář a volnomyšlenkář. Vystudoval práva v Dorpatu . V roce 1889 přišel do Varšavy, pak do Krakova. V letech 1892–1897 pracoval v Sosnovci jako úředník hornicko-hutnické společnosti. Roku 1897 se vrátil do Varšavy, vstoupil do socialistické strany , v roce 1899 byl vězněn. Byl členem skupiny spisovatelů Młoda Polska. V letech 1903–1904 cestoval po východních krajích. 1904–1905 pracoval jako redaktor nezávislého socialistického měsíčníku Kuźnica ve Lvově. Účastnil se revoluce v roce 1905. Po návratu do Varšavy v roce 1905 začal vydávat časopis Myśl Niepodległa , který redigoval až do své smrti. V tomto časopisu kritizoval mj. náboženský dogmatismus, ale i řadu jiných hnutí, čímž si postupně znepřátelil řadu politických i náboženských směrů včetně socialistů. V závěru života se stal antisemitou a stoupencem pravicově nacionalistického politického hnutí Narodowa Demokracja . Byl členem nejstaršího polského akademické společnosti Konwent Polonia. V roce 1921 zemřel, pochován byl na hřbitově 'Cmentarzu ewangelicko-reformowanym' ve Varšavě. V novinách publikoval od roku 1887. V roce 1891 vyšla jeho první knížka básní. Básnická sbírka Polonia irredenta z roku 1895 byla výsledkem jeho pobytu ve Slezsku a má výrazný sociálně kritický tón . Ve svém románu Listy człowieka szalonego se humorným způsobem distancoval od krakovské společnosti dekadentních spisovatelů, kteří vyznávají zásady „umění pro umění“. Ve svých článcích studiích se velmi kriticky zabýval náboženstvím. Dále se věnoval astrologii. Jeho dramata neměla většího ohlasu. Rovněž překládal z francouzštiny. Používal pseudonymy: Lambro, Lubieniec A., Rokita....

Henry Sutton (1)

Henry Sutton je pseudonym amerického spisovateľa a básnika Davida Slavitta. Žije v meste Harwitch v štáte Massachussetts v USA.

Ramurti S Mishra (1)

Jean-Philippe Dallies-Labourdette (1)

Francouzský autor, knihy o ponorkách.

M. V Alexejeva (1)

Michail Christoforovič Karapet'janc (1)

Miloš Urbásek (1)

Narozen 28. 7. 1932 v Ostravě-Zábřehu, zemřel 14. 7. 1988 v Drábsku. Slovenský malíř, grafik, kreslíř, ilustrátor a knižní grafik.

Aleksandr Abramovič Grinberg (1)

Zdeněk Kos (1)

Zdeněk Kos je bývalý československý basketbalista a trenér. Je zařazen na čestné listině zasloužilých mistrů sportu. Od 70. let patřil mezi nejvýznamnější české basketbalisty. Čtyřikrát byl vyhlášen nejlepším basketbalistou Československa. Jako hráč s reprezentačním týmem byl účastníkem 11 světových a evropských basketbalových soutěží. Zúčastnil se tří Olympijských her 1972 v Mnichově, 1976 v Montrealu a 1980 v Moskvě, když předtím Československo skončilo druhé v kvalifikacích v Holandsku před OH 1972, v Hamiltonu, Kanada před OH 1976 a v Ženevě před OH 1980 a vybojovalo si tak účast na Olympijských hrách. Startoval na třech Mistrovství světa 1974 v Portoriku, 1978 v Manile, Filipíny a 1982 v Cali, Kolumbie. Zúčastnil se na Mistrovství Evropy juniorů 1970 v Athénách a šesti Mistrovství Evropy mužů - 1971 v Essenu, Německo, 1973 v Barceloně, 1975 v Bělehradě, 1977 v Lutychu, Belgie, 1979 v Turínu, Itálie, 1981 v Praze. S basketbalovou reprezentací Československa získal na Mistrovství Evropy dvě bronzové medaile a dvě čtvrtá místa. Za reprezentační družstvo Československa v letech 1970-1982 odehrál 345 zápasů , z toho na Olympijských hrách, Mistrovství světa a Mistrovství Evropy celkem 120 zápasů, v nichž zaznamenal 1223 bodů. Oceněním jeho basketbalové kvality bylo také to, že byl nominován a hrál dvě utkání za výběr Evropy 3. května 1977 ve Splitu proti Jugoplastika Split a 7. června 1981 v Krakově proti Wisle Krakov . V 1. československé basketbalové lize odehrál 13 sezón a získal třikrát titul mistra Československa a to v roce 1970 s týmem VŠ Praha a v letech 1973 a 1975 s týmem Dukla Olomouc, se kterou byl v roce 1978 vicemistrem republiky a má čtyři třetí místa . V historické střelecké tabulce 1. basketbalové ligy Československa je na 17. místě s počtem 5 ...

Alois Tomášek (1)

Narozen 1.5.1901. MVDr., práce z oboru.

Yehuda Amichai (1)

Izraelský básník.

Oldřich Vojen (1)

Místopředseda Sokolské župy rakouské, ústřední ředitel školského spolku Komenský ve Vídni a významný menšinový pracovník.

David St. Vincent (1)

Nikolaj Gerasimovič Kuznecov (1)

Nikolaj Gerasimovič Kuzněcov byl ruský admirál loďstva Sovětského svazu a lidový komisař námořnictva v letech 1939–1948 a 1951–1953. Za své zásluhy obdržel titul Hrdina Sovětského svazu, vyznamenání Řád Lenina , Řád Ušakova 1. stupně , Řád rudého praporu , Řád rudé hvězdy a mnohá další. Je podle něj pojmenována jediná letadlová loď ruského námořnictva Admiral Kuzněcov.

Václav Hrubý (1)

Narozen roku 1872 v Horní Libochové. Středoškolský pedagog, autor učebnic pro obchodní školy.

Chantal Coady (1)

Vladimír Solovjov (1)

Vladimir Sergejevič Solovjov byl vlivný ruský filosof, publicista, univerzitní učitel, teolog a mystik, blízký přítel F. M. Dostojevského. Jeho myšlení ovlivnilo mj. československého prezidenta T. G. Masaryka. Solovjovův otec byl významný ruský historik Sergej Michajlovič Solovjov , matka pocházela z ukrajinské rodiny a mezi jejími předky byl i básník a teolog Hryhorij Skovoroda. Na střední škole se Solovjov rozešel s pravoslavím, v němž byl vychován, a stal se nihilistou. Od roku 1869 studoval nejprve biologii, přes studium filosofie se však ke své víře vrátil. Po studijním pobytu v Londýně krátce přednášel v Moskvě, roku 1877 se přestěhoval do Petrohradu, kde roku 1880 promoval. Když roku 1881 veřejně požádal cara, aby amnestoval vrahy svého otce Alexandra II., musel se s univerzitní kariérou rozloučit a žil jako nezávislý spisovatel. Věnoval se pak více tradičním filosofickým tématům, epistemologii a etice. Jeho přítelem byl Włodzimierz Spasowicz, člen redakce časopisu Věstník Evropy , ve kterém Solovjov publikoval. V posledních letech připravoval se svým mladším bratrem nový překlad Platónových dialogů. Jeho asketický způsob života byl prý vzorem pro postavu Aljoši Karamazova v Dostojevského románu Bratři Karamazovi. Zemřel ve velké chudobě. Solovjov byl hluboce věřící pravoslavný křesťan, zároveň ale viděl slabiny ruské církve, zejména její závislost na carovi a státu, a obdivoval římskokatolickou církev. Jeho hlavním cílem bylo podpořit ekumenické sblížení křesťanských církví, zejména pravoslaví a katolictví. Ve „Třech rozhovorech“ naznačuje utopickou představu sjednocení křesťanů i jejich zápas s Antikristem. Ideál duchovního sjednocení a spojení, které nacházel i v Bibli, chápal jako smysl pravoslavného pojmu soborn...

Růžena Machánková (1)

Spoluautorka bibliografie dějin dělnického hnutí.

Pierre Termier (1)

Autor byl přední představitel francouzské geologie v počátku 20. století. Jeho geologický zájem byl soustředěn hlavně na evropská pohoří, zejména Alp, ale i dalších . Na tato témata napsal řadu odborných knih, ale i knih všeobecně naučných a populárních

Sławomir Cenckiewicz (1)

Polský historik, zaměřuje se na dějiny polské politické emigrace, Poláky v Americe, demokratickou opozici v Polsku, novinář, vysokoškolský pedagog. Autor politické biografie T. Katelbacha.

Orr Kelly (1)

Bývalý válečný dopisovatel, autor knih a příběhů o válečném námořnictvu.

Michal Lukeš (1)

Michal Lukeš je generální ředitel Národního muzea, vystudovaný historik a slovakista. Po absolvování gymnázia pokračoval obory historie a slovakistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Těžištěm jeho zájmu se staly moderní české a slovenské dějiny. Moderním českým dějinám se na FF UK věnoval i během postgraduálního studia. Absolvoval stáže v Německu, Rakousku, Itálii a USA. Do Národního muzea nastoupil v roce 1993. Až do roku 1997 pracoval jako dokumentátor Oddělení novodobých českých dějin. V letech 1998–2001 byl náměstkem ředitele Divadla Bez zábradlí. Roku 2002, když mu bylo 26 let, ho ministr kultury Pavel Dostál jmenoval ředitelem muzea. V roce 2017 prosadil přes odpor některých politických stran a organizací odvážnou koncepci Panteonu Národního muzea a uvedl, že je čas na návrat k jeho původní koncepci a napravení tendenčních změn prosazených za komunistů.

Krystyna Wanatowiczová (1)

Narozena roku 1979 v Liberci. Novinářka.

Lucas Delattre (1)

Francouzský historik, novinář, dopisovatel žijící v Německu, autor historických dokumentárních biografií.

Muriel Blaive (1)

Muriel Blaive je francouzská historička, věnující se profesně dějinám komunismu v tehdejší střední Evropě, zvláště pak v tehdejším Československu. Vystudovala Institut politických studií v Paříži, kde pod vedením Jacqua Rupnika zpracovala práci zaměřenou na etiku a politickou činnost Václava Havla. Doktorát získala na pařížské École des hautes études en sciences sociales pod vedením historika Krzysztofa Pomiana. Disertační práci na téma Československo a rok 1956 obhájila v listopadu 1999. V letech 2001–2005 působila na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze. Zároveň byla v letech 2001-2003 postdoktorskou výzkumnicí ve Francouzském ústavu pro výzkum ve společenských vědách v Praze. V letech 2006-2013 působila na Ludwig Boltzmann Institutu pro evropské dějiny a veřejné sféry ve Vídni. V roce 2010 se v České republice ucházela o pozici ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů . Ředitelem se tehdy stal Daniel Herman. V letech 2013-2014 byla místopředsedkyní Vědecké rady ÚSTR. V letech 2014–2018 působila jako poradkyně ředitele ÚSTR pro pro výzkumné a metodologické otázky. V srpnu roku 2017 poskytla Muriel Blaive rozhovor redaktorce Veronice Pehe, zveřejněný v časopise a2larm.cz. Rozhovor vzbudil výraznou mediální odezvu, obzvláště pak tvrzení Blaive ve vztahu k archivům bývalé státní bezpečnosti, že „namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání“. Přehled následných mediálních reakcí je dostupný na serveru Novinky.cz. ÚSTR se své pracovnice zastal v prohlášení publikovaném na jeho stránkách.

Bill Gertz (1)

Americký investigativní novinář a spisovatel.

Jaroslav Tumlíř (1)

Narozen 28.11.1902 ve Spech, zemřel 8.7.1977 v Praze. Herec, básně, hry, též pro děti.

Emilie Jahnová (1)

Emilie Jahnová byla česká pedagožka a spisovatelka. Rodiče Emilie byli Zdeněk Jahn , středoškolský profesor, chemik a Emilie Jahnová-Svátková , svatbu měli 15. ledna 1878. Měla tři sourozence: PhDr. Jiljího Jahna , MUDr. Jaromíra Jahna a Zdeňku Jahnovou. Emilie Jahnová se po úmrtí své matky 7. února 1910 v Plzni, vzdala svého dědického podílu ve prospěch rodiny. Po studiích se stala profesorkou reálného gymnázia a odborných škol českých ve Vídni. Kromě pedagogické činnosti se věnovala problematice lidovýchovné, menšinové a literární, ráda cestovala. Přispívala do českých novin a časopisů ve Vídni. Tam bydlela na adrese Fluchtgasse 8/11.

Adam Cyra (1)

Polský historik.