Václav Richter byl český historik a teoretik umění zaměřený na raně středověkou a barokní architekturu, muzejní pracovník a vysokoškolský pedagog. Po maturitě na gymnáziu v Pelhřimově studoval v letech 1921–1925 dějiny umění a prehistorickou archeologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Poté pracoval jako volontér v Národním muzeu a jako odborný asistent u Vojtěcha Birnbauma . Roku 1928 se stal pracovníkem Moravského uměleckoprůmyslového muzea v Brně. V letech 1938–1940 a 1945–1948 byl ředitelem, během války pracoval jako knihovník. Od roku 1946 vedl semináře dějin umění, 1948 jmenován profesorem na nově založené Univerzitě Palackého v Olomouci a v letech 1955–1970 profesorem dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně. Ve svém uměleckohistorickém výzkumu se věnoval především předrománské, románské a barokní architektuře Čech a Moravy. Je považován za zakladatele moderních kritických dějin architektury na Moravě. Jeho práce se dotýká například středověkého urbanismu . Důležitým tématem byly pro Richtera české a moravské rotundy. Nejstarší dějiny moravských sídel nově rozčlenil na fázi velkomoravských hradišť, fázi románských trhových tvrzí a fázi plánovitě zakládaných gotických měst. Významně se podílel na pokusech o lokalizaci prvního moravského biskupství, předvídal objevy některých kamenných svatyň z 9. století na Moravě. Z barokních architektů se zabýval dílem Jana Blažeje Santiniho, J. B. Fischera z Erlachu či Domenica Martinelliho. Nejvýznamnější prací Václava Richtera se dnes jeví rozsáhlá práce o raně středověké Olomouci z roku 1959. Jeho teoretické dílo spojuje dějiny umění s filozofií, pokouší se často o filozofickou interpretaci dějin umění. Jeho blízkým přítelem byl filozof Jan Patočka. Počátkem 60. let byl spoluautorem knihy V. Volavky O moderním umění. a roku 1966 knihy o architektu Bohuslavu ... Zdroj: wikipedia.org