Autor

Již od počátků své literární kariéry úspěšně uniká možnosti „být zařazen“ a v panoramatu italské literatury minulého století se vyjímá jako izolovaná osobnost. Rád se stylizoval do role extravagantního spisovatele, miloval noční život a vyhledával dobrodružství. Významný filolog a literární kritik Gianfranco Contini o Landolfim říká, že byl jediným spisovatelem dvacátého století, který se pečlivě věnoval „vytváření vlastní postavy“ a přirovnává ho k Byronovi a Baudelairovi. Italo Calvino ve své předmluvě k výboru Landolfiho povídek Nejkrásnější stránky vzpomíná na Landolfiho jako na vášnivého hazardního hráče rulety, který v posledních letech života trávil spoustu času v hernách San Rema a Benátek. Říká, že vždy, když chtěl s Landolfim mluvit, musel ho hledat v kasinu... Ačkoli se Landolfi celý život intenzívně věnoval literární tvorbě, nikdy se nepřipojil k žádnému směru či umělecké skupině. Zásadně odmítal poskytovat rozhovory a zakazoval, aby jeho knihy byly doprovázeny komentáři kritiků. Nikdy nebyl příznivcem dlouhých románů. Vždy upřednostňoval kratší formy vyprávění: povídky, romány, básnické sbírky a divadelní hry. Za své dílo, čítající kolem třiceti titulů, získal několik prestižních ocenění, počínaje cenou Viareggio , přes cenu Bagutta , Premio Campiello až po Premio Strega . Landolfi se narodil 9. srpna 1908 v městečku Pico u Frosinone . Ve Florencii vystudoval slavistiku a poté se specializoval na ruskou literaturu. Pro vydavatelství Einaudi překládal například Tolstého, Puškina, Čechova, Lermontova a je považován za jednoho z nejlepších překladatelů ruských klasiků. Jeho nejmilejším koníčkem byly ovšem francouzská a německá literatura, ze kterých rovněž překládal. Ve třicátých letech se Landolfi přiblížil skupině hermetiků. Jednalo se o básnické hnutí převážně florentských autorů, kteří složitým a rafinovaným jazykem, málo srozumitelným širokému publiku, reagovali na obtížn... Zdroj: Marcela Minksová