Souad vyrůstala v jordánské vesnici, kde panují doslova středověké poměry a v rodině má hlavní slovo otec. Ženy platí za méně než dobytek, jsou denně bity pro sebemenší maličkost, nemají nárok na vlastní názor, na vzdělání, na jediné slovo. Mohou pouze sloužit a být absolutně poslušné. A pokud se jen podívají na cizího muže, vyřknou nad sebou ortel smrti. Souad tento řád porušila: zamilovala se. Její štěstí však netrvalo dlouho, a když otěhotněla, mladík ji opustil. Dívka těhotenství tajila, protože věděla, co ji čeká. Sama zažila, jak byla z důvodu "cti" zavražděna její sestra. Nakonec rodina rozhodla - děvče se nemůže vdát, je bezcenné, proto je třeba ho odstranit. Úkolu se ujal švagr, který měl popravu provést. Když nazítří prala Souad na dvoře rodného domu prádlo, polil ji benzinem a škrtl zápalkou. Jenže dívka přežila. Ocitla se v nemocnici, ale lékaři i ošetřovatelky ji zanechali jejímu osudu, proto pomalu umírala. Nakonec se však přece jen dočkala pomoci: o její případ se začala zajímat pracovnice humanitární organizace, která ji po nekonečných peripetiích odvezla do Švýcarska. Po mnoha operacích a dlouhém léčení se Souad naučila znovu žít. Dokonce založila i rodinu. Nyní, po dvaceti letech, se rozhodla o svých zážitcích napsat. Nikoho neodsuzuje, uvědomuje si, že takový je prostě život tamějších lidí, kteří nepoznali nic jiného. Chápe, že matka vraždí své dcery, chápe, že její bratr zavraždil sestru, dlouho měla pocit, že i její "trest" byl zasloužený. Tato kniha je burcující výpovědí ženy, která se rozhodla porušit tabu nesnesitelného mlčení a promluvit za všechny, které podobné svědectví už vydat nemohou. Souad, stále tají místo současného pobytu a pravé jméno, protože se i po tolika letech obává pomsty své rodiny. Sama neumí psát a francouzsky dokáže přečíst pouze krátké články, proto svůj příběh vypráví spoluautorce. Její osud, který rozhodně není ojedinělý, je psán prostým nevyumělkovaným stylem, díky němuž ještě markantněji vyznívá otřesnost celého ... Zdroj: Kniha Upálená zaživa