Básník, který patřil spolu s R. Thákurem k největším zjevům moderní indické poezie. Oba žili a tvořili v době vrcholící a končící epochy britské vlády a oba se s touto skutečností trpce a složitě vyrovnávali. Jenomže Thákur, vychovaný v duchu reformistického hinduismu a navatující na nepříliš staré tradice bengálské psané poezie, dovedl mnohem snáze najít most mezi svým v podstatě hinduistickým vnímáním světa a atmosférou a ideály nové doby a v lecčem se uměl i přspůsobit dobovému evropskému cítění. Proto k sobě také záhy obrátil pozornost světa. Ikbál, narozený v Paňdžábu, v prostředí ještě hluboce vkořeněném v muslimské minulosti subkontinentu, pociťoval ve složité situaci kolonizované a rozdělené Indie potřebu vyburcovat k sebeuvědomění a seberealizaci značné zaostalejší a ustrnulejší muslimské vrstvy obyvatelstva. Snažil se vyrovnat ideály své společnosti s potřebami nového světa. Byl hluboce obeznámený s evropskou filozofií i islámskou mystikou, kulturou a myšlením a jeho zápolící duch, ocitající se v tolika ohledech v rozporech a na rozhraní dob, názorů a tradic, promítal všechny své vnitřní i vnější sváry do poezie. Je příznačné, že i v poezii navazoval na dvě tradice: psal v hovorové urdštině, s básnickými tradicemi založenými na perské poetice, ale větší polovina jeho básnického díla je psaná přímo v perštině, prestižním jazyce muslimských básníků v Indii takřka po celou plynulé tisíciletí. A perština s sebou nesla bohaté poklady té nejskvělejší básnické tradice. Ikbál tohoto odkazu plně využil, ale transformoval jej a aktualizoval. Jazykem Háfeze a Rúmího odpovídal na otázky, které mu kladla moderní doba. Zdroj: databazeknih.cz