Interview s autorem: Protože jsem vyrostla na farmě ve Westmorlandu, zvířata všeho druhu byla vždycky součástí mého života. Ale koně byli samozřejmě ze všeho nejlepší. Můj první poník byl malý tvrdohlavý shetland, kterého jsme měli půjčeného od jedné paní. To mi bylo šest let. Ta paní mi později nabídla lekce jízdy na koni, takže jsem každé sobotní ráno poslouchala její někdy dost přísné instrukce, abych si zlepšila techniku. Táta mi pak koupil velmi hravého poníka a ještě později jednoho talentovaného skokana – krásného grošáka. Jako náctiletá jsem docela dobře skákala a vyhrála jsem několik národních soutěží. Když mi bylo dvacet, vdala jsem se za Petera Jonese a narodily se mi dvě děti, Garry a Sarah. V té době jsme si s manželem otevřeli malé jezdecké centrum na naší rodinné farmě. Jednou nám přivedli na obsednutí koně. Byl to tulák – celkem zlý. Úmyslně mě shodil na zem a to tak nešťastně, že jsem si úplně rozdrtila páteř. Jenom díky mému manželovi a záchrance, která přijela rychle na místo, mě ten kůň nezabil a ani mi nezpůsobil celoživotní ochrnutí. Trvalo mi rok, než jsem mohla zase pořádně jezdit. Psaní mě vždycky bavilo a už od dětství jsem toho napsala spoustu – od básní, krátkých povídek až po první velký román, který jsem dokončila krátce po svatbě. Nadatlovala jsem ho dvěma prsty na zastaralém psacím stroji a jsem si jistá, že celá kniha byla naprosto nepoužitelná. Ale pro mě to bylo něco úplně nového a vzrušujícího. Pak jsem napsala pár článků do jezdeckých časopisů a dokončila 4 nebo 5 dalších románů, z nichž většina nikdy nebyla vydaná. Za hodně vděčím agentce Jennifer Luithlen, která mě podporovala v psaní románů o koních s tajemnými zápletkami. Moc mě potěšilo, když se moje knihy objevily i v jiných zemích. Ráda chodím mezi lidi, do restaurací a tak. Moc ráda také čtu, ale právě psaní mi pomáhá na chvíli utéct před realitou a ponořit se do světa fantazií. Bez psaní by můj život byl prázdný. Ve volných chvílích trénuju své vlastní koně, denně učí... Zdroj: databazeknih.cz