César Vallejo, který měl v Latinské Americe vliv na několik básnických generací a podle jehož sbírky Trilce byl pojmenován časopis, patří k několika málo vrcholným hispanoamerickým básníkům a v širší dimenzi k největším novátorům poezie v západní kultuře dvacátého století vůbec. „Tato poezie má stejný význam – nebo ještě větší – jako poezie Mallarmého,“ napsala autorka vallejovské monografie Jean Francová. Je to poezie, jež neztrácí intenzitu. Čeští čtenáři, pro něž výbor z Vallejovy poezie přeložil Vladimír Mikeš , v ní mohou zahlédnout určitou blízkost k Jiřímu Ortenovi. Pozoruhodný je případ Vladimíra Nárožníka, který se ztotožnil s Vallejovou poezií natolik, že v souboru dvaceti básní, v pozůstalosti nerozlišeně včleněných do vlastní básnické tvorby, je devatenáct Vallejových básní v mírně upraveném Mikešově překladu; jediná Nárožníkova původní báseň naznačuje klíč ke „skrytým zdrojům“. Prvotina míšeneckého básníka ze zapadlého městečka v Andách Černí poslové a zejména experimentální sbírka Trilce byly počátkem dvacátých let v Peru básnickým zjevením. Za svého života Vallejo více knižně nepublikoval, ale jako všichni praví spisovatelé psal neustále. Zůstal především básníkem, jeho prózy a dramata mají menší význam. Za opravdovost poezie Vallejo ručí svým životem, intenzita veršů je spjatá s intenzitou zkušenosti. Ostré vnímání světa vyjadřuje jeho poezie od prvního verše: „Jsou v životě rány tak tvrdé… Já to nechápu!“ Jedním otřesem byl pro Valleja odchod z domova na studia, kde se pro chudobu držel těžce a přerušovaně. Další určující zásah, několikaměsíční uvěznění, umocnil jeho smysl pro sociální nespravedlnost, který ho později dovedl ke komunismu. Od roku 1923 žil Vallejo v Paříži, v nouzi a extrémní askezi. Počátkem třicátých let vstoupil do komunistické strany Španělska; cestoval do Sovětského svazu, zastavil se i v Praze. Španělskou občanskou válku zažil jako otřes pozitivní, náhlou sounáležitost. Ve Vallejově poezii ... Zdroj: databazeknih.cz