André Pieyre de Mandiargues patří mezi stěží zařaditelné individuality. Sám navíc bděle dbal na to, aby s žádným kontextem nesouvisel. Bývá sice spojován s okruhem tvůrců druhé generace francouzských surrealistů , kteří vycházejí z hlubinné psychologie, jejího důrazu na nevědomí, estetiku snu a zázračna, avšak touha uchopit bytí v dualistickém sporu duše a těla se v jeho tvorbě projevuje obzvlášť svérázně. Z Mandiarguesových knih vystupuje členitá osobnost: až puntičkářský estét a dandy, který si libuje v erudovanosti, a zároveň milovník neobvyklostí a tajemných zvláštnůstek, které odměřuje s kulinářskou přesností, aby chuť byla vždy přejemná, ale výrazná a svá. * André Pieyre de Mandiargues patří do druhé generace francouzských surrealistů. Narodil se 14. března 1909 v Paříži, je tedy o třináct let mladší než Breton a o devět let než Desnos a Crevel, představitelé „heroického“, revolučního období francouzského surrealismu. Jestliže začátky tvorby první surrealistické generace spadají do dvacátých a třicátých let 20. století, nástup druhé surrealistické generace spadá do let bezprostředně před druhou světovou válkou, anebo spíš do období bezprostředně po válce. Mandiargues sice uprostřed války vydal svou první sbírku básní , ale jeho skutečným debutem, který vzbudil pozornost, byla teprve kniha Le musée noir . Po ní vydával soustavně rok co rok jednu knihu za druhou, vždycky věrný sobě samému, vlastně svému výchozímu bodu, jímž bylo jeho „černé muzeum“ surrealisticky orientovaných kratších i delších próz. Mezi knihy nejvýznamnější patří Les incongruités monumentales , Le soleil des loups , Marbre , Le lis de mer , Le cadran lunaire , Le Belvédere , Feu de braise , La Motocyclette , Porte dévergondée (Nestydatá brána, 19... Zdroj: dauphin.cz, Jozef Felix - Volvox Globator, Magdaléna Fričová