Knihy
Beletrie
Francouzská literatura
Alfred de Musset
Zpověď dítěte svého věku

Alfred de Musset
Zpověď dítěte svého věku

1957 | Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění

Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiografie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorov…y duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset , jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání ale i pro život nabízí tzv. morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby , snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve , jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. . „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky , jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla. Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiogra…fie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorovy duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset , jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání ale i pro život nabízí tzv. morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby , snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve , jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. . „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky , jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná s obálkou
Počet stran:	324
Jazyk:	česky
Překladatel:	Josef Pospíšil
Edice:	151. svazek ed. 151. svazek ed. Světová četba
Vydání:	Vyd. 5., V SNKLHU 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 3. 2024 7:29
Číslo položky:	773911

O autorovi

Alfred de Musset

Alfred de Musset byl francouzský romantický básník, spisovatel a dramatik. Narodil se ve staré, avšak nepříliš bohaté šlechtické rodině. Jeho otec Victor-Donatien de Musset-Pathay pracoval jako úředník na ministerstvu války. Vedle toho se věnoval literatuře. Napsal životopis Jeana-Jacquese Rousseau a uspořádal jeho sebrané spisy . Jeho děd Joseph-Alexandre de Musset-Pathay se rovněž zabýval literaturou. Měl staršího bratra Paula , který byl rovněž spisovatelem, a dvě sestry, z nichž jedna zemřela nedlouho po narození. Vystudoval Lyceum Jindřicha IV. v Paříži, kde platil za velice nadaného žáka. Podle přání rodičů měl pokračovat ve studiu na École polytechnique. Nakonec ale začal studovat práva a lékařství a posléze hudbu a kreslení. Žádná studia ale nedokončil a začal se věnovat literatuře. Když mu bylo 17 let, přivedl jej Paul Foucher do společnosti romantiků v čele s Victorem Hugem, která byla nazývána "Le petit-cénacle" a scházela se u básníka Charlesa Nodiera. Sám se ovšem k romantikům nepočítal, dokonce prohlašoval, že v jeho knihovně klidně sousedí Shakespeare s Racinem. Také nikdy – ač se pohyboval v okruhu Victora Huga – nebyl bojovným straníkem romantismu a nikdy do “války romantiků" aktivně nevstoupil. Zachovával důsledně postoj blazeovaného mondénního světáka, povzneseného nad tuto vřavu. V roce 1832 se dokonce s Hugovým kruhem zcela rozešel. Ve svém díle uložil vlastní životní reflexi doby, o níž napsal v prozaickém díle Zpověď dítěte svého věku, že “staré už nebylo a nové ještě nebylo", a v níž – opět podle jeho slov – “lidé trpěli podivnou mravní chorobou: nevírou v cokoliv". Psát dramata začal v roce 1830, ale jeho první hra Benátská noc zcela propadla. Po osobním rozchodu s Hugovým ...

Více od autora