Zdeněk Vavřík byl český knihovník, básník, prozaik a dramatik, rovněž autor knih pro děti a mládež. Pocházel z učitelské rodiny. Po maturitě roku 1925 na gymnáziu v Ostravě začal studovat práva, ale roku 1928 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou absolvoval roku 1932. Zároveň vystudoval Státní knihovnickou školu v Praze a pak pracoval jako knihovník v Ostravě, Opavě a v Pardubicích. Od roku 1941 byl dramaturgem činohry pardubického Východočeského divadla. Roku 1944 byl totálně nasazen v továrně na výbušniny Explosia v Semtíně. Po skončení války se k práci knihovníka v Pardubicích vrátil a vykonával jí až do roku 1955. Pak byl až do své smrti redaktorem Literárních novin. Debutoval roku 1919 fejetonem v Ostravském večerníku. V různých novinách a časopisech publikoval své verše a divadelní i literární kritiky. Již od studentských let se aktivně účastnil kulturního života a pokračoval v tom ve všech svých působištích. Jeho první vydanou knihou byla roku 1929 sbírka teskných básní Elegie, napsaná pod vlivem teorie čisté poezie Henryho Brémonda a zaměřená na zvukové hodnoty slov. Později se věnoval se také milostným veršům i aktuální politické situaci . Většího ocenění se dočkaly jeho práce pro mládež, založené na adaptacích starších předloh. Bohaté zkušenosti z vlastní profese promítl do úvah soustředěných v Knihovníkově zápisníku, vycházejícím v letech 1940–1942. Psal také divadelní i rozhlasové hry. Jeho dílo doplňuje novinářská činnost a překlady z francouzštiny.