Vladislav Vančura, Jiří Mašín, Václav Procházka, Jaroslav Švehla, Jaroslav Kovář, Božena Hofmeisterová, Libuše Janzová, Zdeňka Nyplová, Zdeněk Pašek, Hynek Svoboda, Milada Šťastná, Jaroslav Zvolánek
Zbraslav

1977 | Středočeské nakladatelství a knihkupectví

První část zachycuje historický vývoj města a jeho bohatých kulturních památek, připomíná osudy Národní galerie na zbraslavském zámku, první průmyslovou školu v Čechách aj. Druhá část je věnována kulturním tradicím města, jeholiterárnímu, hudebnímu a divadelnímu životu. Závěrečná část seznamuje s činností politických, …společenských a kulturních organizací, se současným zbraslavským školstvím, zdravotnictvím a tělovýchovou. První část zachycuje historický vývoj města a jeho bohatých kulturních památek, připomíná osudy Národní galerie na zbraslavském zámku, první průmyslovou školu v Čechách aj. Druhá část je věnována kult…urním tradicím města, jeholiterárnímu, hudebnímu a divadelnímu životu. Závěrečná část seznamuje s činností politických, společenských a kulturních organizací, se současným zbraslavským školstvím, zdravotnictvím a tělovýchovou.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	115 , 24 obrazových příloh
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Jaroslav Litomiský, Jiří Chlumský
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	3. 5. 2024 13:32
Číslo položky:	834275

O autorech

Vladislav Vančura

Vladislav Vančura byl český spisovatel, dramatik a filmový režisér, původním povoláním lékař. V době druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje a roku 1942 byl popraven. Narodil se v Háji ve Slezsku. Matka se jmenovala Marie, narozena 19. září 1863 v Klucích na Čáslavsku, původem z katolické rodiny. Otec evangelík Václav Vojtěch Vančura se v době Vančurova narození živil jakožto úředník cukrovaru v Háji u Opavy. Místo po chvíli opustil a rodina se dlouhá léta stěhovala. Během šesti let Vančurova života rodina žila v Cvrčově u Tovačova, Tovačově, Praze, Močovicích u Čáslavi, Libici nad Cidlinou, Havransku a nakonec v Davli, kde se rodina na celých sedmnáct let usadila. Vančura zde docházel do místní tříletky, později se učil soukromě. Měl starší sestru Marii a tři mladší sestry – Otilii, Františku a Ludmilu. Jeho příbuzný byl Antonín Vančura – Jiří Mahen. Primu a sekundu vystudoval na Malostranském gymnáziu, kde žil bez rodičů, tercii a kvartu v Benešově, kde potkal Karla Nového – celé čtyři roky se o něho a sourozence starala sestra Marie. Ani na jedné škole nebyl spokojen. Měl kázeňské problémy, z nichž jeden vyústil v propadnutí jeho a dalších žáků včetně Karla Nového. Příčinou bylo sympatizování s protirakouskými myšlenkami, tíhnutí k socialismu a Masarykovi. To vyústilo v debatní kroužek, kde se mimo tato témata diskutovalo i o umění a náboženství. Benešovská léta Vančura zobrazil ve svém Pekaři Janu Marhoulovi. Mladý, věčně zamyšlený Jan Josef se zde dostal do křížku se zeměpisářem Brunculíkem a katechetou Kovářem – ve Vančurově Benešově dějepisář Brunclík a katecheta Kolář. Do kvarty se nevrátil a místo toho se stal knihkupeckým příručím ve Vysokém Mýtě, dále se učil fotografem, zkoušel Grafickou unii v Praze a zinkografii Unie na Vyšehradě. Od mládí Vančura tíhnul k malířství a tak studoval na umělecko-průmys...

Více od autora

Jiří Mašín

Jiří Mašín byl český historik románského umění a výtvarný teoretik soudobého umění, celoživotní pracovník Národní galerie v Praze a roku 1960 její dočasný ředitel, a externí pedagog AVU. Narodil se na Vysočině. V letech 1933–1942 absolvoval státní reformní reálné gymnázium v Jihlavě. V roce 1945 začal studovat dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě UK. Jeho učiteli byli Antonín Matějček, Josef Cibulka, Jaromír Pečírka a Jan Mukařovský. Roku 1949 obhájil rigorózní práci s titulem Románská nástěnná malba v Čechách a na Moravě, která později vyšla knižně a ve své době patřila k vysoce ceněným badatelským dílům. Po návratu ze základní vojenské služby roku 1952 nastoupil do Národní galerie v Praze, kde již v letech 1946-1950 pracoval jako volontér a kde jako jeden z mála pracovníků vydržel po celou svou kariéru až do roku 1983. Kromě toho v letech 1954-1955 vykonával práci tajemníka redakce časopisu Umění ČSAV. V roce 1957 byl jmenován zástupcem ředitele Národní galerie, po té vědeckým pracovníkem galerie. Roku 1959 nastoupil jako externí učitel na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se roku 1968 habilitoval a jako docent vyučoval do roku 1973. V roce 1960 byl zastupujícím ředitelem Národní galerie. Z původní specializace medievalisty se postupně přeorientoval především na teoretika moderny a současného umění, stěžejní prací je jeho monografie o Janu Štursovi. Věnoval se také teorii a metodice restaurování. Napsal texty do tří desítek katalogů výstav soudobého umění, jichž býval pořadatelem nejen v Národní galerii, ale i v regionech. Svými statěmi přispíval do mnoha časopisů, např. Tvorba, Umění a řemesla, Výtvarné umění nebo Umění. Celoživotní přátelství ho poutalo k fotografu Tiboru Hontymu, výtvarníkům Františku Ronovskému, Karlu Hladíkovi, k historikům umění Jaromíru Homolkovi, Haně Seifertové a dalším....

Více od autora