Čtyřiadvacetiletý absolvent milovické Akademie Martin Špaček létá se svým pendlem až na dotek Měsíci. Vozí měsíční palivo na kosmickou stanici Lagrange pro své bývalé spolužáky, kteří poletí až na Mars. Vlastně pro spolužačky. Ano, poletí holky. Inteligentní a citově stálé, mladé a přesto emočně vyzrálé, fyzicky zdatné a odolné vůči stresu. A bolesti, což se už moc nerozvádí. Ani to, že malé a křehké dívky spotřebují také málo potravin, méně paliva i kyslíku a stačí jim i méně prostoru než svalnatým nadsamsům. Všechna ta public relations o nové a krásnější tváři kosmonautiky, stejně jako feministické žvásty o nadřazenosti ženské rasy, jsou jen kouřovou clonou zakrývající, že samozřejmě – a správně! – rozhoduje především ekonomika mise. Muži by měli na Mars zapomenout. A Martin speciálně. Přeprava paliva je pouze pustou otročinou, na kterou stačí jeho tříletá bakalářská příprava v Mladé u Milovic. Měsíc se stal vězeňskou koulí na jeho noze, která ho nepustí dál. Protože až se postaví další planetolety, kterými budou na dlouhodobé pobyty na Mars létat i muži, až se později budou připravovat další lety, třeba k měsícům Jupitera nebo na orbit kolem Venuše, až se bude prozkoumávat Merkur, vyvstane samozřejmě potřeba dalšího paliva. Kdo s ním bude lítat? No jistě, staří zkušení pendleři. Zapomeňte na Mars! Pendleři se vlastně nemají dostat ani na povrch Měsíce, protože svůj náklad sbírají z nízké oběžné dráhy. Leda po nějaké mimořádné příhodě. Ale pak si mohou i zalyžovat.

Kniha získala cenu Trifid za rok 2005.