Jeden z vynikajících románů klasika ruské literatury podává na psychologickém příběhu o vině a jejím vykoupení kritiku carského vládnoucího systému konce 19. století.
Hlavní postavou je kníže Dimitrij Ivanovič Něchljudov, muž patřící k dobré ruské společnosti konce 19. století. Do sebe zahleděný muž, který má před svatbou s dívkou z dobré rodiny. Když zasedá v porotě soudního procesu okradení a otrávení kupce Smělkova, poznává v jedné obžalované schovanku jeho tet Jekatěrinu (Kaťušu) Maslovovou, kterou kdysi jako student velmi miloval a i ona milovala jeho. Po letech jako důstojník ji svedl a dal jí 100 rublů jako náhradu. K hrůze nyní zjišťuje, že s ním Kaťuša měla dítě, které bohužel zemřelo a nešťastná, zlomená žena se stala prostitutkou. Kaťuša je kvůli chybě omylem odsouzena a čeká ji trest v podobě nucených prací na Sibiři. Dimitrij se jí rozhodne pomoci a nabízí jí sňatek. Kaťuša ho odmítá. Dimitrij se nevzdává, podává odvolání k senátu, to je zamítnuto. Dimitrij se setkává i s jinými vězni a snaží se jim pomoci. Dimitrij i Kaťuša se mění vnitřně k lepšímu. Dimitrij rozděluje své pozemky mezi své poddané, aby se o ně starali a odjíždí s Kaťušou na Sibiř. Nakonec je Kaťuša osvobozena, ale chce pokračovat dál s politickým vězněm Simonsovem, který se do ní zamiloval. I když Kaťuša velmi miluje Dimitrije, opouští ho, aby mu neničila život. Dimitrij je velmi zdrcen, protože Kaťuša pro něj mnoho znamená, což mu začalo docházet, až si uvědomil, že by ji mohl ztratit. Dimitrij se rozhodne dále pokračovat v pomoci nevinně odsouzeným.
Spisovatel v této knize kriticky poukazuje na nelidské zacházení s vězni, na neobjektivnost soudů, které často odsuzují neviné, na nezájem bohatých lidí o chudé a neochotu jim pomoci. Kritizuje zde i ruskou pravoslavnou církev
Jak se však Tolstoj chce se všemi nastíněnými problémy vyrovnat? Jaké nabízí řešení? Tvorba ruského spisovatele, zakořeněného v 19. století, ještě nevidí svět a náš život v něm jako bezvýchodný. Zmiňované potíže se tudíž podle Tolstého dají odstranit zpytováním svědomí a snahou jednotlivce vést lepší a spořádanější život. Tolstoj v závěru svého románu přímo vybízí k žití podle několika výroků z evangelia, které cituje. K takovému východisku se samozřejmě můžeme postavit různě, já osobně bych je poněkud zobecnil. Řekl bych, a tím bych své kratičké pojednání i uzavřel, že cesta k řešení kolektivních problémů, nezřídka způsobených selhávající komunikací a narůstajícím odcizením mezi lidmi, musí začít u člověka jako jednotlivce, který se musí umět v kritický okamžik zastavit a zamyslet se nad tím, co vlastně dělá.