Jean-Jacques Rousseau
Vyznání

2017 | Nakladatelství Rybka Publishers

„Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já.“

Těmito slovy uvozuje francouzský filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau svá slavná Vyznání, která představují mezník v dějinách li…teratury, a třebaže vznikla před více než dvěma sty padesáti lety, dodnes nepřestávají fascinovat čtenáře na celém světě. V této knize, považované za počátek autobiografického žánru ve vlastním slova smyslu, autor vypráví román svého života. Evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy, polemiky, zpytuje svůj citový život, přičemž se nevyhýbá ani intimním, ba choulostivým tématům a nelichotivým okolnostem svého života. Jeho záměrem nebylo popisovat vnější události, nýbrž napsat „dějiny své duše“ – autor si předsevzal „seznámit přesně čtenáře s tím, jak ve všech situacích mého života vypadalo moje nitro“.
Rousseau byl prvním moderním evropským autorem nové doby, jenž prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem a sám se učinil předmětem knihy. Ve své autobiografii vyjadřuje přesvědčení o významu individuální existence, která je natolik cenná, že se může stát předmětem literatury. Název knihy viditelně odkazuje k Vyznání Augustinovu – zatímco však Augustinus svůj život popisuje jen jako exemplární cestu k Bohu, pro Rousseaua je hlavním tématem knihy otevřené líčení vlastního života a nelítostné zúčtování s ním: ve středu pozornosti je tedy subjekt autora, jenž si stále klade dvě základní otázky: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu?
Rousseauova vzpomínková rekonstrukce , ačkoli je rozvíjena v převážně chronologickém sledu, je tak vybudována nikoli na logice vnějších dějů, ale na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou paměťmi ve smyslu pouhého vyprávění o tom, co autor prožil, toto líčení nemá jen dokumentární funkci, nýbrž – řečeno slovy autora doslovu k českému vydání Josefa Fulky – se nese ve znamení snahy ani ne tak o znovunalezení, ale spíše o vynalezení vlastního já.
Po dlouhé, téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpozoruhodnějších děl světové literatury.
Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Josefa Fulky. „Přistupuji k dílu, jaké nikdy nemělo příkladu a vůbec nenajde napodobitele. Chci ukázat lidem mně podobným jednoho člověka v jeho pravé povaze; a tím člověkem budu já. Jen já.“

Těmito slovy uv…ozuje francouzský filozof a spisovatel Jean-Jacques Rousseau svá slavná Vyznání, která představují mezník v dějinách literatury, a třebaže vznikla před více než dvěma sty padesáti lety, dodnes nepřestávají fascinovat čtenáře na celém světě. V této knize, považované za počátek autobiografického žánru ve vlastním slova smyslu, autor vypráví román svého života. Evokuje vzpomínky na dětství a mládí, líčí životní zápasy, polemiky, zpytuje svůj citový život, přičemž se nevyhýbá ani intimním, ba choulostivým tématům a nelichotivým okolnostem svého života. Jeho záměrem nebylo popisovat vnější události, nýbrž napsat „dějiny své duše“ – autor si předsevzal „seznámit přesně čtenáře s tím, jak ve všech situacích mého života vypadalo moje nitro“.
Rousseau byl prvním moderním evropským autorem nové doby, jenž prolomil hranici mezi literaturou a osobním životem a sám se učinil předmětem knihy. Ve své autobiografii vyjadřuje přesvědčení o významu individuální existence, která je natolik cenná, že se může stát předmětem literatury. Název knihy viditelně odkazuje k Vyznání Augustinovu – zatímco však Augustinus svůj život popisuje jen jako exemplární cestu k Bohu, pro Rousseaua je hlavním tématem knihy otevřené líčení vlastního života a nelítostné zúčtování s ním: ve středu pozornosti je tedy subjekt autora, jenž si stále klade dvě základní otázky: Kdo jsem? Co znamená říkat pravdu?
Rousseauova vzpomínková rekonstrukce , ačkoli je rozvíjena v převážně chronologickém sledu, je tak vybudována nikoli na logice vnějších dějů, ale na vnitřní logice citů. Vyznání nejsou paměťmi ve smyslu pouhého vyprávění o tom, co autor prožil, toto líčení nemá jen dokumentární funkci, nýbrž – řečeno slovy autora doslovu k českému vydání Josefa Fulky – se nese ve znamení snahy ani ne tak o znovunalezení, ale spíše o vynalezení vlastního já.
Po dlouhé, téměř čtyřicetileté odmlce se českým čtenářům dostává do rukou jedno z nejdůležitějších a zároveň nejpozoruhodnějších děl světové literatury.
Nové vydání je doplněno fundovaným doslovem Josefa Fulky.

Stav

Nová

nová

Skladem do týdne
Odešleme nejpozději 18. 7. 2025

O knize

Stav:	nová
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	671
Jazyk:	česky
ISBN10:	8087950429
ISBN:	9788087950425
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	1. 10. 2024 12:3
Číslo položky:	991504

O autorovi

Jean-Jacques Rousseau

Jean-Jacques Rousseau byl francouzský filozof a preromantický spisovatel švýcarského původu. Jeho dílo ovlivnilo francouzskou revoluci i následující vývoj kolektivistických teorií. Podstatou jeho učení bylo, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Volal po návratu k přírodě a k lidské přirozenosti, kterou spatřoval v absenci novodobých dějin, jež člověka uvrhly do okovů konvencí a nesmyslných řádů. Věnoval se také pedagogice. Narodil se jako druhý syn Isaaca Rousseaua, hodináře po vzoru otce i děda, a Suzanne Rousseauové, rozené Bernardové, rovněž dcery hodináře. Matka zemřela 7. července 1712, devět dní po jeho narození a otec ho roku 1722 poslal k pastoru Lambercierovi v Bossey . Jeho vzdělání spočívalo pouze v četbě kalvinistických kázání a Plutarchových Životopisů. V roce 1724 ho otec dal do učení k notáři a v roce 1725 k ryteckému mistru. Jeho otec se znovu oženil v roce 1726. 14. března 1728 Jean-Jacques ve věku patnácti let protestantskou Ženevu opustil. Farář města Confignon ho na květnou neděli přivedl k paní Françoise-Louise de Warens , která dva roky předtím konvertovala ke katolictví. Ujala se ho; Rousseau jí přezdíval maman . Pod jejím vlivem se vydal do Turína, kde 23. dubna konvertoval ke katolictví. Následujícího roku se vrátil do Charmettes k Françoise-Louise de Warens. V roce 1730 cestoval pěšky až do Neuchâtelu, kde se učil hudbě. V roce 1732 získal místo hudebního mistra v Chambéry. V roce 1734 se pak stal intendantem paní de Warens a ona jeho milenkou. U ní v roce 1739 napsal svou první skladbu: Sad paní baronky de Warens. V Paříži v roce 1741 neúspěšně předložil Akademii svůj vynález nového notového zápisu; kromě toho se zde seznámil s Denisem Diderotem a Madame d'Épinay. V letech 1743–4 působil jako tajemník francouzského velvyslance v Benátkách, o jejichž republikáns...

Více od autora