Německy píšící filozof korejského původu Byung-Chul Han, jehož knihy byly přeloženy do téměř dvaceti jazyků, přináší pronikavou diagnózu doby. Každé historické období má své typické choroby. Jestliže charakteristickými onemocněními dneška jsou deprese, porucha pozornosti s hyperaktivitou, hraniční porucha osobnosti nebo syndrom vyhoření, nejedná se o nahodilý, pomíjivý či dočasný fenomén, nýbrž o jev vypovídající o zásadní a zřejmě nevratné proměně, kterou západní společnosti od konce studené války prošly a kterou ještě neumíme správně pojmenovat. Proč tomu tak je?
Uplynulé století bylo věkem, který Han nazývá imunologickým. Byla to epocha, pro niž byly ještě příznačné hranice, ploty, prahy, přechody a zdi, v níž se striktně rozlišovalo mezi vnitřkem a vnějškem, mezi přítelem a nepřítelem, mezi vlastním a cizím. Lidé se mobilizovali proti vnějšímu vetřelci, ať už jím byl cizinec, virus nebo nepřátelská ideologie. Člověk se obával jinakosti a cizosti, na něž reagoval aktivizací imunitního systému. V dnešním čím dál více transparentním, zasíťovaném a globalizovaném světě, založeném na univerzálním procesu směny a výměny, „bezbariérovém“ sdílení a permanentní informační přesycenosti, v němž je vše obnažováno a vystavováno, veškerá jinakost postupně vymizela. Vymizení jinakosti, jejíž místo zaujala pouhá odlišnost, znamená, že žijeme v éře, která odbourává veškerou plodnou negativitu. Tak jsme se paradoxně ocitli v situaci, kdy příčinou patologických jevů, s nimiž se dnes potýkáme, není negativita, nýbrž naopak teror pozitivity, která plodí nové podoby násilí a proti níž se nedokážeme bránit. Deprese, syndrom vyhoření, hyperaktivita, chorobná těkavost a neschopnost udržet pozornost se tak endemicky nešíří proto, že jedinci čelí překážkám, zákazům nebo omezujícím příkazům či represi, nýbrž proto, že žijí ve společnosti, která jim vštěpuje, že člověk náleží pouze sobě, má se sám utvářet a seberealizovat, sám sebe navrhnout jako nějaký projekt. Kdo této výzvě k seberealizaci nedostojí, propadne depresi. Povzdech depresivního jedince, že nic není možné, je možný jen ve společnosti, která věří, že nic není nemožné. Deprese je symptomem vyčerpání z přemíry možností a také z přemíry tolik velebené činorodosti. Psychická onemocnění dnešní společnosti nejsou ničím jiným nežli patologickými projevy této paradoxní svobody.
Disciplinární společnost, tak jak ji popsal Michel Foucault, je minulostí. Svět špitálů, ústavů pro choromyslné, žalářů, kasáren a fabrik již není světem dneška. Jeho místo už dávno zaujala společnost fitness center, kancelářských věží, bank, letišť, nákupních galerií a genetických laboratoří. Dnes žijeme ve společnosti výkonnosti. Subjekt výkonnosti není podroben žádné instanci vnější nadvlády, je sám sobě pánem a suverénem. Není tedy podřízen nikomu, respektive je podřízen jen sám sobě. Tím se odlišuje od subjektu poslušnosti. Zhroucení instance vnější nadvlády nevede ke svobodě, jejím důsledkem je spíše splynutí svobody a nátlaku. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat výkon. To je efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože je provázeno pocitem svobody. Vykořisťovatel je zároveň vykořisťovaným. Jakožto podnikatel svého vlastního já je člověk pánem i rabem zároveň.
Han analyzuje celou řadu jevů a procesů, které nelze uspokojivě objasnit nástroji tradiční psychologie a psychoanalýzy.
Naše vydání obsahuje pět esejů, které autor původně publikoval jakožto samostatné knihy. Jestliže se v textech Společnost únavy a Vyhořelá společnost zabývá vyčerpaností z přemíry pozitivity, v eseji Společnost transparence se zaměřuje na neblahé, devastující důsledky všudypřítomného tlaku na transparentnost, kterou mylně považujeme za žádoucí společenský jev. V textu V digitálním roji analyzuje civilizační regres spjatý s příchodem homo digitalis a nástupem digitální kultury. V Agonii Eróta se soustřeďuje na téma vymizení erotického prožitku ve světě ovládaném narcismem, jemuž za oběť nepadá pouze láska, nýbrž samotné myšlení.