Osm esejů, které velký český básník a novinář Jiří Rulf těsně před svou smrtí soustředil v této knížce, bylo napsáno v rozmezí dvaceti let (1986–2006). A přesto tvoří pozoruhodně soudržný, výjimečný celek, předkládající výsledky autorova přemítání o otázkách, které ho neopouštěly vlastně celý život. Pronikly nezbytně i do jeho poezie a prózy, avšak právě v esejích se jimi Jiří Rulf zabýval nejpřesněji a nejhlouběji.

Jedná se o závažná témata smyslu literatury a poezie, stejně jako o téma postavení básníka ve světě a společnosti. A jen málokterá kniha může k této věci říci tolik, co Rulfova útlá sbírka esejů.

Básník, literární kritik a novinář Jiří Rulf (1947–2007) vystudoval češtinu a dějepis na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v kulturní rubrice Zemědělských novin (1985–1989) a poté vedl kulturní rubriku Lidových novin. V letech 1991–1994 redigoval poezii v nakladatelství Mladá fronta. Od roku 1994 pracoval v týdeníku Reflex. Vlastním nákladem publikoval sbírky básní Poslední příběh (1983), Dopis Vencovi (1985), pak už oficiálně Prospekt na rozhlednu (1988), Dech vítězů (1992), Rádio Netopýr (1992), Nebezpečné dny (1996), Maloměstské elegie (1999), Přebytečný rok (2003), Navštěvovat želvu (2007), dvě knihy novinářských článků Jací jsme (1997), Literáti (2002), autobigraficky laděnou novelu Let chroustů (2003) a novelu Jmenuji se Offenbach aneb Sněžení (2006).

Za sbírku Maloměstské elegie mu nakladatelství Mladá fronta udělilo svoji výroční cenu za rok 2000.