Bohumil Havlasa
Tiché vody + Němec a Češka

1925 | Nakladatelství J. Otto

Tiché vody byly ve své době pokládány za nejlepší český román. Jeho děj Bohumil Havlasa zasadil do zámku v Dubu a okolí, kdy tamní velkostatek patřil Moritzi - rytíři z Heniksteinu. Tiché vody byly ve své době pokládány za nejlepší český román. Jeho děj Bohumil Havlasa zasadil do zámku v Dubu a okolí, kdy tamní velkostatek patřil Moritzi - rytíři z Heniksteinu.

Obsažené svazky:

Němec a Češka 1922 (127 s.)
Tiché vody, román 1925 (256 s.)

Garantujeme doručení do Vánoc při objednání do 18. 12. 2025.

Stav

Mírně opotřebená

uvolněný titulní list

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Mírně opotřebená, uvolněný titulní list
Vazba:	pevná, převazba
Počet stran:	127 + 256
Jazyk:	česky
Edice:	597. svazek ed. 597. svazek ed. Světová knih.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	9. 7. 2024 10:11
Číslo položky:	901596

O autorech

Bohumil Havlasa

Bohumil Havlasa byl český novinář, spisovatel a dobrodruh, účastník a oběť rusko-turecké války. Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci a absolvoval pražskou obchodní akademii. Živnostenské podnikání ho ale nelákalo a místo toho se stal kočovným hercem. Brzy se ovšem ukázalo, že k herectví nemá talent a v divadle se muže uplatnit jen jako nápověda. Rozhodl se proto, že bude spisovatelem. Jeho první práci, humoresku Z potulného života, otiskl Světozor roku 1873. V Lumíru vydal povídku Na nádraží. Na radu Vítězslava Hálka pak přijal místo účetního v cukrovaru blízko Prahy, aby mohl být ve styku s předními literáty. Po vydání dalšího románu, Život v umírání, ale už roku 1874 odjel na Šumavu, která ho inspirovala k prózám V družině dobrodruha krále a Kněz Jan. Roku 1875 odjel do Bosny na bojiště slovansko-tureckých válek jako zpravodaj Národních listů. Tam nejen psal, ale i bojoval na srbské straně. Při tureckém přepadení jednoho z klášterů se dostal do ohrožení života, ale vyvázl. Po zkušenosti z Balkánu přijel do Prahy, kde v Ottově Salonní bibliotéce vydal román Tiché vody. Nakladatel mu nabízel i místo redaktora této edice, ale Havlasa odmítl. Napsal ještě jeden román , potom odjel do Paříže a Švýcarska a přes Bavorsko se vrátil do Prahy. Dlouho tam ale nevydržel. V roce 1876 se vypravil na Kavkaz, aby tam na straně Rusů bojoval proti Osmanské říši. Vstoupil jako dobrovolník do pluku nižněgorodských dragounů. Po velmi náročném výcviku v jízdě na koni se v květnu 1877 zúčastnil bojů o Zevin a v červenci u Baškadikaru. Z bojiště posílal dopisy do časopisu Světozor. Potom spadl z koně, zlomil si žebro a odvezli ho do nemocnice v Alexandropoli. Tam zemřel na tyfus. Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ....

Více od autora

František Josef Andrlík

František Josef Andrlík byl český učitel, spisovatel knih pro mládež a překladatel. Narodil se v Poličce Dolním Předměstí. Jeho otec Vincenc Andrlík byl krejčí a vlastník obchodu se střižným zbožím, matka Anna Záleská z Prosetína. Měl sestru Marii Vincencii . Oženil se s Annou Korábovou, se kterou měl šest dětí: Franze , Jindřicha , Jaroslava , Annu , Marii a Ludmilu . Poté, co absolvoval obecnou školu a v roce 1863 německou reálku, na přání rodičů vystudoval roku 1871 učitelský ústav v Hradci Králové. Svou učitelskou pouť započal jako podučitel v roce 1872 ve Výprachticích. V následujícím roce nastoupil již jako učitel v Ústí nad Orlicí, kde působil 39 let. Ve svých literárních začátcích přispíval do různých časopisů a kalendářů. Jeho cílová skupina byla především mládež, ale psal i prózu pro dospělé. Byl redaktorem časopisu „Přítel mládeže“ v Hradci Králové. Publikoval rovněž pod pseudonymy Jar. Lipovský a Josef Borek. V roce 1880 se vydal na cesty. Procestoval celý Balkánský poloostrov. Z těchto cest vzniklo mnoho článků, které byly otištěny ve Zlaté Praze, Lumíru a dalších časopisech. Od roku 1887 redigoval „Literární věstník“ a edici „Přítel mládeže“. František Andrlík napsal a vydal 124 knih, z toho bylo 84 titulů pro mládež. Za svého života mu bylo uděleno čestné občanství města Ústí nad Orlicí. Dále obdržel uznání Zemské školní rady a vyslanectví ČSR v Bulharsku. Zemřel 28. listopadu 1939 v Ústí nad Orlicí, kde byl rovněž i pohřben.

Více od autora