Zdenek Seydl byl český malíř, grafik, scénograf, všestranný výtvarník a člen skupiny Sedm v říjnu ze čtyřicátých let 20. století. Vyrostl po smrti rodičů v rodině sochaře Karla Pokorného. V roce 1929 poprvé vystavoval v Mánesu na Přehlídce dětských kreseb a odnesl si cenu za dětskou kresbu. Vyučil se typografem, v období 1932/1933 navštěvoval jednoroční kurs kreslení na Státmí grafické škole a později vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou v roce 1941 absolvoval ve třídě profesora Františka Kysely. Jeho neobvyklý grafický projev charakterizuje grafická lapidárnost, dekorativní stylizace a svoboda projevu. Válečné zážitky se odrazily v tvorbě , později přešel do groteskní nadsázky realizované výraznými liniemi a plošně pokládanými barvami . Po druhé světové válce se věnoval převážně grafice, ilustrování, loutkovému i kreslenému filmu . Byl autorem knížek pro děti, např. Co jsem viděl a slyšel v trávě , Motýli . Pracoval také jako výtvarný redaktor v nakladatelství Československý spisovatel. Za zmínku stojí též jeho scénografická tvorba. Již ve 30. letech spolupracoval s amatérskou skupinou Divadelní kolektiv mladých, v 50. letech s Divadlem E. F. Buriana a od roku 1957 pak po mnoho let s pražským Národním divadlem, kde vytvářel nejen kostýmy , ale i celou výpravu . Za soubor kostýmů ke Stravinského baletu Petruška získal na Pražském quadriennale 1967 stříbrnou medaili. Jeho obálky a grafické úpravy textů Bohumila Hrabala patří k vynikajícím dílům české typografie. K malířské tvorbě se vrátil v šedesátých letech....

Josef Štefan Kubín byl středoškolský pedagog, folklorista, sběratel lidových vyprávění a pohádek, etnograf, dialektolog, literární publicista a spisovatel. Narodil se v Jičíně, jako syn obuvnického mistra Jana Kubína a jeho manželky Anny, rozené Vágnerové . Měl starší sestru Annu . V Jičíně prožil dětství a absolvoval gymnázium . Po maturitě začal studovat v Praze medicínu, po roce však přestoupil na filozofickou fakultu, kterou dokončil v roce 1890. Jako středoškolský profesor češtiny, francouzštiny a němčiny vyučoval v Kutné Hoře , Českých Budějovicích , Jičíně a Mladé Boleslavi . Na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici působil v letech 1911–1925. V době pedagogické praxe se literární tvorba Josefa Štefana Kubína neomezovala jen na učební pomůcky . Po odchodu z Prahy se soustředil na systematický sběr lidových písní a na zápisy lidových pohádek, pověstí a veselých příbehů. Texty zaznamenával především v Kladsku a Podkrkonoší. Byly uspořádány podle vypravěčů a vesnic a doplněny charakteristikami vypravěčů. Josef Štefan Kubín byl ženat dvakrát. S první manželkou, Růženou rozenou Ždichyncovou se oženil 4.9.1893 v Českých Budějovicích, kde byl v té době profesorem. Manželství bylo soudně rozvedeno v roce 1909. Synové Vlastimil a Milan žili po rozvodu s matkou v Jičíně, s otcem se ale stýkali. S druhou manželkou Augustou, rozená Žaloudkovou , se Josef Štefan Kubín seznámil během svého působení v Mladé Boleslavi. Když v roce 1911 získal profesorské místo v Praze, Augusta Žaloudková ho následovala a 12. června 1912 se jim narodila dcera Vlasta. I když bylo jeho předchozí manželství rozloučeno, nesměl se jako katolík znovu oženit. Svatba s Augustou Žaloudkovou se proto konala až po Kubínově vystoupení z římsk...

Milan Jungmann byl český literární kritik a překladatel. V říjnu 1938 se přestěhoval do Prahy, kde vystudoval gymnázium. Po gymnáziu absolvoval roční knihovnickou školu. Od 1942 pracoval v knihovně protektorátního Ministerstva školství a národní osvěty. Po druhé světové válce se stal knihovníkem Ministerstva informací a osvěty. 1948-1951 byl redaktorem úředního bulletinu "Přehled sovětského tisku", 1952-1954 vedoucím redaktorem měsíčníku Praha-Moskva. V roce 1953 byl členem kolektivu autorů nových socialistických čítanek pro základní a střední školy a spoluautorem učebnice "Nástin dějin české literatury". Od roku 1946 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanské literatury, filozofii a estetiku. Poté, co ukončil studia, působil v letech 1954-1955 jako ředitel Národní knihovny v Praze. Od roku 1955 byl redaktorem Literárních novin a šéfredaktorem od roku 1964 až do jejich zrušení v roce 1969. Po zrušení Literárních novin měl zákaz publikační činnosti. Od roku 1972 pracoval jako čistič výloh v podniku, toto povolání vykonával až do roku 1982. Během této doby překládal pod cizím jménem z ruštiny. Od roku 1982 publikoval své literární kritiky v samizdatovém časopise Obsah. V roce 1990 se stal předsedou Obce spisovatelů; funkci zastával až do roku 1994.