Josef Jelen
Stín katedrály

1972 | Nakladatelství Československý spisovatel

Děj knihy nás nejprve přivádí do pohraničních Třeboratic na pohřeb zdejšího arciděkana Jana Návrata. Postupně poznáváme hlavní aktéry – poněkud prostoduchého třeboratického kaplana Františka Maloně, světáckého správce poutního místa Josefa Haluzu, kapitulního vikáře Václava Tomšů a jeho kancléře Rudolfa Hanyka, katedrá…lního děkana Karla Sedláčka i hlavního hrdinu Arnošta Vychodila. Smrt Jana Návrata dává do pohybu koloběh událostí, který odhalí smutnou pravdu o poměrech v církvi. Postupně totiž vychází najevo, že zemřelý arciděkan Návrat vykazoval před státními úřady jen malou část peněz, kterou vybral při kostelních sbírkách, zbytek využíval pro své potřeby. Ani to mu však nestačilo, dopouštěl se dalších rozsáhlých podvodů, mimo jiné si ponechával také plat kostelníka. Když na tyto machinace Státní bezpečnost přišla, předvolala ho k výslechu. Návrat se za několik dní zhroutil. Mezi věřícími se začala šířit pověst o jeho mučednictví. Jen několik nejbližších – Návratův kumpán varhaník Motloch, lékárník Jaryš a doktor Janíček – znalo celou pravdu: že ze strachu před vyšetřováním zpronevěry spáchal Návrat sebevraždu. Do celé záležitosti je zapleten i kapitulní vikář Václav Tomšů, který administruje od smrti biskupa neobsazenou diecézi. Za pomoci vychytralého kancléře rozjíždí celou sérii intrik, aby uklidnil státní úřady a odvrátil od sebe jakékoli podezření. Oba muži zahájí rošádu, při níž zacházejí s podřízenými duchovními jako s figurkami na šachovnici. Mistrovským tahem má být dosazení komárovického administrátora Arnošta Vychodila na třeboratické děkanství. Arnošt Vychodil je vzdělaný duchovní, který výtečně vychází se státními úřady, avšak u církevní vrchnosti není příliš oblíben. Už nebožtík biskup o něm dostával anonymní dopisy, že se nechová jako spořádaný kněz, některé místní farnice ho pomlouvaly, že chodí na koupaliště a na faře se stýká s herci a dalšími pochybnými lidmi. Kapitulní vikář předpokládá, že přítomnost z hlediska úřadů spolehlivého duchovního odvrátí jejich nepříjemnou pozornost od Třeboratic. Tato partie kapitulnímu vikáři vyjde, avšak obrátí se proti kancléři: ten musí při výměně duchovních opustit svou bohatou farnost Dubnici, z níž sám před časem vystrnadil dosavadního faráře Peřinu. S cynismem a přetvářkou správců diecéze ostře kontrastuje lidské a přímé vystupování církevních tajemníků, kterým se hnusí pletichy kapitulního vikáře a kancléře, avšak nemohou jim zcela zabránit.

Mezitím se odvíjí příběh dalšího klíčového hráče, blízkého Návratova přítele Josefa Haluzy. Již brzy poznává čtenář pravou tvář kněze z poutního místa Svatoňova, který bezostyšně přijímá velkorysé finanční dary stařenky Vrzoňové, které mu poskytuje ze svého skromného důchodu. Stařenka, kterou pak Haluza ani nepřijde zaopatřit svátostmi před smrtí, ovšem netuší, že za její peníze se nakupují šperky pro Haluzovu milenku Magdalenu Soukupovou. Žárlivý Soukup ovšem šperky objeví a nevěrnou manželku krutě zbije. Soukupová musí být hospitalizována a při vyšetřování vyjde celá pravda najevo. Haluza je zatčen a domovní prohlídka svatoňovské fary přivede Bezpečnost na stopu finančních machinací v nedalekých Třeboraticích. Státní bezpečnosti vydatně pomůže nový třeboratický duchovní Arnošt Vychodil, který odhalí machinace svého předchůdce. Ukáže se, že kaplan Maloň, v jehož kaplance se pravidelně scházeli duchovní z okolních farností, není tak naivně zbožný, jak se zdál. Protože o Návratových podvodech věděl, je zatčen, stejně jako jeden z jeho kumpánů, věčně opilý lánovský administrátor Václav Haněl. Román uzavírá dialog kapitulního vikáře a katedrálního děkana. Václav Tomšů se sice vyšetřování vyhnul, avšak po náhlé smrti kancléře Hanyka je zcela bezradný. Obrací se proto na svého dosavadního soka, katedrálního děkana Karla Sedláčka, s prosbou o radu. Ambiciózní doktor teologie Sedláček má pro něho jedinou radu: abdikovat. Pak může on sám usilovat v nové volbě o místo, které mu dle jeho mínění již dávno náleží.

Kniha nijak nevybočuje z průměru proticírkevní normalizační literatury, zaujmout může čtenáře snad jen určitá zasvěcenost do tajů soudobého církevního života.2 Přesto by nemělo význam knihou se podrobněji zabývat, nebýt jedné zvláštní okolnosti. Hned v autorově úvodu čteme toto upozornění: „Protože se stalo zvykem ztotožňovat jména románových hrdinů se jmény žijících osob, prosím laskavého čtenáře, aby tak nečinil alespoň v tomto díle.“ Ovšem právě zde Josef Jelen čtenáře mystifikuje. V románu vystupují skutečné postavy, pouze jejich osudy záměrně upravil, aby vyhovovaly jeho interpretaci událostí, které se odehrály počátkem šedesátých let dvacátého století ve východočeském Trutnově. Děj knihy nás nejprve přivádí do pohraničních Třeboratic na pohřeb zdejšího arciděkana Jana Návrata. Postupně poznáváme hlavní aktéry – poněkud prostoduchého třeboratického kaplana Františka Maloně, s…větáckého správce poutního místa Josefa Haluzu, kapitulního vikáře Václava Tomšů a jeho kancléře Rudolfa Hanyka, katedrálního děkana Karla Sedláčka i hlavního hrdinu Arnošta Vychodila. Smrt Jana Návrata dává do pohybu koloběh událostí, který odhalí smutnou pravdu o poměrech v církvi. Postupně totiž vychází najevo, že zemřelý arciděkan Návrat vykazoval před státními úřady jen malou část peněz, kterou vybral při kostelních sbírkách, zbytek využíval pro své potřeby. Ani to mu však nestačilo, dopouštěl se dalších rozsáhlých podvodů, mimo jiné si ponechával také plat kostelníka. Když na tyto machinace Státní bezpečnost přišla, předvolala ho k výslechu. Návrat se za několik dní zhroutil. Mezi věřícími se začala šířit pověst o jeho mučednictví. Jen několik nejbližších – Návratův kumpán varhaník Motloch, lékárník Jaryš a doktor Janíček – znalo celou pravdu: že ze strachu před vyšetřováním zpronevěry spáchal Návrat sebevraždu. Do celé záležitosti je zapleten i kapitulní vikář Václav Tomšů, který administruje od smrti biskupa neobsazenou diecézi. Za pomoci vychytralého kancléře rozjíždí celou sérii intrik, aby uklidnil státní úřady a odvrátil od sebe jakékoli podezření. Oba muži zahájí rošádu, při níž zacházejí s podřízenými duchovními jako s figurkami na šachovnici. Mistrovským tahem má být dosazení komárovického administrátora Arnošta Vychodila na třeboratické děkanství. Arnošt Vychodil je vzdělaný duchovní, který výtečně vychází se státními úřady, avšak u církevní vrchnosti není příliš oblíben. Už nebožtík biskup o něm dostával anonymní dopisy, že se nechová jako spořádaný kněz, některé místní farnice ho pomlouvaly, že chodí na koupaliště a na faře se stýká s herci a dalšími pochybnými lidmi. Kapitulní vikář předpokládá, že přítomnost z hlediska úřadů spolehlivého duchovního odvrátí jejich nepříjemnou pozornost od Třeboratic. Tato partie kapitulnímu vikáři vyjde, avšak obrátí se proti kancléři: ten musí při výměně duchovních opustit svou bohatou farnost Dubnici, z níž sám před časem vystrnadil dosavadního faráře Peřinu. S cynismem a přetvářkou správců diecéze ostře kontrastuje lidské a přímé vystupování církevních tajemníků, kterým se hnusí pletichy kapitulního vikáře a kancléře, avšak nemohou jim zcela zabránit.

Mezitím se odvíjí příběh dalšího klíčového hráče, blízkého Návratova přítele Josefa Haluzy. Již brzy poznává čtenář pravou tvář kněze z poutního místa Svatoňova, který bezostyšně přijímá velkorysé finanční dary stařenky Vrzoňové, které mu poskytuje ze svého skromného důchodu. Stařenka, kterou pak Haluza ani nepřijde zaopatřit svátostmi před smrtí, ovšem netuší, že za její peníze se nakupují šperky pro Haluzovu milenku Magdalenu Soukupovou. Žárlivý Soukup ovšem šperky objeví a nevěrnou manželku krutě zbije. Soukupová musí být hospitalizována a při vyšetřování vyjde celá pravda najevo. Haluza je zatčen a domovní prohlídka svatoňovské fary přivede Bezpečnost na stopu finančních machinací v nedalekých Třeboraticích. Státní bezpečnosti vydatně pomůže nový třeboratický duchovní Arnošt Vychodil, který odhalí machinace svého předchůdce. Ukáže se, že kaplan Maloň, v jehož kaplance se pravidelně scházeli duchovní z okolních farností, není tak naivně zbožný, jak se zdál. Protože o Návratových podvodech věděl, je zatčen, stejně jako jeden z jeho kumpánů, věčně opilý lánovský administrátor Václav Haněl. Román uzavírá dialog kapitulního vikáře a katedrálního děkana. Václav Tomšů se sice vyšetřování vyhnul, avšak po náhlé smrti kancléře Hanyka je zcela bezradný. Obrací se proto na svého dosavadního soka, katedrálního děkana Karla Sedláčka, s prosbou o radu. Ambiciózní doktor teologie Sedláček má pro něho jedinou radu: abdikovat. Pak může on sám usilovat v nové volbě o místo, které mu dle jeho mínění již dávno náleží.

Kniha nijak nevybočuje z průměru proticírkevní normalizační literatury, zaujmout může čtenáře snad jen určitá zasvěcenost do tajů soudobého církevního života.2 Přesto by nemělo význam knihou se podrobněji zabývat, nebýt jedné zvláštní okolnosti. Hned v autorově úvodu čteme toto upozornění: „Protože se stalo zvykem ztotožňovat jména románových hrdinů se jmény žijících osob, prosím laskavého čtenáře, aby tak nečinil alespoň v tomto díle.“ Ovšem právě zde Josef Jelen čtenáře mystifikuje. V románu vystupují skutečné postavy, pouze jejich osudy záměrně upravil, aby vyhovovaly jeho interpretaci událostí, které se odehrály počátkem šedesátých let dvacátého století ve východočeském Trutnově.

s kódem LETO26: 35 Kč

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop Odešleme do 21. 7. 2026

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	237
Jazyk:	česky
Edice:	Žatva
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	12. 9. 2023 13:16
Číslo položky:	637660

O autorovi

Josef Jelen

Josef Jelen byl český římskokatolický duchovní, člen kongregace redemptoristů a spisovatel. Po roce 1963 odešel z duchovenského stavu. Byl pak jedním z exponentů normalizace v Československém rozhlasu. V závěru života se určitým způsobem vrátil ke katolické víře. Josef Jelen pocházel z rodiny malíře písma a pozlacovače. Rodiče jej nasměrovali k duchovenskému stavu. Vystudoval pražské Arcibiskupské gymnázium, a po něm vstoupil do Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele . Na kongregačním učilišti v Obořišti vystudoval teologii a v roce 1946 byl vysvěcen na kněze. Následně působil v redemptoristické koleji při kostele sv. Jana Nepomuckého v Plzni. Zde proslul jako oblíbený kazatel a rovněž začal psát svá první literární a básnická díla. Po roce 1948 začal v kázáních kritizovat komunistický režim. Rovněž přes státní zákaz četl v kostele pastýřský list biskupů V hodině velké zkoušky, který navíc doplnil vlastním komentářem. To vedlo v roce 1949 k jeho zatčení a tříletému věznění. Tři roky ve vězení Josefa Jelena značně proměnily. Ihned po propuštění mohl požádat o ustanovení do duchovní správy . Nadále se snažil prosadit také jako spisovatel a básník, často se odkazoval například na Jakuba Demla. Deml sám však o kontakty s Jelenem příliš nestál, ba dokonce mu doporučoval, aby literárních a básnických pokusů zanechal. Jelen nicméně začal používat určitou sebestylizaci do role kněze rebelanta. Tím se snažil připodobnit Demlovu "rebelantskému" období z první poloviny 20. století. Josef Jelen v letech 1952-1958 působil jako administrátor v Konárovicích. Zde vedl vzorně farní agendu a poměrně ochotně spolupracoval s komunistickými orgány veřejné správy. V letech 1...

Více od autora