Miloslav Jágr byl český průmyslový výtvarník, malíř, ilustrátor a typograf, profesor VŠUP. Narodil se jako jediný syn venkovského topiče a dělnice z textilní továrny. V letech 1942–1944 studoval obor malíř skla na Sklářské škole v Železném Brodě, než byl totálně nasazen. Školu dokončil roku 1946. Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze vystudoval v letech 1947–1952 v ateliéru užité grafiky prof. Josefa Nováka, absolvoval loutkovým filmem Vincek sklář. V letech 1952–1955 zůstal ve škole jako aspirant animovaného filmu. V letech 1955–1958 žil v Jablonci nad Nisou a živil se jako propagační grafik a propagační filmař. Roku 1960 na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou nastoupil jako asistent profesora Adolfa Hoffmeistra, po němž pak roku 1979 převzal vedení ateliéru animovaného filmu, , ale jako nestraník se nemohl habilitovat. Profesuru získal teprve roku 1990. Debutoval v roce 1957 ilustracemi pro časopis Mateřídouška, s nímž pak spolupracoval tři desetiletí. S knižními ilustracemi pro děti začal ve Státním nakladatelství dětské literatury roku 1959 knížkou Marie Kubátové Pohádky pro rozcáplíky. Nevyhýbal se žádné grafické práci, dělal knižní obálky, plakáty i typografii divadelních programů. Mezi jeho žáky patřili např. František Skála , Pavel Koutský, Nina Čampulková, Michaela Pavlátová,Galina Miklínová, Jiří Barta , Petr Sís, Miro Pogran a mnoho jiných.

František Kábele byl český speciální pedagog – logoped, somatoped. Patří k zakladatelským osobnostem české a československé somatopedie a logopedie. Celý život se věnoval postiženým dětem i dospělým a pomáhal jim. Narodil se v rodině drobného zemědělce v Radčicích, které jsou dnes částí města Skutče v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Od roku 1928 studoval na Učitelském ústavu v Litomyšli. Po jeho absolvování odešel na Podkarpatskou Rus, kde přijal místo učitele. Po dvou letech získal místo s definitivou v Proseči u Skutče, kde pracoval až do konce 2. světové války. Jeho profesní vývoj ovlivnila účast na logopedickém kurzu v Košumberku v roce 1944. Po skončení války se v roce 1946 přestěhoval do Prahy, kde začal pracovat na škole pro nedoslýchavé jako tělocvikář. Současně se přihlásil ke studiu speciální pedagogiky na Pedagogicé fakultě Univerzity Karlovy. Toto studium zakončil v roce 1952 státní rigorózní zkouškou a udělením doktorátu. Od roku 1953 působil jako ředitel základní školy při II. ortopedické klinice Fakultní nemocnice v Motole, při jejímž vzniku dva roky předtím spolu s přednostou kliniky prof. MUDr. Otakarem Hněvkovským stál. Škola se stala vzorem pro další vznikající nemocniční školy. Od roku 1952 působil jako externista v Ústavu pro defektologii Univerzity Karlovy, z něhož se později stala katedra speciální pedagogiky. V roce 1956 se tam stal odborným asistentem. Současně pracoval i v Logopedickém ústavu hlavního města Prahy, kde pečoval především o mládež po mozkové obrně. Roku 1963 získal František Kábele docenturu, když obhájil práci o problematice dětí s mozkovou obrnou a s ní souvisejícími vadami řeči a hybnosti. V roce 1968 mu byla udělena vědecká hodnost kandidát věd a roku 1972 byl jmenován profesorem. V roce 1973 se stal po profesoru Miloši Sovákovi vedoucím Katedry speciální pedagogiky UK, načež byl z této funkce pro takzvanou kádrovou nezpůsobilost roku 1...