1. prosince 1941 byl Pavel Stránský spolu s tisícem mladých mužů deportován do Terezína jako takzvané \"stavební komando\". Museli připravit koncentrační tábor na příchod desetitisíců Židů z celé Evropy. Přestože to byla teprve \"předsíň\" k peklu vyhlazovacích táborů na východě, hrozila i zde každý den smrt. Již velmi brzy bylo mnoho mladých mužů popraveno jen proto, že hledali kontakt k okolnímu světu. Stránský zažil už dávno předtím ve vlastní rodině velké utrpení, které rasové šílenství nacistů zejména pro židovské obyvatelstvo představovalo. Jeho otec neunesl četná ponižování, omezování, ukradení majetku a vzal si život. Jedině láska k jeho ženě Věře dodávala Pavlovi Stránskému sílu k přežití. Oba se vzali v Terezíně. \"Svatební cesta\" vedla v prosinci 1943 do Osvětimi. Pavel Stránský se tam obětavě staral o děti. Přes vraždění miliónu lidí se v dětském bloku zoufale pokoušeli tajně vyučovat, podporovat kreativitu a neztrácet životní optimismus. Téměř nikdo neunikl smrti. Pavel Stránský byl 1. června 1944 v prvním transportu, kterým vězni opustili Osvětim živi. Tisíc vězňů, kteří ještě byli do jisté míry při síle, bylo převezeno do Schwarzheide v Sasku k takzvanému zlikvidování prací. 18. dubna 1945 chtěli SS vzhledem k blížící se porážce zahladit stopy, a poslali poslední přeživší na hrůzný pochod smrti, který končil zase v Terezíně. Zde se dočkal Stránský osvobození. Po velmi rozmanitém profesním životě, mimo jiné v nakladatelské branži, informuje Pavel Stránský po celém světě na různých přednáškách a setkáních s mládeží o historii holokaustu.

Katolický děkan Václav Mašek je v Banátu nepřehlédnutelná a krajany velmi respektovaná osobnost. Je znám nejen tam, neboť udržuje četné styky s duchovními v České republice. Na jeho pozvání navštívil zdejší kraj pražský biskup Jaroslav Škavrada a olomoucký arcibiskup Jan Graubner. V loňském roce zavítal do Svaté Heleny brněnský biskup Vojtěch Cikrle při příležitosti vysvěcení domu pro sociální a zdravotní služby. Václav Mašek se narodil v Gerníku, kde absolvoval základní školu. Pokračoval středoškolským studiem ze kterého přestoupil do katolického semináře ve městě Alba Iulia. Po vysvěcení v roce 1968 se vrátil ke svým krajanům, o které pečuje jako duchovní postupně ve Svaté Heleně, Gerníku, Bígru a nakonec v Eibenthalu. Tam se zasloužil o výstavbu kulturního domu a má velký podíl na tom, že si česká komunita udržela náboženskou, národní a kulturní identitu. Při práci i ve svých kázáních povzbuzuje národní povědomí. V roce 1990 spoluzakládal Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku se sídlem v Nadlaku, a zároveň se stal členem Sboru konzultantů předsedy Československého ústavu zahraničního v Praze. V roce 2002 v Praze v Černínském paláci převzal z rukou ministra zahraničí Jana Kavana cenu Gratias agit za celoživotní práci s krajany. Důležitým Maškovým přínosem k zachování tradic české menšiny je vydání Sbírky lidových písní.

Narozen 25. 2. 1892 v Praze, zemřel 14. 9. 1968 v Praze. Grafik, typograf, bibliofil, práce z oboru knihtisku, zabýval se tvorbou ex libris, významný úpravce knih, redaktor časopisu Typografia.