Petr Piťha
Přišla jsem vám sloužit : životní příběh S.M. Elišky Pretschnerové, OSF

2008 | Karmelitánské nakladatelství

Na samém počátku deníku sestry Elišky Pretschnerové nalezneme tři zajímavé úryvky:
Oheň je záře, plamen a žár. Oheň je to, co jsem já a co jsi i Ty. Všechny jsme oheň jednoho Mistra, všechny jsme jedna jediná zář.
Ne, svatost není mramorová urna, v níž nutno napěchovat lidskou bídu. Ne, svatost není stísněná a ch…murná, jak majetkem by byla škarohlídů.
Čím vyjádřil bych duši řeholnice? To nemá býti obyčejná žena! Je něčím víc! Jak sněhobílá svíce je na oltáři Božím postavena.
/Ať už jde o výpisky z děl, která četla, nebo její vlastní myšlenky, máme před očima jakousi iniciálu jejího života, která zároveň vystihuje celý jeho smysl. Tak myslí, píše a hlavně žije člověk, který nese rysy svatosti. Moderní doba těžko přijímá možnost, že by mezi námi chodili světci. Světci jsou pro běžného člověka především lidé z dávné minulosti, z doby, kdy se věřilo na zázraky. Jejich životopisy, právem nazývané legendy, jsou buďto celé nebo zčásti vymyšlené. Zapomíná se přitom, že legenda neznamená lživý příběh, ale příběh, který má být čten pro naše poučení. I když současný člověk připustí, že postavy jako sv. František, sv. Benedikt, sv. Cyril a Metoděj existovaly a sehrály v dějinách evropské kultury vážnou roli, určitě si myslí, že v době nedávné už podobní lidé nebyli. Přijmou svatořečení Maxmiliána Kolbeho nebo Edith Steinové, ale zůstanou distantní k pojmu svatosti. Ano, byli to velcí a stateční lidé. Měli však určitě i mnoho slabostí a chyb. Mluvit o jejich dokonalosti je nesmysl. Zde zapomínají, že člověk svatý nemusí být ve všem všudy dokonalý a v žádném případě že to není nějaký nadčlověk. Světci jsou a vždy byli lidé. Žili ve své době, mezi svými současníky, kteří je měli rádi nebo je neměli rádi, a to až k nenávisti. Nebyli často nijak významní, byli to všední lidé. Žili vskutku běžný život, ale žili ho jinak než převážná část společnosti. Měli a chránili svou víru. Věřili v Boha a zachovávali jeho řád. Brali vážně Boží zákony a jednali podle nich, i když jim to přinášelo nepříjemnosti, bolest a někdy i smrt. Tak pevně věřili, že ani v nejhorších situacích neztráceli naději, že dobro zvítězí nad zlem, že láska je silnější než smrt. Byli pevní a ukazovali cestu. Nejprve těm, s nimiž žili, později všem, kdo se zamysleli nad jejich životem.
Naším úkolem je rozpoznávat je a následovat jejich příkladu. Tak byla jako zářící ukazatel správných cest rozpoznána v Kongregaci Školských sester Třetího řeholního řádu sv. Františka S. M. Eliška Pretschnerová.
Lidé nejsou jen postavy, jsou především příběhy. Vyprávějme tedy její příběh, abychom se potěšili plody jejího života, všedního a zároveň výjimečného, plného lásky a těžce vybojovaných vítězství. Na samém počátku deníku sestry Elišky Pretschnerové nalezneme tři zajímavé úryvky:
Oheň je záře, plamen a žár. Oheň je to, co jsem já a co jsi i Ty. Všechny jsme oheň jednoho Mistra, všechny jsme j…edna jediná zář.
Ne, svatost není mramorová urna, v níž nutno napěchovat lidskou bídu. Ne, svatost není stísněná a chmurná, jak majetkem by byla škarohlídů.
Čím vyjádřil bych duši řeholnice? To nemá býti obyčejná žena! Je něčím víc! Jak sněhobílá svíce je na oltáři Božím postavena.
/Ať už jde o výpisky z děl, která četla, nebo její vlastní myšlenky, máme před očima jakousi iniciálu jejího života, která zároveň vystihuje celý jeho smysl. Tak myslí, píše a hlavně žije člověk, který nese rysy svatosti. Moderní doba těžko přijímá možnost, že by mezi námi chodili světci. Světci jsou pro běžného člověka především lidé z dávné minulosti, z doby, kdy se věřilo na zázraky. Jejich životopisy, právem nazývané legendy, jsou buďto celé nebo zčásti vymyšlené. Zapomíná se přitom, že legenda neznamená lživý příběh, ale příběh, který má být čten pro naše poučení. I když současný člověk připustí, že postavy jako sv. František, sv. Benedikt, sv. Cyril a Metoděj existovaly a sehrály v dějinách evropské kultury vážnou roli, určitě si myslí, že v době nedávné už podobní lidé nebyli. Přijmou svatořečení Maxmiliána Kolbeho nebo Edith Steinové, ale zůstanou distantní k pojmu svatosti. Ano, byli to velcí a stateční lidé. Měli však určitě i mnoho slabostí a chyb. Mluvit o jejich dokonalosti je nesmysl. Zde zapomínají, že člověk svatý nemusí být ve všem všudy dokonalý a v žádném případě že to není nějaký nadčlověk. Světci jsou a vždy byli lidé. Žili ve své době, mezi svými současníky, kteří je měli rádi nebo je neměli rádi, a to až k nenávisti. Nebyli často nijak významní, byli to všední lidé. Žili vskutku běžný život, ale žili ho jinak než převážná část společnosti. Měli a chránili svou víru. Věřili v Boha a zachovávali jeho řád. Brali vážně Boží zákony a jednali podle nich, i když jim to přinášelo nepříjemnosti, bolest a někdy i smrt. Tak pevně věřili, že ani v nejhorších situacích neztráceli naději, že dobro zvítězí nad zlem, že láska je silnější než smrt. Byli pevní a ukazovali cestu. Nejprve těm, s nimiž žili, později všem, kdo se zamysleli nad jejich životem.
Naším úkolem je rozpoznávat je a následovat jejich příkladu. Tak byla jako zářící ukazatel správných cest rozpoznána v Kongregaci Školských sester Třetího řeholního řádu sv. Františka S. M. Eliška Pretschnerová.
Lidé nejsou jen postavy, jsou především příběhy. Vyprávějme tedy její příběh, abychom se potěšili plody jejího života, všedního a zároveň výjimečného, plného lásky a těžce vybojovaných vítězství.

Stav

Dobrý

oděrky obálka

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	231, [8] obr. příl
Jazyk:	česky
ISBN10:	8071952478
ISBN:	9788071952473
Vydáno v:	Kostelní Vydří
Vystaveno:	1. 9. 2022 14:8
Číslo položky:	392832

O autorovi

Petr Piťha

Petr Piťha je český katolický kněz, bohemista, lingvista a pedagog. V letech 1992–1994 zastával post ministra školství v první vládě Václava Klause, kam byl delegován coby nestraník Křesťanskodemokratickou stranou. Papež František jej 13. listopadu 2015 jmenoval kaplanem Jeho Svatosti. Je autorem řady odborných a populárně naučných knih z oblasti výchovy, učení a lingvistiky a jedním ze zakladatelů české matematické lingvistiky. Mimo to sepsal řadu životopisů významných osobností katolické církve, např. sv. J. N. Neumanna, Zdislavy z Lemberka či Jana Sarkandera. Za své dílo obdržel řadu ocenění, mimo jiné New Europe Prize a Komenského medaili UNESCO. Východočeská Univerzita v Hradci Králové mu udělila čestný doktorát z Pedagogiky. V letech 1957–1966 vystudoval český jazyk, obecnou lingvistiku a historii na FF UK, roku 1966 získal titul kandidáta věd. Soukromě vystudoval katolickou teologii, na kněze byl tajně vysvěcen roku 1969 v Nizozemsku pro diecézi Breda. Začátkem 70. let 20. století působil v Leidenu. V roce 1988 a znovu v akademickém roce 1994-95 působil na Netherland Institut of Advanced Studies. V letech 1962–1990 působil na MFF UK a spolu s P. Sgallem, J. Panevovou a E. Hajičovou se zasloužil o zrod oboru matematická lingvistika. V r. 1991 se na brněnské Masarykově univerzitě habilitoval v oboru Bohemistika a téhož roku na podzim byl navržen na profesora v oboru Dějiny a teorie kultury . V r. 1992 byl prezidentem V. Havlem jmenován. Od roku 1990 byl vedoucím katedry občanské výchovy na PedF UK, od roku 1992 jako profesor. Reformoval studium učitelství v tomto oboru a zpracoval vzdělávací projekt „Obecná škola“ pro základní školy. Roku 1998 odešel do důchodu. Od září 2012 zastává úřad probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Mons. Petr Piťha přednesl 28. září 2018 v katedrále sv. Víta u příležitosti svátku svatého Václava a za přítomnosti kardinála Duky kázání, ve kterém ostře ...

Více od autora