Hans Georg Gadamer
Pravda a metoda

Nakladatelství Triáda

Pojednání Pravda a metoda se vedle Heideggerova Bytí a času řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metoda“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologi í a v…íra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás. Pojednání Pravda a metoda se vedle Heideggerova Bytí a času řadí ke klíčovým dílům německé filosofie 20. století a k několika málo přelomovým příspěvkům k otázce povahy humanitních věd vůbec. „Metod…a“ v názvu knihy naznačuje, že dílo se zrodilo jako plod 50. a 60. let 20. století. Poválečné okouzlení technologi í a víra ve zřejmý pokrok techniky se odrazily v novopozitivistických teoriích vědy a jejich přesvědčení o spojitém a vzestupném vývoji vědeckých teorií. Snahy zasadit také vědecké teorie do širšího rámce kultury stejně jako tvrzení o naprosté anarchii na poli logiky vědeckých teorií měly teprve přijít. Gadamerova vlastní rozprava o metodě tak vyrůstala ze zcela odlišné tradice. Propůjčuje širší obsah Heideggerově myšlence filosofické hermeneutiky, když jednak prohlubuje jeho úvahy o bytnosti „hermeneutické zkušenosti“, o bytnosti dějin a živém bytí v tradici a jednak přenáší čistě filologický výklad tradice na otevřenou oblast filosofického pohybu myšlení. Přesto nejhlubší přínos Pravdy a metody netkví v tom, že předkládá určité dějiny a teorii hermeneutiky, nýbrž v jejím spekulativním nároku. Na otázku po možnosti rozumění odpovídá tím, že rozkrývá jeho spekulativní ráz a vyvozuje tak nejzazší důsledky pro samu hermeneutickou praxi: zdůrazňuje nezbytnost časového odstupu, popisuje hermeneutický kruh, hájí produktivitu před-rozumění a dialektiku předsudků. Proti odcizení metody vyzdvihuje nemetodické rozumění a nemetodickou pravdu věcí. Proti formalismu čistého rozumu, proti představě svobody jako uvolnění od veškeré tradice a autority, které však přineslo jen znevolnění filosofie nárokem pozitivních věd, hájí rozumění jako plod dialekticko-spekulativní součinnosti, trvalého úsilí o vyjasnění smyslu tradice a autority coby zdroje tohoto smyslu. Tváří v tvář napětí mezi metodou a pravdou se přimlouvá za návrat k dávné hloubce filosofie, jejímž středem je řeč, hra s řečí, ba hra řeči samé, která se v ničem nepodobá formální hře podle pravidel, ale naopak týká se pravdivosti obsahů, jež jsou ve hře a oslovují nás.

Vytvořit poptávku

O knize

Počet stran:	2 svazky
Jazyk:	česky
ISBN10:	808725662X
ISBN:	9788087256626
Překladatel:	David Mik
Edice:	18. svazek ed. Paprsek
Vydání:	Vydání druhé, revidované
Vydáno v:	Praha

O autorovi

Hans Georg Gadamer

Hans-Georg Gadamer, byl německý filosof 20. století, fenomenolog a žák M. Heideggera. Proslavil se bádáním o antické filosofii, o jazyce a estetice a zejména o filosofické hermeneutice. Gadamer se narodil v Marburgu v Hesensku. Jeho otec, profesor chemie a později rektor tamní univerzity, vedl syna k přírodním vědám, Gadamer však odešel do Vratislavi, kde studoval filosofii. Po návratu do Marburgu studoval u novokantovců P. Natorpa a Nicolai Hartmanna a roku 1922 promoval prací o Platónovi. Potom odešel do Freiburgu k mladému M. Heideggerovi, kde jeho spolužáky byli Leo Strauss, Karl Löwith a Hannah Arendtová. S Heideggerem odešel na univerzitu v Marburgu, kde se roku 1929 habilitoval prací Platónova dialektická etika a přednášel. V letech 1939-1947 byl řádným profesorem v Lipsku a v roce 1945 děkanem filosofické fakulty. S nacistickým režimem sice vycházel, nebyl však aktivním nacistou, proto byl ve funkci potvrzen i po konci války a v roce 1946 byl zvolen rektorem. Vzhledem k politickému vývoji v tehdejší sovětské zóně odešel do Frankfurtu a roku 1949 převzal katedru filosofie po Karlu Jaspersovi v Heidelbergu, kde zůstal i po svém emeritování v roce 1968. Gadamer napsal řadu prací o antické filosofii, o filosofii jazyka a o estetice, proslavil se však velkou prací Pravda a metoda z roku 1960. Téma „rozumění“ a filosofické hermeneutiky naznačil už Heidegger, teprve Gadamer je však zpracoval. Postavil se jednak proti názorům, které chtěly i v humanitních vědách zavést přírodovědecký způsob argumentace a dokazování, jednak proti starší hermeneutice Friedricha Schleiermachera a Wilhelma Diltheye, která chápala interpretaci jako vcítění, návrat k myšlenkám původního autora. Gadamer naproti tomu rozvinul myšlenku „hermeneutického kruhu“: ke každému textu člověk už přistupuje s jistým „před-porozuměním“, které se během četby kriticky mění, protože dochází ke „splývání ho...

Více od autora