Kniha se pokouší o souborný popis a charakteristiku základních aspektů fungování politického systému postsovětského Ruska v tranzitivním a posttranzitivním období, tedy počínaje rokem 1989. Autor preferuje deskriptivní a empiricko-analytické metodologické postupy, nicméně již výběr tématu, tedy „optimismus“ stran způsobilosti transformace Ruska ke standardnímu systémovému popisu, v sobě nese i jistý normativní náhled. Pozornost tedy text věnuje institucionálnímu subsystému ruské politické soustavy: jednotlivým strukturám politické moci, jejich kompetencím, vzájemným vazbám a modelům komunikace tak, jak je předpokládají základní normy ruského státu. Vedle rozboru sítě státních institucí jsou analyzovány i otázky federálního uspořádání Ruska a vztahů centra a regionů, zárodečné podoby ruské soustavy organizovaných zájmů a procesu etablace jevu politického stranictví. Naopak s výjimkou problému reorientace ruské zahraničněpolitické a bezpečnostní doktríny se kniha nezabývá jednotlivými „poli“ současné ruské politiky. Text ovšem též překračuje „úzký“ konstituční horizont a pokouší se o celistvější vylíčení hybných sil ruského veřejného života. A to jak hledáním „tradic“ ruské politiky v carské i bolševické periodě, tak snahou o identifikaci a rozbor rolí, motivací, prostředků a cílů zdánlivě vněsystémových aktérů ruského politického života. Pouze tento „zainstitucionální“ pohled totiž dle autora umožňuje přiblížení se ke skutečné podstatě specifických reálií postsovětského Ruska a k finálnímu vyjádření se stran míry konsolidace a možné typologizace politického systému země, která by neměla zmizet ze zorného úhlu českého čtenáře.