Kóbó Abe byl japonský spisovatel, dramatik, esejista a filmový i rozhlasový scenárista. Je považován za nejvýraznějšího představitelem poválečné školy v japonské literatuře. Pocházel z lékařské rodiny a mládí prožil se svými rodiči v Mandžusku. Po návratu do vlasti začal roku 1943 studovat na lékařství na Tokijské univerzitě. Studia dokončil roku 1948, avšak lékařskou praxi neprovozoval, protože již jako student se začal zabývat literaturou. Věnoval se evropským filosofům jako byli Friedrich Nietzsche, Karl Jaspers nebo Martin Heidegger, předválečné avantgardě, zvláště pak surrealismu, a za autory, které jej nejvíce ovlivnili, považoval Dostojevského, Poea, Rilkeho, Kafku a Becketta. Pod dojmem nově nabyté svobody se stal také členem komunistické strany, ze které byl však po čase pro kritiku vyloučen. Do literatury vstoupil vlastním nákladem vydanou sbírkou básní Mumei šišú , ale jeho hlavní doménou se brzy stala próza. Roku 1950 vydal slavnou surrealistickou povídku Akai maju , za níž obdržel Cenu poválečné literatury. O rok později obdržel Akutagawovou cenu za sbírku povídek Kabe a stal se autorem mladé generace. Světové slávy dosáhl svým románem Suna no onna , když jeho filmová adaptace režiséra Tešigahary obdržela roku 1964 na filmovém festivalu v Cannes zvláštní cenu kritiky. V roce 1956 se zúčastnil sjezdu československých spisovatelů v Praze. Dojmy z cest popsal o rok později v díle Tóó o juku . Od šedesátých let se také výrazně věnoval divadlu. Jeho nejznámější divadelních hrou je Tomodači - Kuroi kigeki , za kterou obdržel Tanizakiho literární cenu. Roku 1971 založil svou vlastní divadelní skupinu Abe Kóbó sutadžio , pro kterou napsal celou řadu her a ve které se herci (mladí a začínající i již známí a významní...