Profesor MUDr. Josef Charvát patří mezi nejvýznamnější osobnosti naší medicíny 20. století. Byl zakladatelem československé endokrinologie a v tomto oboru dosáhl vynikajících výsledků, oceněných v celém světě. Působil jako internista, profesor vnitřního lékařství na Univerzitě Karlově, jako ředitel Laboratoří pro endokrinologii a metabolismus, akademik ČSAV, byl nositel Řádu republiky, Řádu práce a Řádu Zlaté hvězdy, Státní ceny Klementy Gottwalda, dostal titul Hrdina socialistické práce, byl Čestným doktorem Karlovy univerzity a dalších světových univerzit, členem poradního sboru pro vědu a techniku v OSN atd. Jeho hlavním dílem je kniha "Choroby žláz s vnitřní sekrecí". Narodil se 6.8.1897 v Praze. Velmi bystrý a vnímavý chlapec prožil své dětství ve skromných rodinných podmínkách na pražské Letné a musel si své místo vydobýt sám, proti vůli vlastního otce, který se neodvažoval mířit příliš vysoko a pro svého syna plánoval budoucnost střízlivě podle neutěšené ekonomické situace rodiny. Když se Josef Charvát po maturitě přece jen rozhodl studovat medicínu, otec ho odmítl podporovat a musel spoléhat jen sám na sebe. To se mu vyplatilo. Na lékařské fakultě v Praze promoval roce 1923 a brzy se stal vynikajícím odborníkem a vyhledávaným lékařem. Mezi jeho pacienty patřily i prominentní osobnosti z řad politiků a umělců. Například osobně léčil Klementa Gottwalda, ale přesto mu v roce 1969 komunistický režim neschválil stát se řádně zvoleným rektorem Univerzity Karlovy. Od roku 1925 zastával místo asistenta na II. lékařské klinice u profesora Josefa Pelnáře. Roku 1928 habilitoval z patologie a terapie nemocí vnitřních, roku 1933 získal mimořádnou profesuru, v roce 1939 byl pověřen vedením II. lékařské kliniky i polikliniky, avšak v témže roce byl i vězněn. III. interní klinika vznikla v květnu 1945, když Prof. Josef Charvát obsadil část prostor v josefínském traktu všeobecné nemocnice. Oficiálně byl pověřen v...

Jiří Syllaba byl český lékař. Narodil se 8. března 1902 v Praze. Jeho otec, Prof. MUDr. Ladislav Syllaba byl osobním lékařem prezidenta Masaryka. Po absolvování klasického gymnasia vystudoval lékařskou fakultu Univerzity Karlovy . V roce 1928 strávil rok v Cambridge u profesora Barcrofta, nominovaného na Nobelovu cenu za Fyziologii. Po úmrtí svého otce Ladislava Syllaby se stal asistentem u profesora Pelnáře na II. interní klinice. Roku 1944 byl zatčen gestapem za působení v odbojové skupině „Národ“. Po věznění na Pankráci byl převezen do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti Terezín. Na konci války vypukla v Terezíně epidemie skvrnitého tyfu. Syllaba hrdinně pomáhal tuto epidemii zlikvidovat. V květnu 1945 byl jmenován přednostou interního oddělení Vinohradské nemocnice, kde přednášel na Lékařské fakultě hygienické Univerzity Karlovy. Dnes nese jeho jméno velká posluchárna fakulty. V roce 1957 se stal členem Sboru internistů při ministerstvu zdravotnictví s funkcí hlavního internisty. V roce 1969 se stal členem Vědecké rady ministerstva zdravotnictví. V roce 1996 byl pasován na rytíře českého lékařského stavu. Po celý svůj život byl oddaným svobodným zednářem. Po pádu komunismu se zasloužil o obnovení zednářské činnosti a stal se velmistrem řádu. Je také autorem sbírky básní, výtvarníkem a autorem memoárů. Po boku mu stála jeho druhá choť MUDr. Božena Syllabová, rozená Slámová, klinická asistentka porodnické a gynekologické kliniky prof. MUDr. Antonína Ostrčila. Zemřel v Praze 17. května 1997 ve věku 95 let. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově.

Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.