Josef Pelnář byl český lékař, jeden za zakladatelů českého vnitřního lékařství. Vytvořil vědeckou školu, ze které vzešla řada významných českých internistů. Josef Pelnář se narodil v rodině obuvnického mistra Tomáše Pelnáře a jeho ženy Barbory. Vystudoval domažlické gymnázium a poté pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Zde jej nejvíce inspirovaly osobnosti profesora vnitřního lékařství Josefa Thomayera a patologa Jaroslava Hlavy. Na II. lékařské klinice začal pracovat už v době studia, které ukončil roku 1897. Poté zde pokračoval jako externista. Prošel také ústavem patologické anatomie, posádkovou nemocnicí na Pohořelci nebo patologickým ústavem prof. Obrzuta ve Lvově. V letech 1901–1902 byl asistentem na Kuffnerově psychiatrické klinice, poté pět let na Thomayerově klinice. V roce 1905 se habilitoval pro patologii a internu. Podnikl studijní cesty do řady evropských zemí. Od roku 1907 pracoval jako soukromý odborný lékař. Roku 1912 byl jmenován mimořádným profesorem odborné patologie a terapie nemocí vnitřních, o pět let později skutečným mimořádným profesorem. Za 1. světové války pracoval v Srbsku, poté ve vojenské nemocnici v italském Terstu. V roce 1920 získal titul řádného profesora. O rok později se stal přednostou II. interní kliniky Lékařské fakulty UK v Praze. V roce 1939 byl nuceně penzionován. Na kliniku však docházel po zbytek života tak dlouho, dokud mu to zdraví dovolilo. Zemřel roku 1972 a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově.

Bohumil Prusík byl český lékař, internista a univerzitní profesor. Jeho specializací byly srdeční, cévní a plicní choroby. Stál u vzniku české angiologie. Bohumil Prusík se narodil v Klatovech, kde byl jeho otec profesorem na místním gymnáziu. Od dětství patřil k nadaným žákům, studoval jazyky, hrál na několik hudebních nástrojů. Po maturitě na gymnáziu se zapsal na lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze , kterou absolvoval v roce 1910. V následujícím roce nastoupil na II. interní kliniku UK k profesoru Thomayerovi. Absolvoval několik studijních pobytů v zahraničí a získané poznatky uplatňoval v klinické praxi. V roce 1920 se stal asistentem profesora Pelnáře s titulem soukromého docenta. Habilitoval se prací Periferní cévy a jejich účast na oběhu krevním a této problematice se věnoval téměř celý život. V roce 1921 přešel na nově otevřenou propedeutickou kliniku a stal se jejím přednostou. V roce 1935 byl jmenován řádným profesorem. V roce 1938 byl jako první český lékař navržen na Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství. Po uzavření vysokých škol působil od roku 1940 na interním oddělení nemocnice na Vinohradech, současně předsedal Spolku českých lékařů. Jeho kariéra po 2. světové válce byla poznamenána obviněním z kolaborace, kdy mu bylo na určitou dobu znemožněno přijímat veřejné funkce a vědecky se prezentovat v zahraničí. V letech 1945–1958 byl přednostou IV. interní kliniky FVL UK a od roku 1952 vedl zároveň katedru interní propedeutiky. Na přelomu 50. a 60. let řídil angiologickou laboratoř. Od roku 1961 zastával funkci prezidenta Mezinárodní angiologické unie. V roce 1956 byl zvolen členem Československé akademie věd a u příležitosti 70. narozenin vyznamenán Řádem práce. Bohumil Prusík zemřel na srdeční infarkt při regeneračním pobytu v Mariánských Lázních ve věku 78 let, rok po odchodu do důchodu. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově. Bohumil Prusík jako je...

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...