Bohumil Hrabal, Jan Solovjev
OkaMžiky s Hrabalem

1999 | Nakladatelství Albert

Dobové fotografie Jana Solovjeva zachycující spisovatele Hrabala na toulkách Prahou s několika krátkými vzpomínkami přátel. Dobové fotografie Jana Solovjeva zachycující spisovatele Hrabala na toulkách Prahou s několika krátkými vzpomínkami přátel.

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	103
Jazyk:	česky
ISBN10:	8085834650
ISBN:	9788085834659
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Boskovice
Vystaveno:	11. 9. 2024 14:43
Číslo položky:	968962

O autorech

Bohumil Hrabal

Bohumil Hrabal, rozený Bohumil František Kilian byl český prozaik, jeden z nejvýznamnějších a nejosobitějších spisovatelů druhé poloviny 20. století. Stal se po Jaroslavu Haškovi, jehož Osudy dobrého vojáka Švejka byly přeloženy do 58 jazyků, a Karlu Čapkovi, jehož díla byla přeložena do mnoha jazyků, např. drama R.U.R. do více než 30 jazyků, třetím nejpřekládanějším českým autorem 20. století. Stálý host hospody „U Zlatého tygra“ v Praze na Starém Městě a důležitý člen tzv. Hrabalovy Sorbonny . Doživotní prezident hospodské přístolní společnosti zvané Zlatá Praha. Narodil se v Židenicích svobodné matce Marii Kilianové a důstojníkovi rakouské armády Bohumilu Blehovi , který se ovšem k otcovství nehlásil, proto byl pokřtěn Bohumil František. Do tří let žil u prarodičů v Brně. Matka pracovala jako pomocná účetní v městském pivovaru v Polné, kde se seznámila s budoucím manželem, hlavním účetním Františkem Hrabalem , za kterého se provdala v děkanském chrámu v Polné dne 7. února 1916. Dne 26. prosince téhož roku dal František Hrabal písemný souhlas s tím, aby syn jeho ženy Bohumil mohl užívat jeho příjmení. Dne 25. září se narodil Hrabalův nevlastní bratr, Břetislav Josef Hrabal. Rodiče se aktivně věnovali divadlu, kde se objevil i malý Bohumil Hrabal, když 16. května 1918 hrál v Jiráskově Vojnarce. V srpnu 1919 se čtyřčlenná rodina přestěhovala do Nymburka. Svá středoškolská léta zahájil v primě na brněnském gymnázium. První rok studia na této škole zakončil s několika nedostatečnými. Po tomto nezdaru studoval na reálce v Nymburce. Po zvládnutí prvního ročníku, pokračovalo jeho studium bez dalších zdržení až do kvarty, kde podruhé propadl. Roku 1934 odmaturoval na nymburském gymnáziu. Po další maturitě na českobrodském gymnáziu z l...

Více od autora

Jan Solovjev

Jan Solovjev byl český sochař, malíř a ilustrátor. Narodil se v Turnově jako syn fotografky a ruského učitele 6. března roku 1922. Ve válečných letech 1941 až 1943 absolvoval turnovskou střední šperkařskou školu, kde se vyučil rytcem kovů. Po střední škole nastoupil na UMPRUM v Praze, kde studoval v ateliérech prof. Emila Filly a prof. Antonín Strnadela. Po roce 1948 byl krátce vězněn za tzv. protistátní činnost svého bratra. Od padesátých let 20. století žil a tvořil spolu se svou manželkou, malířkou Jaroslavou Solovjevovou v Turnově. Zemřel v Turnově 7. února 2014 ve věku nedožitých 92 let. Jan Solovjev byl nejen sochař ale i malíř, ilustrátor a fotograf. V začátcích ilustroval dětské knihy a vytvářet popisné ilustrace ptáků, rostlin, motýlů a minerálů. V malířské tvorbě se věnoval především portrétům a krajinomalbě. Byl také autor několika knižních publikací, k nejznámějším patří Měl jsem štěstí na lidi a Okamžiky s Hrabalem. Tvořil skulptury a plastiky z kamene, měděného plechu a realizoval své sochy do veřejného prostoru a architektury. Pro Liberec vytvořil několik abstraktních a abstrahovaných soch. Na Šaldovo náměstí umístil v roce 1965 sedící ženu v moorovském stylu, která byla později přemístěna do parku v ulici Na Rybníčku a po revoluci v roce 1989 byla zcela z veřejného prostoru Liberce odstraněna. Ve Vojtěšské ulici na Králově Háji osadil v roce 1974 abstrahované sousoší Sedící rodina, které se ve veřejném prostoru Liberce zachovalo. Abstraktní plastika umístěné před bývalým Ústavem geodézie a kartografie v Liberci, který je v současnosti Katastrálním úřadem, navazuje na jeho realizaci již zaniklé sochy na Soukenném náměstí z výstavy Socha a město Liberec z roku 1969. Zcela abstraktní plastika, vytvořená technikou tepané a svařované mědi, mluví tzv. bruselským jazykem. Solovjevovu sochu před Katastrálním úřadem může divák vnímat, jako prostorovou kompozici kombinující tvary konstrukcí, stožárů, vlajek a p...

Více od autora