Jiří Mahen, Oldřich Sirovátka, Zuzana Nováková, Jindřich Spáčil, Beneš Metod Kulda, Jaroslav Novák
O Hynkovi, synu rytířském : 13 pohádek z Moravy

1986 | Nakladatelství Blok

Třináct pohádek z Moravy. Třináct pohádek z Moravy.

Vyberte kus

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

	Stav Velmi dobrý neautorská dedikace	Skladem pro e-shop	~~49 Kč~~ 45 Kč
	Stav Dobrý	Skladem pro e-shop	~~45 Kč~~ 39 Kč

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná
Počet stran:	126
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Alois Mikulka, Karel Zeman, Josef Kremláček, Marie Plotěná
Vydání:	1. vyd.
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	2. 10. 2023 9:2
Číslo položky:	652525

O autorech

Jiří Mahen

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura , byl český básník, novinář, dramaturg, knihovník, režisér a divadelní kritik. Narodil se v rodině čáslavského krupaře Antonína Vančury a jeho manželky Elišky, rozené Chobotové. Pokřtěn byl jako Antonín Václav Josef Vančura. Rodina se v roce 1897 přestěhovala do Dubé, kde navštěvoval německou měšťanskou školu. Gymnázium studoval v Čáslavi a Mladé Boleslavi, kde roku 1902 maturoval. Již v té době se podílel na přípravě studentských časopisů, spolu se svým přítelem Rudolfem Těsnohlídkem. Dědové Vladislava Vančury a Jiřího Mahena byli bratři. Svůj rod odvozovali od zemanů Vančurů z Řehnic; tento původ inspiroval Vančuru k napsání Markéty Lazarové. Mahena inspirovala historie rodu ke hře Mrtvé moře o selské rebelii na Čáslavsku, kde byl předobrazem jeho praděd Jan Vančura. V obtížných finančních podmínkách i se zdravotními problémy studoval v Praze filozofickou fakultu, obory čeština a němčina. Spolupracoval s anarchistickým časopisem Nový kult a časopisem Moderní život, který byl tiskovým orgánem uměleckého spolku Syrinx. Seznámil se tak především s okruhem umělců scházejících se ve vile S. K. Neumanna, jako byl František Gellner, Jaroslav Hašek či Fráňa Šrámek. Státní závěrečnou zkoušku nesložil a v letech 1907–1910 učil jako suplent na reálce v Hodoníně a poté na obchodní škole v Přerově. Roku 1910 se přestěhoval do Brna, kde působil po zbytek života. V letech 1909–1919 byl redaktorem Lidových novin; odsud přešel do deníku Svoboda, v němž byl zaměstnán do roku 1936. V letech 1918–1920 působil jako dramaturg Národního divadla Brno. Od roku 1921 byl knihovníkem, později ředitelem tehdejší Veřejné knihovny města Brna. Dne 6. října 1919 v Brně uzavřel občanský sňatek s Karlou Haselmannovou . Manželství bylo bezdětné. Podle odkazu vdovy je dnes ve vilce, kde žili, knihovna a Mahenův památník. O svém manželství napsala vzpomínkovou k...

Více od autora

Oldřich Sirovátka

Oldřich Sirovátka byl český slovesný folklorista a etnograf. Oldřich Sirovátka se narodil 8. září 1925 v podkarpatoruské Teresvě, kde jeho otec, bývalý legionář v Itálii, sloužil jako praporčík na četnické stanici. Obecnou školu navštěvoval však již v Oslavanech, kam se rodina na počátku 30. let 20. století přestěhovala. Jeho syn doc. Tomáš Sirovátka vyučuje sociologii na brněnské Masarykově univerzitě. Mezi lety 1936 – 1944 studoval na reálném gymnáziu v Ivančicích; po maturitě byl zaměstnán jako pomocný hornický dělník v oslavanském dole Kukla. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně v letech 1945 – 1949 vystudoval kombinaci oborů filozofie, český jazyk a národopis, titul doktor filozofie zde získal o rok později prací "Rým folklorního verše". Titul kandidát historických věd mu byl udělen roku 1959 na základě kandidátské práce "Písně a vyprávění horníků na Rosicku – Oslavansku". V roce 1966 se habilitoval prací "Srovnávací folkloristika a česká lidová slovesnost", docentem pro obor srovnávací folkloristika byl jmenován roku 1967. Doktorem historických věd se stal roku 1991 prací "Srovnávací studie o české lidové slovesnosti" a v tomtéž roce byl rovněž jmenován profesorem národopisu na filozofické fakultě MU v Brně. Oldřich Sirovátka svůj odborný zájem zasvětil slovesnému folkloru v celé šíři, nejen jeho nejrozsáhlejším žánrům, tedy textové části lidové písně a her lidového divadla, pohádce a pověsti, ale pozornost věnoval i malým formám lidové slovesnosti, které jinak nestály v popředí dobového výzkumného trendu, např. spontánní pouliční nápisy, anekdoty či vzpomínková vyprávění ze života. Zároveň se jako jeden z prvních odborníků zasadil o percepci dělnické kultury i urbánní etnografie jako seriózní vědecké tematiky, nikoli pouze jako diktované tendenci společenskovědních oborů. Po roce 1968 nemohl nadále zastávat vedoucí funkce výzkumných institucí ani se zcela věnovat s...

Více od autora