Knihy
Beletrie
Česká literatura
Michal Viewegh
Nové nápady laskavého čtenáře

Michal Viewegh
Nové nápady laskavého čtenáře

2004 | Nakladatelství Petrov

Nové nápady laskavého čtenáře, jakési ironické koláže na motivy děl patnácti českých i světových spisovatelů a jednoho literárního časopisu, volně navazují na úspěšnou knížku „rozverně nactiutrhačných“ literárních parodií Nápady laskavého čtenáře, kterou Michal Viewegh vydal v roce 1993. Podle jeho vlastních slov jsou …itentokrát určeny každému, kdo „má literaturu rád – a nebere ji smrtelně vážně“.

Ukázka:
Charles Bukowski
Chinaski a Bukowski

Neměli jsme už skoro žádný prachy, a tak Connie napadlo, že bychom mohli ten pokoj do dvora na čas pronajmout.
„Ale ne jen tak někomu,“ povídám. „Musí to bejt někdo fakt pořádnej ? víš, jak to myslim?“ Connie věděla. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílený, zoufalý chlapy, chlapy se zkaženejma zubama a vymlácenou palicí, chlapy, který se nechovaj tak, jak se sluší. Zajímaj mě. Jsou výbušný a neustále něčím překvapujou. Zajímaj mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Connie a já nemáme rádi zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechceme, aby si nás formovala společnost.
„Jasně že ne jen tak někomu,“ řekla Connie. „Hele, Chinaski, ty dobře víš, že pokud mám ve svym bytě pronajmout někomu pokoj, pak jedině pořádnýmu zmrdovi. Na nikoho jinýho nejsem zvědavá.“
Byl jsem rád, že jsme v tom s Connie zajedno.

Jakmile jsem toho chlápka v baru uviděl, okamžitě jsem pochopil, že je to náš člověk: smrděl jak kanál, měl půl roku neumytý mastný vlasy, hnusný pivní panděro a zpustošenej obličej plnej furunklů, do kterýho bylo vepsáno: Jo, přesně tohle s váma udělá zkurvenej život.
„Vstaň, ty sráči,“ vyzval jsem ho.
Típnul mi cigáro o předloktí a vstal. Od zadku mu visely hemeroidy jako psovi ocas. Napálil jsem mu ji rovnou do ksichtu a on mě vzal kolenem do břicha. To nás sblížilo, takže jsme si zase sedli. Řek mi, že se jmenuje Charles Bukowski, je spisovatel a taky že je druhej tejden bez bytu.
„Znáš Shakespeara?“ zeptal jsem se ho pro kontrolu.
„K čemu?“ povídá. „Ležíš doma na posranym gauči, flaška prázdná, máš agónii ? a ten chlápek ti vypráví nějaký kraviny o mrtvym králi. To je na hovno.“
Líbil se mi.
„Měl bych pro tebe kvartýr,“ povídám mu. Na sirky jsem napsal adresu a podal mu je. „Přijď si to zejtra vomrknout.“

Přišel tak zlískanej, že na Coonie okamžitě udělal skvělej dojem. Levou nohavici měl odshora dolů úplně prochcanou.
„Maucta,“ povídá. „Máte tu něco k pití?“
„Je fajn,“ usmívala se Connie. Odšroubovala placatku a podala mu ji. „Ale nemáš vysokou školu, že ne?“ ujišťovala se.
„Ne, proboha!“
Napil se, přešel místnost a vyzvracel se za radiátor.
„Jsem největší světovej spisovatel ? a meju v pizzérce nádobí,“ povídá. „Dokážete to, lidi, někdo pochopit?“
„Jasan,“ řekl jsem.
„S klukama z vejšky mi to nikdy nešlo,“ svěřovala se Connie. „Jsou jako bláto. Maj doma čisto. Dvakrát do měsíce luxujou ? dokážeš si to představit?“
„Ne,“ povídá.
„Lížeš kundu?“ zajímala se dál Connie.
To mě vytočilo.
„Prokrista, Connie,“ povídám, „tenhle chlápek je Charles Bukowski… Jasně že líže kundu! Proč mu kurva dáváš takový pitomý votázky?“
„Ty děvko,“ povídá Bukowski. „Kde máš ložnici?“
Rukou jí zajel pod šaty a potom jí prstem rozevřel pusu a plivnul jí do krku. Byla z něj úplně hotová.
„Jednou jsem šukal vačici,“ pochlubil jsem se. Trochu mě znervózňovalo, že si mě nevšímaj. Otevřeli si druhou placatku a líbali se. Byly to docela dlouhý polibky.
„No a?“ povídá Connie, ale vůbec se na mě nepodívala. „V čem byl problém?“
„Její starej byl doma,“ řekl jsem.
Nikdo se nezasmál.
„Hanku?“ řekla. Pořád byla ke mně zády. „Skoč na chvíli ven a kup nějaký pořádný pití.“

Když jsem se vrátil s chlastem, Bukowski právě chcal do mýho akvária a recitoval přitom Conrada Aikena.
„Hej!“ zvolal jsem. „Co si kurva myslíš, že jako děláš?“
„Nech ho,“ povídá Connie. „Nám dvěma je jasný, že chčije do akvária, ale von si podle všeho myslí, že sází na hlavní klusáckej dostih.“
Teprve teď jsem si všimnul, že se drží za břicho a je celá zkroucená.
„Co se ti stalo?“
„Chtěl někomu pořádně nakopat prdel a vylízat kundu,“ rozzářila se. „Nakonec to poplet, ale mě to i tak děsně vzrušilo!“
Bukowski mezitím slezl z akvárka, kleknul si a začal mi lízat řiť.
„Nevim, co si jako myslíš, že děláš,“ povídám mu. „Ale děláš to dobře.“
Pochopil jsem, že ten chlap je vážně třída.
„Já myslim, Hanku, že ho berem,“ uzavřela to radostně Connie. Nové nápady laskavého čtenáře, jakési ironické koláže na motivy děl patnácti českých i světových spisovatelů a jednoho literárního časopisu, volně navazují na úspěšnou knížku „rozverně nactiutrhačných…“ literárních parodií Nápady laskavého čtenáře, kterou Michal Viewegh vydal v roce 1993. Podle jeho vlastních slov jsou itentokrát určeny každému, kdo „má literaturu rád – a nebere ji smrtelně vážně“.

Ukázka:
Charles Bukowski
Chinaski a Bukowski

Neměli jsme už skoro žádný prachy, a tak Connie napadlo, že bychom mohli ten pokoj do dvora na čas pronajmout.
„Ale ne jen tak někomu,“ povídám. „Musí to bejt někdo fakt pořádnej ? víš, jak to myslim?“ Connie věděla. Vždycky jsem obdivoval psance, hajzly, svině a kurvy. Nemám rád hošíky s hladce vyholenou tváří, kravatou a teplým místečkem. Mám rád šílený, zoufalý chlapy, chlapy se zkaženejma zubama a vymlácenou palicí, chlapy, který se nechovaj tak, jak se sluší. Zajímaj mě. Jsou výbušný a neustále něčím překvapujou. Zajímaj mě víc zvrhlíci než svatí. Dokážu se uvolnit mezi vandráky, protože sám jsem taky vandrák. Connie a já nemáme rádi zákony, morálku, náboženství, pravidla. Nechceme, aby si nás formovala společnost.
„Jasně že ne jen tak někomu,“ řekla Connie. „Hele, Chinaski, ty dobře víš, že pokud mám ve svym bytě pronajmout někomu pokoj, pak jedině pořádnýmu zmrdovi. Na nikoho jinýho nejsem zvědavá.“
Byl jsem rád, že jsme v tom s Connie zajedno.

Jakmile jsem toho chlápka v baru uviděl, okamžitě jsem pochopil, že je to náš člověk: smrděl jak kanál, měl půl roku neumytý mastný vlasy, hnusný pivní panděro a zpustošenej obličej plnej furunklů, do kterýho bylo vepsáno: Jo, přesně tohle s váma udělá zkurvenej život.
„Vstaň, ty sráči,“ vyzval jsem ho.
Típnul mi cigáro o předloktí a vstal. Od zadku mu visely hemeroidy jako psovi ocas. Napálil jsem mu ji rovnou do ksichtu a on mě vzal kolenem do břicha. To nás sblížilo, takže jsme si zase sedli. Řek mi, že se jmenuje Charles Bukowski, je spisovatel a taky že je druhej tejden bez bytu.
„Znáš Shakespeara?“ zeptal jsem se ho pro kontrolu.
„K čemu?“ povídá. „Ležíš doma na posranym gauči, flaška prázdná, máš agónii ? a ten chlápek ti vypráví nějaký kraviny o mrtvym králi. To je na hovno.“
Líbil se mi.
„Měl bych pro tebe kvartýr,“ povídám mu. Na sirky jsem napsal adresu a podal mu je. „Přijď si to zejtra vomrknout.“

Přišel tak zlískanej, že na Coonie okamžitě udělal skvělej dojem. Levou nohavici měl odshora dolů úplně prochcanou.
„Maucta,“ povídá. „Máte tu něco k pití?“
„Je fajn,“ usmívala se Connie. Odšroubovala placatku a podala mu ji. „Ale nemáš vysokou školu, že ne?“ ujišťovala se.
„Ne, proboha!“
Napil se, přešel místnost a vyzvracel se za radiátor.
„Jsem největší světovej spisovatel ? a meju v pizzérce nádobí,“ povídá. „Dokážete to, lidi, někdo pochopit?“
„Jasan,“ řekl jsem.
„S klukama z vejšky mi to nikdy nešlo,“ svěřovala se Connie. „Jsou jako bláto. Maj doma čisto. Dvakrát do měsíce luxujou ? dokážeš si to představit?“
„Ne,“ povídá.
„Lížeš kundu?“ zajímala se dál Connie.
To mě vytočilo.
„Prokrista, Connie,“ povídám, „tenhle chlápek je Charles Bukowski… Jasně že líže kundu! Proč mu kurva dáváš takový pitomý votázky?“
„Ty děvko,“ povídá Bukowski. „Kde máš ložnici?“
Rukou jí zajel pod šaty a potom jí prstem rozevřel pusu a plivnul jí do krku. Byla z něj úplně hotová.
„Jednou jsem šukal vačici,“ pochlubil jsem se. Trochu mě znervózňovalo, že si mě nevšímaj. Otevřeli si druhou placatku a líbali se. Byly to docela dlouhý polibky.
„No a?“ povídá Connie, ale vůbec se na mě nepodívala. „V čem byl problém?“
„Její starej byl doma,“ řekl jsem.
Nikdo se nezasmál.
„Hanku?“ řekla. Pořád byla ke mně zády. „Skoč na chvíli ven a kup nějaký pořádný pití.“

Když jsem se vrátil s chlastem, Bukowski právě chcal do mýho akvária a recitoval přitom Conrada Aikena.
„Hej!“ zvolal jsem. „Co si kurva myslíš, že jako děláš?“
„Nech ho,“ povídá Connie. „Nám dvěma je jasný, že chčije do akvária, ale von si podle všeho myslí, že sází na hlavní klusáckej dostih.“
Teprve teď jsem si všimnul, že se drží za břicho a je celá zkroucená.
„Co se ti stalo?“
„Chtěl někomu pořádně nakopat prdel a vylízat kundu,“ rozzářila se. „Nakonec to poplet, ale mě to i tak děsně vzrušilo!“
Bukowski mezitím slezl z akvárka, kleknul si a začal mi lízat řiť.
„Nevim, co si jako myslíš, že děláš,“ povídám mu. „Ale děláš to dobře.“
Pochopil jsem, že ten chlap je vážně třída.
„Já myslim, Hanku, že ho berem,“ uzavřela to radostně Connie.

Stav

Velmi dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	122
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072272047
ISBN:	9788072272044
Ilustrátor:	Pavel Reisenauer
Vydání:	2
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	16. 1. 2017 15:27
Číslo položky:	1292

O autorovi

Michal Viewegh

Michal Viewegh je český spisovatel a publicista. Je držitelem prestižní Ceny Jiřího Ortena z roku 1993 a je nejprodávanějším českým spisovatelem, s více než milionem výtisků. Matka Michala Viewegha je právnička, otec byl inženýr-chemik, později starosta Sázavy. V roce 1980 maturoval na gymnáziu v Benešově. Nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde studium dokončil roku 1988. Již od začátku svého studia v roce 1983 publikoval povídky v Mladé frontě. Po dokončení vysoké školy se krátce věnoval vystudovanému oboru, učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil. Stal se na dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak definitivně spisovatelem z povolání. Kromě románů je i autorem literárních parodií . V roce 1993 mu byla udělena prestižní Ceny Jiřího Ortena. Je prvním českým spisovatelem, který si vyzkoušel psaní románu spolu se čtenáři na Internetu v díle Blogový román Srdce domova, který je zároveň otevřenou školou tvůrčího psaní, vznikající mezi srpnem a prosincem roku 2009. Michal Viewegh však přiznává, že spisovatelství je osamělé povolání, při kterém tráví s počítačem i 10 hodin sám. Dne 10. prosince 2012 mu praskla aorta, ležel v IKEM, jeho stav byl stabilizován. Poté se rehabilitoval na klinice Malvazinky. Uvádí, že trpí melancholií a výpadky paměti. Tato událost mu pomohla si uvědomit relativitu některých problémů: „Dívám se do zahrady a najednou se vnitřně zklidním a připomenu si, že 90 % lidí s prasklou aortou nepřežije. Už nesleduju kritiku, bulvár ani politiku. Nenakupuju, nic nesháním." Michal Viewegh má dva bratry. Josef Viewegh je režisér a producent. Michal Viewegh byl dvakrát ženatý, nejdřív s Jaroslavou roz. Mackovou do roku 1996, později si v roce 2002 vzal Veronikou Vieweghovou, roz. Kodýtkovou. Má tři dcery, Michaelu , Sáru (*2...

Více od autora