Anton Pavlovič Čechov, Arkadij Timofejevič Averčenko, Michail Michajlovič Zoščenko
Nic k smíchu : převážně neveselé povídky tří mistrů ruského humoru

2005 | Nakladatelství Argo

Humor a satira mají v ruské literatuře od dob krylova, Puškina, Gogola či Saltykova-Ščedrina své nezastupitelné místo a taky svou svébytnou východoslovanskou chuť. Sborník Nic k smíchu představuje hned tři výrazná jména - A.P. Čechova, A. ?. Averčenka a M. M. Zoščenka. Jedenáct tématicky uspořádaných triád vytváří za…jímavý živočichopis běžných i méně běžných Rusů z konce impéria carského a naopak počátku ještě roztodivnějšího impéria komunistického. Sborník zároveň zachycuje zhruba půlstoletou etapu vývoje ruského literárního humoru. Humor a satira mají v ruské literatuře od dob krylova, Puškina, Gogola či Saltykova-Ščedrina své nezastupitelné místo a taky svou svébytnou východoslovanskou chuť. Sborník Nic k smíchu představuje hne…d tři výrazná jména - A.P. Čechova, A. ?. Averčenka a M. M. Zoščenka. Jedenáct tématicky uspořádaných triád vytváří zajímavý živočichopis běžných i méně běžných Rusů z konce impéria carského a naopak počátku ještě roztodivnějšího impéria komunistického. Sborník zároveň zachycuje zhruba půlstoletou etapu vývoje ruského literárního humoru.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	203
Jazyk:	česky
ISBN10:	8072036696
ISBN:	9788072036691
Vydání:	Vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	8. 8. 2025 16:4
Číslo položky:	1338109

O autorech

Anton Pavlovič Čechov

Anton Pavlovič Čechov byl ruský dramatik a prozaik. Čechovův otec Pavel Jegorovič pocházel z Voroněžské gubernie. Do Taganrogu přišel v roce 1844 a zprvu pracoval jako kupecký příručí. Roku 1853 se oženil s Jevgenií Jakovlevnou Morozovovou ; o tři roky později se osamostatnil a otevřel si krám se smíšeným zbožím. Čechovovi měli sedm dětí, nejmladší dcera Anna zemřela ve věku dvou let. Všichni sourozenci nastoupili uměleckou, pedagogickou nebo právnickou kariéru. Anton Pavlovič byl v rodině třetí nejstarší. V letech 1868 až 1879 navštěvoval gymnázium v Taganrogu. Studium nebylo příliš úspěšné, Čechov během něj dvakrát propadl: ve 3. třídě z aritmetiky a zeměpisu, v 5. z řečtiny. Roku 1876 Čechovův otec zbankrotoval a uprchl do Moskvy, kam ho postupně následovala celá rodina až na Antona Pavloviče a jeho bratra Ivana, kteří vyjednávali s věřiteli a dokončovali taganrožské gymnázium. Po maturitě roku 1879 odjel Čechov za rodiči do Moskvy, kde na tamní univerzitě vystudoval medicínu. Už za studia se u něj projevily příznaky tuberkulózy. Pak pracoval jako lékař, ovšem od roku 1886 už jen příležitostně a takřka výhradně pro chudou klientelu. Aby si na studiích přivydělal, přispíval od roku 1879 do humoristických časopisů, nejčastěji pod pseudonymem Antoša Čechonte. Psal krátké humoristické povídky či žertovné miniatury, do roku 1886 jich vytvořil kolem šesti set. Od roku 1882 psal také pro petrohradské noviny. Zhruba v roce 1886 začíná nová etapa Čechovovy tvorby, kdy píše prózy s hlubším psychologickým dosahem a ne už výhradně satirické jako dosud. To nalezlo ohlas v udělení Puškinovy prémie Akademií věd roku 1888. Už nemocný v roce 1890 podnikl tříměsíční cestu na Sibiř, aby psal o nucených pracích na vězeňském ostrově Sachalin. Jeho zpráva z cesty popisuje otřesný život vyhnanců v carské říši. Rok nato navštívil Rakousk...

Více od autora

Michail Michajlovič Zoščenko

Michail Michajlovič Zoščenko byl ruský spisovatel, satirik a dramatik. Nejznámější z jeho díla jsou krátké satirické povídky, v nichž kritizuje morálku a mezilidské vztahy v porevoluční sovětské společnosti. Zoščenko se narodil jako syn malíře a herečky a vyrůstal se sedmi sourozenci. Po absolvování střední školy byl v letech 1913 až 1915 zapsán na Právnické fakultě v Petrohradě. V té době napsal své první povídky. Jeho studie přerušila vojenská služba v první světové válce, kam Zoščenko nastoupil dobrovolně v roce 1915. Během války utrpěl jako následek otravy bojovým plynem trvalé poškození srdce, v důsledku čehož byl v roce 1917 z armády propuštěn. Po návratu do St. Petersburgu napsal několik nepublikovaných příběhů, ovlivněných Maupassantem. Přes svou nemoc Zoščenko v letech 1918–1919 bojoval v občanské válce na straně Rudé armády. Po občanské válce si vydělával na živobytí v různých zaměstnáních. Byl mimo jiné vedoucím pošty, detektivem, chovatelem zvířat, milicionářem, obuvníkem, tesařem a administrativním pracovníkem. Od roku 1920, zpět v Petrohradě, začal znovu psát a jeho příběhy byly publikovány v mnoha satirických časopisech éry NEPu. První sbírka povídek vyšla v roce 1922 a pod názvem Povídky pana Modrobřicháčka . Tragikomické příběhy vyprávěné v ich-formě měly úspěch u kritiky i u veřejnosti. Zoščenko zde vytvořil typ civilního, neheroického, většinou nějak omezeného „sovětského člověka“ probíjejícího se všedním životem – typ, který se pak objevuje i v jeho dalších prózách. Jako stylistický prostředek používá Zoščenko takzvaný skaz, vyprávění ve stylizované hovorové řeči. V následujících letech byl Zoščenko v SSSR jedním z nejčtenějších autorů a jeho texty vycházely ve velkých nákladech v časopisech, novinách i knižně. V roce 1921 se básník připojil k nově vzniklé literární skupině Serapionovi bratři. Pos...

Více od autora