Miroslav Lamač
Myšlenky moderních malířů : od Cézanna po Dalího

1989 | Nakladatelství Odeon

Antologie textů, dokumentů a svědectví moderních umělců.

Kniha shromažďuje texty, které manifestují vlastní názory umělců , interpretují jejich vztah k umění, proces sebeuvědomování, obhajobu jejich postojů i výklad tvůrčího výrazu. Obsahuje přesné i instruktivní teoretické texty, manifesty a programy, které pat…ří k základům teorie uměleckých směrů a reprezentují namnoze velmi podstatný příspěvek k estetice a filozofii moderního umění. Mají význam i pro uměleckohistorickou a kritickou interpretaci jejich díla.

„Od renesance uvažuje umělec stále intenzivněji o sobě, zamýšlí se na podstatou i smyslem své tvůrčí činnosti, snaží se postihnout její vnitřní logiku, definovat zákonitosti, které jej ovládají. své uvažování si umělec nenechává pro sebe, ale stále častěji je zaznamenává a publikuje nejrozmanitějším způsobem. Od konce minulého století tvoří texty umělců souvislou řadu autointerpretační teorie, která může být namnoze chápána jako paralela vlastního výtvarného usilování. Jaký význam má teorie umělců pro uměleckohistorickou a kritickou interpretaci? V jakém vztahu je tato teorie k procesu historickém procesu objektivizace, která vřazuje dílo do vývoje lidského myšlení? Dílo, které bylo jednou dokončeno, podléhá přirozeně procesu odcizení. Vstupuje do kontaktu s divákem , který formuje svou „interpretaci“.

Postupující rozchod umění z počátku 20. století s formami reality, tak jak se jeví lidským smyslům, rozchod ústící ve zcela autonomní obrazový svět. se pak přirozeně odrazil i v autointerpretační teorii. To, co bylo třeba ozřejmovat sobě i vysvětlit divákům, bylo stále složitější a obtížnější.

Umělec ovšem nejčastěji zaznamenává své myšlenky úryvkovitým, nesoustavným způsobem jakoby na okraji díla. Bývají to drobné postřehy a miniaturní úvahy, z nichž někdy pod tlakem vlastní potřeby nebo vlivem vnějších podnětů vznikají obsáhlejší celky.

Bylo by ale chybné chápat myšlenky moderních umělců výlučně jen v souvislosti s jejich vlastní praxí. Jsou přirozeně podmíněny i vztahem k umění vůbec i k veškeré lidské činnosti, k životu společnosti atd.

Tato antologie chce přiblížit problematiku moderního malířství vlastními myšlenkami jeho tvůrců. Za jejich slovy stojí jejich dílo, jehož přehodnocující aktualizace je stále naléhavou úlohou. je to úloha nejen historiků umění a kritiků, ale také umělců a tvořivě vnímajících diváků i čtenářů.“

Antologie textů, dokumentů a svědectví moderních umělců.

Kniha shromažďuje texty, které manifestují vlastní názory umělců , interpretují jejich vztah k umění, proces sebeuvědomování, obhajobu j…ejich postojů i výklad tvůrčího výrazu. Obsahuje přesné i instruktivní teoretické texty, manifesty a programy, které patří k základům teorie uměleckých směrů a reprezentují namnoze velmi podstatný příspěvek k estetice a filozofii moderního umění. Mají význam i pro uměleckohistorickou a kritickou interpretaci jejich díla.

„Od renesance uvažuje umělec stále intenzivněji o sobě, zamýšlí se na podstatou i smyslem své tvůrčí činnosti, snaží se postihnout její vnitřní logiku, definovat zákonitosti, které jej ovládají. své uvažování si umělec nenechává pro sebe, ale stále častěji je zaznamenává a publikuje nejrozmanitějším způsobem. Od konce minulého století tvoří texty umělců souvislou řadu autointerpretační teorie, která může být namnoze chápána jako paralela vlastního výtvarného usilování. Jaký význam má teorie umělců pro uměleckohistorickou a kritickou interpretaci? V jakém vztahu je tato teorie k procesu historickém procesu objektivizace, která vřazuje dílo do vývoje lidského myšlení? Dílo, které bylo jednou dokončeno, podléhá přirozeně procesu odcizení. Vstupuje do kontaktu s divákem , který formuje svou „interpretaci“.

Postupující rozchod umění z počátku 20. století s formami reality, tak jak se jeví lidským smyslům, rozchod ústící ve zcela autonomní obrazový svět. se pak přirozeně odrazil i v autointerpretační teorii. To, co bylo třeba ozřejmovat sobě i vysvětlit divákům, bylo stále složitější a obtížnější.

Umělec ovšem nejčastěji zaznamenává své myšlenky úryvkovitým, nesoustavným způsobem jakoby na okraji díla. Bývají to drobné postřehy a miniaturní úvahy, z nichž někdy pod tlakem vlastní potřeby nebo vlivem vnějších podnětů vznikají obsáhlejší celky.

Bylo by ale chybné chápat myšlenky moderních umělců výlučně jen v souvislosti s jejich vlastní praxí. Jsou přirozeně podmíněny i vztahem k umění vůbec i k veškeré lidské činnosti, k životu společnosti atd.

Tato antologie chce přiblížit problematiku moderního malířství vlastními myšlenkami jeho tvůrců. Za jejich slovy stojí jejich dílo, jehož přehodnocující aktualizace je stále naléhavou úlohou. je to úloha nejen historiků umění a kritiků, ale také umělců a tvořivě vnímajících diváků i čtenářů.“

Garantujeme doručení do Vánoc při objednání do 18. 12. 2025.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	513 , 64 nečíslovaných obrazových příloh
Jazyk:	česky
ISBN10:	8020700870
ISBN:	9788020700872
Překladatel:	Ladislav Novák, Jitka Hamzová
Edice:	617. svazek ed. 617. svazek ed. Klub čtenářů
Vydání:	Čtvrté, přepracované vydání
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	30. 11. 2025 15:5
Číslo položky:	1480333

O autorovi

Miroslav Lamač

Miroslav Lamač byl český výtvarný kritik a kunsthistorik zaměřující se na moderní umění. Roku 1944 maturoval na gymnasiu v Křemencově ulici v Praze. V letech 1947-1949 studoval malbu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u prof. Jana Baucha a zároveň dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy . Absolvoval roku 1953. Mezi lety 1953 a 1964 byl vedoucím redaktorem časopisu Výtvarná práce, mezi lety 1965 a 1970 šéfredaktorem časopisu Výtvarné umění. Byl členem AICA a čestným předsedou teoretické sekce Unie výtvarných umělců. Od roku 1966 na něj Státní bezpečnost vedla signální svazek a sledovala ho jako nepřátelskou osobu prostřednictvím svých agentů, např. Josefa Jelena. Roku 1981 však StB Lamače získala jako tajného spolupracovníka a využívala ho proti významným zakázaným výtvarníkům. Lamač podával zprávy o Čestmíru Kafkovi, Vladimíru Janouškovi, Jiřímu Kolářovi a Josefu Jírovi, nebo o teoretikovi Františku Šmejkalovi. Po Paterově zprávě o výstavě v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, na které se sešla řada umělců a teoretiků, kteří byli považováni za odpůrce režimu, přijala StB opatření k zamezení výstav. Lamačova spolupráce trvala do roku 1989, kdy byl jeho svazek skartován. Roku 1957, v kulturní pustině tzv. socialistického realismu 50. let, připravil spolu s Jiřím Padrtou a J. M. Tomešem významnou výstavu české předválečné avantgardy v Domě umění města Brna, která pak měla reprízu v Jízdárně Pražského hradu . Roku 1959 následoval druhý díl - Moderní české malířství II , Dům umění města Brna. Roku 1966 připravil spolu s A. Hoffmeisterem a J. Zeminou výstavu českého moderního umění a francouzského umění ze sbírky Národní galerie v Praze v pařížském Musée national d'art moderne. Roku 1968 byl kurátorem výstavy Nová citlivost. Křižovatka a hosté, Dům umění města Brna, Galerie umění Karlovy Va...

Více od autora