Svým podtitulem Dobrodružství Čičikova se Gogolův román Mrtvé duše (poprvé uveřejněný roku 1842) nepokrytě hlásí k tradici pikareskních románů o protřelých podvodníčcích, šplhajících se po příčkách společenské hierarchie. K proslavené branži pikarů patří i Čičikov, pán uhlazeného zevnějšku a vybraných způsobů; toto záhadné individuum, cestující po kraji v bryčce a vystupující ve společnosti v měňavém fraku brusinkové barvy, někdy až nápadně připomene čerta s jeho dlužními úpisy – nikoli však vznešeného čerta faustovské legendy, ale ubohé a směšné stvoření z lidových báchorek.

Mrtvé duše, které Čičikov skupuje, neznamenají jen mrtvé nevolníky, ale i (a možná především) jejich majitele, tělesně a morálně zdegenerované statkáře, jež Gogol podrobuje neméně ostré kritice a hořkému výsměchu. Párkrát se sice během tristní přehlídky lidské nízkosti a banality básnický duch spisovatele vznese ve svých myšlenkách a vidinách do nadpozemské říše lidské dokonalosti, ale pokaždé znovu zabředne do kalu provinčního života. Čičikovovo kupčení s mrtvými dušemi končí skandálem, pádem ze společenského žebříčku, jak ani jinak v pikareskním žánru nemůže být. Také autor se řítí z výšin své utopie, marně se pokouší připsat druhý díl, v němž by předvedl dokonalé jedince, jakési „živé duše“; propadá nejhlubším pochybnostem a beznaději a osudově neblahý výtvor končí v plamenech. Potomkům zůstaly jen Mrtvé duše, dílo literární zralosti, v němž se v jediném epickém toku slévají povídková i románová díla Gogolova mládí s jejich lidovým humorem a groteskní fantastikou.