Erika Bezdíčková
Moje dlouhé mlčení

Erika Bezdíčková

Erika Bezdíčková . Narodila se v Žilině do židovské rodiny Arnolda a Alice Kellermannových jako mladší dcera svého otce a jediná dcera matky, se kterou se ovdovělý otec oženil po smrti své první ženy. Zažívala krásné dětství s milovanou maminkou a otcem. Po rozpadu Československa v roce 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, který se stal spojencem Třetí říše a kde byly brzy zavedeny protižidovské rasové zákony. V r. 1944 byla rodina v rámci rasových zákonů odsunuta do Osvětimi, kde zahynuli oba rodiče i většina širší rodiny. Po přesunech do dalších pracovních táborů v Německu utekla mladá dívka z pochodu smrti a po válce se mnoho měsíců bezprizorná toulala Evropou. Nakonec se jako šestnáctiletá vdala a měla dvě děti. Po rozvodu musela dlouhá léta bojovat o svého prvního syna, kterého jí manžel, dobře postavený komunista, odebral. V 50. letech byla pronásledována pro svůj židovský původ, po srpnu 1968 kvůli odsouzení sovětské okupace. V 50. letech jako osamělá matka pracovala v Československém rozhlase v Praze. Po druhém sňatku odešla do Loun, kde působila jako redaktorka okresního vysílání rozhlasu po drátě. Narodilo se jí třetí dítě, ale také toto manželství skončilo rozvodem. Začátkem 60. let přišla do Brna, kde se v podniku Brněnské výstavy a veletrhy stala cizojazyčnou korespondentkou, pak redaktorkou a nakonec zde vedla tiskové středisko pro zahraniční novináře. Na počátku normalizace musela z BVV odejít. Po dlouhých peripetiích našla místo v Technických novinách v Bratislavě, kde jako redaktorka psala o vědě a technice z Čech a Moravy až do roku 1989. Zároveň různě překládala, dosud příležitostně simultánně tlumočí z němčiny a maďarštiny. V roce 1973se znovu provdala a žila v Brně.