Knihy
Beletrie
Ostatní beletrie
Kenzaburó Óe
Mladík, který se opozdil

Kenzaburó Óe
Mladík, který se opozdil

1978 | Nakladatelství Odeon

Román předního japonského prozaika zobrazuje japonskou mládež a její napjatý vztah ke starší generaci.

Džípy amerických okupačních armád, které v září roku 1945 přitáhly do chudé zapadlé vesnice ve vnitrozemí Šikoku v jižní části Japonského souostroví, neodvolatelně rozdrtily sen desetiletého chlapce o životě hr…dinském, čestném, svobodném a obětavém, o životě v každém ohledu naplněném, jejž mu představuje služba v císařské armádě. Císařův projev v rozhlasu ohlašující kapitulaci se stal nejhlubší katastrofou jeho dětských let. Válka skončila a chlapec, odmalička vychovávaný ke službě císaři a Japonsku a v nenarušitelné úctě k nim, přichází se svými touhami pozdě – už nikdy nebude císařovým vojákem.
Tyto dětské a spíš dětinské zkušenosti tvoří do jisté míry expozici textu, v němž válečný opozdilec ze Šikoku sděluje své zážitky mladého muže, který se snažil udělat kariéru v Tokiu. Je ctižádostivý i přecitlivělý, naivní i prohnaný, laskavý i bezohledný, a přestože jeho vyprávění je zcela osobní, postihuje citlivě všechny základní póly psychického a sociálního života Japonska prvních desetiletí po válce – a protože je tak osobní, je to obraz velmi intenzívní, dynamický a v podstatě hluboce pravdivý. Srovnání tohoto mladého ambiciózního Japonce s Julienem Sorelem v hrubých obrysech podobnost postihuje, ale není docela těsné. Sorel zosobňuje stendhalovsky poněkud idealizovanou ctižádost, kdežto Óeho hrdina zůstává v daleko přímějším kontaktu s hlínou, po které šlape, se špínou, kterou se dusí. A není ani třeba spatřovat v tom moderní literární vlivy – k tradicím japonské prózy už dávno patří přijímat s jistou vyrovnaností a nezaujatostí i to, co je na životě banální, odpudivé, bezprostřední. Román předního japonského prozaika zobrazuje japonskou mládež a její napjatý vztah ke starší generaci.

Džípy amerických okupačních armád, které v září roku 1945 přitáhly do chudé zapadlé vesnic…e ve vnitrozemí Šikoku v jižní části Japonského souostroví, neodvolatelně rozdrtily sen desetiletého chlapce o životě hrdinském, čestném, svobodném a obětavém, o životě v každém ohledu naplněném, jejž mu představuje služba v císařské armádě. Císařův projev v rozhlasu ohlašující kapitulaci se stal nejhlubší katastrofou jeho dětských let. Válka skončila a chlapec, odmalička vychovávaný ke službě císaři a Japonsku a v nenarušitelné úctě k nim, přichází se svými touhami pozdě – už nikdy nebude císařovým vojákem.
Tyto dětské a spíš dětinské zkušenosti tvoří do jisté míry expozici textu, v němž válečný opozdilec ze Šikoku sděluje své zážitky mladého muže, který se snažil udělat kariéru v Tokiu. Je ctižádostivý i přecitlivělý, naivní i prohnaný, laskavý i bezohledný, a přestože jeho vyprávění je zcela osobní, postihuje citlivě všechny základní póly psychického a sociálního života Japonska prvních desetiletí po válce – a protože je tak osobní, je to obraz velmi intenzívní, dynamický a v podstatě hluboce pravdivý. Srovnání tohoto mladého ambiciózního Japonce s Julienem Sorelem v hrubých obrysech podobnost postihuje, ale není docela těsné. Sorel zosobňuje stendhalovsky poněkud idealizovanou ctižádost, kdežto Óeho hrdina zůstává v daleko přímějším kontaktu s hlínou, po které šlape, se špínou, kterou se dusí. A není ani třeba spatřovat v tom moderní literární vlivy – k tradicím japonské prózy už dávno patří přijímat s jistou vyrovnaností a nezaujatostí i to, co je na životě banální, odpudivé, bezprostřední.

Stav

Dobrý

neautorská dedikace

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, neautorská dedikace
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	393
Jazyk:	česky
Překladatel:	Vlasta Winkelhöferová
Edice:	332. svazek ed. 332. svazek ed. Soudobá světová próza
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	6. 5. 2025 14:16
Číslo položky:	1228022

O autorovi

Kenzaburó Óe

Kenzaburó Óe je japonský spisovatel. Po Jasunari Kawabatovi je druhým japonským nositelem Nobelovy ceny za literaturu, kterou obdržel roku 1994. Narodil se v odlehlé horské vesnici Öse v prefektuře Ehime na ostrově Šikoku. V roce 1954 začal studovat na Tokijské univerzitě francouzskou literaturu. Byl silně ovlivněn Jeanem-Paulem Sartrem, o jehož díle napsal disertační práci a se kterým se i později osobně seznámil při svých cestách po Evropě. Roku 1960 se oženil a navštívil Čínu, kde se sešel s Mao Ce-tungem. Narození mentálně postiženého syna roku 1963 změnilo jeho životní hodnoty i způsob psaní. V šedesátých letech navštívil kromě Francie také Sovětský svaz. Politicky se angažuje na straně japonské levice. Ve svých prvních povídkách a novelách zobrazil deziluzi poválečné generace japonské mládeže a hned si získal uznání kritiky. Za povídku Chov obdržel roku 1958 prestižní Akutagawovu cenu. Jeho sloh byl naturalistický, nevyhýbal se tabuizovaným stránkám lidského života. V 60. letech se v jeho dílech projevuje reflexe problematiky atomových zbraní. Zabývá se i záležitostmi ekologie. V roce 1967 obdržel Tanizakiho literární cenu za román Fotbal z prvního roku éry Mannen . Roku 1994 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu jako spisovateli, "který poetickou silou vytváří imaginární svět, v němž se život a mýtus spojují ve zhuštěný, otřesný obraz údělu člověka naší doby" . Dále bylo při udělování této konstatováno, že "Óe uspěl především v tom, jak si dokázal proklestit cestu věcmi soukromými, aby ve smyšleném světě, který vynalézavě propracovává, vyjádřil, co je lidem společné." Po obdržení Nobelovy ceny prohlásil, že nastal konec beletrie a že tudíž i on po dokončení své trilogie Hořící zelený strom v roce 1995 přestane psát beletristické prózy. Přesto se na tuto literární scénu ještě několikrát vrátil...

Více od autora