Miloslav Bureš
Mé nejkrásnější děti

1955 | Krajské nakladatelství

Humorné vyprávění o tom, jak se děti, obývající přední a zadní křídlo velkého činžovního domu, svářily mezi sebou o společný dvůr, i o tom, jak se nakonec smířily a rozhodly se za souhlasu a přispění dospělých přeměnit dvůr ve footbalové hřiště. Autor chce dětem ukázat, jak malicherné jsou dětské sváry a boje, které od…jakživa vedly mezi sebou děti z různých vesnic, z různých částí města, z různých ulic, ba i z různých částí domu, a oč radostnějš ía prospěšnější je kamarádské soutěžení, třeba sportovní, v němž se rovněž může uplatnit dětská ctižádost a bojovnost, avšak mnohem lepším a užitečnějším způsobem. Humorné vyprávění o tom, jak se děti, obývající přední a zadní křídlo velkého činžovního domu, svářily mezi sebou o společný dvůr, i o tom, jak se nakonec smířily a rozhodly se za souhlasu a přispění …dospělých přeměnit dvůr ve footbalové hřiště. Autor chce dětem ukázat, jak malicherné jsou dětské sváry a boje, které odjakživa vedly mezi sebou děti z různých vesnic, z různých částí města, z různých ulic, ba i z různých částí domu, a oč radostnějš ía prospěšnější je kamarádské soutěžení, třeba sportovní, v němž se rovněž může uplatnit dětská ctižádost a bojovnost, avšak mnohem lepším a užitečnějším způsobem.

Stav

Dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	206 , 8 nečíslovaných listů barevných obrazových příloh
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Alena Ladová
Edice:	1. svazek ed. 1. svazek ed. Pověsti a příběhy z Vysočiny
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Havlíčkův Brod
Vystaveno:	25. 8. 2023 11:51
Číslo položky:	623124

O autorovi

Miloslav Bureš

Miloslav Bureš byl český hudebník a trumpetista. Byl odchovancem Vlastimila Kloce. Od roku 1958 působil plných devět let v orchestru Karla Vlacha, s nímž také nahrál své první sólové snímky. Během angažmá ve Vlachově kapele si průběžně doplňoval odborné hudební vzdělání studiem na pražské konzervatoři, kterou absolvoval v roce 1966 ve třídě profesora Václava Junka. V té době už Burešovu trubku důvěrně znali posluchači rozhlasu i televizní diváci, když řada jeho instrumentálních nahrávek dosáhla nebývalé popularity, navzdory tehdy prudce stoupající oblibě vokálních sólistů. Dodnes je v živé paměti např. Burešova nahrávka Rossovy Večerky z roku 1965. Následovaly další tituly, včetně skladeb domácích autorů, inspirovaných právě Burešovým interpretačním uměním a schopností dodat jim přesvědčivého výrazu. Do této kategorie v prvé řadě patři známé Vomáčkovy Gladioly. Od přelomu let 1967/1968 účinkoval Bureš jako sólista v orchestru Berlínského rozhlasu řízeném Günterem Gollaschem. Autorita, s níž byl německými kolegy přijímán, se záhy odrazila i v pohostinském působení s dalšími tamními špičkovými tělesy, včetně orchestrů Waltera Eichenberga, Jürgena Hermanna, Siegfrieda Maie a v neposlední řadě i s vlastním studiovým ansámblem. . Burešovou zásluhou zdomácněly v tehdejší NDR mnohé české populární písničky a nejedna z jeho Instrumentálních verzí tuzemských hitů připravila půdu pro pozdější spontánní přijetí jejich původních interpretů německými posluchači . Současně s touto činností využil Bureš každé příležitosti k účinkování doma, pravidelně se např. zúčastňoval nahrávání a koncertů interjazzového tělesa. V roce 1974 stál Bureš u zrodu Orchestru Čs. televize, v němž působil jako sólista až do své předčasné smrti. Vedle už zmíněné Kanasty nahrál v Supraphonu další samostatná alba Serenády pro tr...

Více od autora