Ludvík Kundera, Jiří Hlušička, Karel Aubrecht, Ondrej Chrobák, Bořivoj Srba, Zdzisław Schubert, Bronislava Gabrielová, Jan Rajlich, Marta Sylvestrová, Tomas Podzimek, Tomáš Mazáč, Filip Krutek, Dušan Junek, Yvonna Boháčová, Sergej Ivanovič Serov, Vít Jakubíček, Dana Doricová
Makrosvět : plakáty / grafika

2020 | Nakladatelství VUTIUM

Sedmdesátiletý junior Ano, je to tak. Jan Rajlich v tomto roce slaví sedmdesátiny. Chtělo by se říci: v plné svěžesti tvůrčí, pedagogické a v řadě dalších činností, např. neúnavné organizační, dokumentační a… Jak by také ne, když přídomek mladší, junior mu zůstane už na celý život. Je to pochopitelně proto, že se již …v opravdu mladém věku vydal na obdobnou profesní dráhu jako jeho otec, jehož sté výročí narození si v tomto roce také připomínáme a který se dožil úctyhodného věku devadesáti šesti let. Práce obou Rajlichů je sice dobře rozlišitelná, ale protože se léta oba současně účastnili řady mezinárodních bienále, trienále i spolkových výstav a uskutečnili i několik výstav společných ve dvojici či skupině více tvůrců rodu Rajlichů, pro „brněnské J. R.“ se rozlišeni starší a mladší zcela přirozeně vžilo a je tak také uváděno v desítkách a stovkách katalogů a dokumentů. Říkejme tedy pro zjednodušení nadále mladšímu: Honza… Vzpomínám si: za necelou desítku sezon jsme ve spolupráci s HaDivadlem Brno uspořádali jako Sdruženi Bienále Brno celou řadu výstav. Spolkových, autorských i tematických. Protože Honza byl vedle dalších aktivních, především brněnských, kolegů jedním z těch, kteří se na jejich přípravě pravidelně podíleli, není divu, že k některým navrhoval i propagaci. V té době působily v divadle také dvě mladé a milé ženy, které nám organizačně i jinak pomáhaly. Schylovalo se k vernisáži výstavy „Novoročenky – PF06!“. Postával jsem s těmi dámami ve foyer před plakátem, který navrhl právě Honza. Plakát nese v tiráži údaj „Design: Jan Rajlich, Jr. 2005“. A děvčata ho komentovala: „To je hezké, že váš spolek dává příležitost také dětem…“ V tu chvíli po schodech přicházeli oba pánové Rajlichové a já jsem dívkám vysvětlil, že se musím jít pozdravit s panem Rajlichem starším a jeho dítětem a smál jsem se. A ony se začaly překotně omlouvat. Nemusely – objevily nebo jen správně vycítily jednu z vrstev, která se Honzovou výtvarnou prací vine jako jedna z jeho „červených nití“. Mám na mysli tu vrstvu, která si ve své mladistvé, někdy až bezstarostně dětské hravosti zachovává „věčné“ mládí. Domníval jsem se, že touto vzpomínkou bych mohl svoji poznámku k Honzově práci vlastně zakončit, neboť jsem si téměř jist, že dalšími neméně důležitými vrstvami Honzových výtvarných prací se budou podrobněji i odborněji zabývat ostatní přispěvatelé této jubilejní knihy. Jenže – teprve nedávno jsem měl možnost se poprvé po rocích naší známosti a spolupráce seznámit s ukázkami jeho rané i velmi rané tvorby. Odhlédnuto od několika dílek, která jsou vlastní snad většině dětí, obsahují tyto „skicáky“ počáteční krajinářské záznamy, které se po celou dobu misí s portréty a s kresbami, kde se to figurami a figurkami jen hemží, a to i když ony třeba leží. Podle používané techniky a materiálů jsou v nich rychle, jen jakoby psané záznamy tenkými či robustními tahy a jemnými či ostrými barevnými plochami a skvrnami. Vedle nich jsou ovšem zcela jasně vymezené kompozice, opět kreslené i malované, které svojí stavbou již nesou znaky zcela dokončených listů. Sedmdesátiletý junior Ano, je to tak. Jan Rajlich v tomto roce slaví sedmdesátiny. Chtělo by se říci: v plné svěžesti tvůrčí, pedagogické a v řadě dalších činností, např. neúnavné organizační, dokumen…tační a… Jak by také ne, když přídomek mladší, junior mu zůstane už na celý život. Je to pochopitelně proto, že se již v opravdu mladém věku vydal na obdobnou profesní dráhu jako jeho otec, jehož sté výročí narození si v tomto roce také připomínáme a který se dožil úctyhodného věku devadesáti šesti let. Práce obou Rajlichů je sice dobře rozlišitelná, ale protože se léta oba současně účastnili řady mezinárodních bienále, trienále i spolkových výstav a uskutečnili i několik výstav společných ve dvojici či skupině více tvůrců rodu Rajlichů, pro „brněnské J. R.“ se rozlišeni starší a mladší zcela přirozeně vžilo a je tak také uváděno v desítkách a stovkách katalogů a dokumentů. Říkejme tedy pro zjednodušení nadále mladšímu: Honza… Vzpomínám si: za necelou desítku sezon jsme ve spolupráci s HaDivadlem Brno uspořádali jako Sdruženi Bienále Brno celou řadu výstav. Spolkových, autorských i tematických. Protože Honza byl vedle dalších aktivních, především brněnských, kolegů jedním z těch, kteří se na jejich přípravě pravidelně podíleli, není divu, že k některým navrhoval i propagaci. V té době působily v divadle také dvě mladé a milé ženy, které nám organizačně i jinak pomáhaly. Schylovalo se k vernisáži výstavy „Novoročenky – PF06!“. Postával jsem s těmi dámami ve foyer před plakátem, který navrhl právě Honza. Plakát nese v tiráži údaj „Design: Jan Rajlich, Jr. 2005“. A děvčata ho komentovala: „To je hezké, že váš spolek dává příležitost také dětem…“ V tu chvíli po schodech přicházeli oba pánové Rajlichové a já jsem dívkám vysvětlil, že se musím jít pozdravit s panem Rajlichem starším a jeho dítětem a smál jsem se. A ony se začaly překotně omlouvat. Nemusely – objevily nebo jen správně vycítily jednu z vrstev, která se Honzovou výtvarnou prací vine jako jedna z jeho „červených nití“. Mám na mysli tu vrstvu, která si ve své mladistvé, někdy až bezstarostně dětské hravosti zachovává „věčné“ mládí. Domníval jsem se, že touto vzpomínkou bych mohl svoji poznámku k Honzově práci vlastně zakončit, neboť jsem si téměř jist, že dalšími neméně důležitými vrstvami Honzových výtvarných prací se budou podrobněji i odborněji zabývat ostatní přispěvatelé této jubilejní knihy. Jenže – teprve nedávno jsem měl možnost se poprvé po rocích naší známosti a spolupráce seznámit s ukázkami jeho rané i velmi rané tvorby. Odhlédnuto od několika dílek, která jsou vlastní snad většině dětí, obsahují tyto „skicáky“ počáteční krajinářské záznamy, které se po celou dobu misí s portréty a s kresbami, kde se to figurami a figurkami jen hemží, a to i když ony třeba leží. Podle používané techniky a materiálů jsou v nich rychle, jen jakoby psané záznamy tenkými či robustními tahy a jemnými či ostrými barevnými plochami a skvrnami. Vedle nich jsou ovšem zcela jasně vymezené kompozice, opět kreslené i malované, které svojí stavbou již nesou znaky zcela dokončených listů.

Stav

Nová

nová

Skladem do týdne Odešleme nejpozději 27. 5. 2026

O knize

Stav:	nová
Vazba:	Pevná
Počet stran:	224
Jazyk:	česky
ISBN10:	8021458860
ISBN:	9788021458864
Vydáno v:	Brno
Vystaveno:	1. 10. 2024 14:11
Číslo položky:	999869

O autorech

Ludvík Kundera

Ludvík Kundera byl český básník, dramatik, prozaik, překladatel z němčiny, editor, literární historik, člen 'Sdružení Q'. Byl synovcem klavíristy a hudebního vědce Ludvíka Kundery a bratrancem známějšího spisovatele Milana Kundery. Ludvík Kundera byl spjatý s avantgardními směry, především surrealismem. Po maturitě na litoměřickém gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale přešel do Brna. Tam ho zastihlo uzavření vysokých škol, a proto studium na FF MU, obor bohemistika a germanistika, dokončil až v roce 1946. Za války byl totálně nasazen v Německu ve Špandavě. Po válce se stal jedním ze zakladatelů postsurrealistké Skupiny Ra. V letech 1968–70 byl dramaturgem Mahenovy činohry v Brně, odkud byl normalizací vypuzen a žil bez stálého zaměstnání, avšak při pokračující literární činnosti, v Kunštátu. Bylo mu zakázáno publikovat, přesto se literatuře věnoval i nadále . Jako historik se zaměřoval zejména na Františka Halase, Hanse Arpa a Bertolta Brechta. Ve svých rozhlasových hrách usiloval o antiiluzívní divadlo. Po roce 1989 začal přednášet, v letech 1991–2004 přednášel na katedře germanistiky FF UP. Zemřel v roce 2010 v Boskovicích. Pohřeb se konal v krematoriu v Brně, urna s ostatky pak byla pohřbena do hrobu v Kunštátě. V roce 1994 byl jmenován čestným občanem města Brna. 1. června 2000 byl jmenován čestným občanem města Litoměřice, mimo jiné jako student litoměřického gymnázia. V červnu 2000 převzal v Bratislavě Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo - z rukou Smrekova syna I. Čieteka a prvního laureáta Ceny J. Smreka švédského básníka T. Tranströmera. V roce 2002 převzal na lipském mezinárodním knižním veletrhu 'Cenu za celoživotní dílo' oceňující přínos ke zprostředkovávání české a německé literatury. V den státního svátku 28. října 2007 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Státní vyznamená...

Více od autora

Jiří Hlušička

Jiří Hlušička je český historik umění a výtvarný kritik se zaměřením na české umění 20. století, muzejní a galerijní pracovník. Po vyučení typografem v tiskárně v Liberci absolvoval vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně . Na brněnské Filozofické fakultě vystudoval v letech 1952-1957 dějiny umění a estetiku u prof. Alberta Kutala a Václava Richtera. Od roku 1957 pracoval jako asistent na Katedře dějin architektury a ornamentálního kreslení FAPS VUT Brno. Po nástupu na místo přednosty obrazárny Moravského muzea roku 1959 se zasloužil o vznik Moravské galerie v Brně. V letech 1961 až 1989 zde vykonával funkci ředitele. Koncipoval program galerie a připravil četné výstavy českého a československého moderního umění. Je spoluzakladatelem Mezinárodního bienále užité grafiky a až do roku 1989 byl jeho generálním komisařem.Za vedení Jiřího Hlušičky vždy doplňovaly sbírkotvornou, výstavní a publikační práci Moravské galerie různé formy kulturně výchovné činnosti. Jiří Hlušička podnítil organizování kulturních pořadů, které zvýšily popularitu galerie, jednalo se např. o cyklus večerů, kde společné působení slova, obrazu a hudby mělo přiblížit vybrané kapitoly z dějin světového i českého umění. Dále byl iniciátorem kulturně výchovných pořadů pro mládež. V roce 1971 působil jako externí učitel dějin umění na JAMU, v letech 1977-1989 jako externí přednášející Semináře dějin umění FF MU v Brně. Byl členem umělecké rady Ministerstva kultury , vědeckých rad NG v Praze a SNG v Bratislavě, a vykonával funkce ve SČVU . Publikuje v odborných časopisech i knižně. Věnuje se znalecké činnosti v oboru českého umění dvacátého století. Ve svých publikacích Jiří Hlušička uplatňuje uměleckohistorickou metodu, jež věcný a přesný rozbor tvorby jednotlivých osobností nebo vývojových období začleňuje do širších historických souvislostí. Podrobně - viz Hlušička: vlastní bibliogra...

Více od autora