Knihy
Poezie
Česká poezie
Josef Hora
Máchovské variace

Josef Hora
Máchovské variace

1945 | Nakladatelství František Borový

Století, které uplynulo od vzniku Máje a od básníkovy smrti, vyvolávalo mnohostrannou odezvu. Nejenom umělci vzdávali hold „Janu Křtiteli" naší poezie. Josef Hora vytvořil k výročí sbírku hluboce zažitých a jemně vybroušených básní reflexivních.
Mají máchovský rytmus, ušlechtilý rým, melodickou fonetiku, mnohde s př…ímými ozvuky z Máje. Forma všech šestnácti básní je shodná, tvoří ji čtyři čtyřveršové sloky.
Základ pro Horovy úvahy a niterné zpovědi tvoří pomyslné putování Máchovou stopou známou jezerní krajinou výš ke zříceninám propadlých věků. Myšlenky se neodbytně vracejí k tvůrci Máje a přecházejí v básnické oslovení, v apostrofu, která prolíná celým cyklem. „Ale pout vzhůru k ruinám / jde vichřicí, jež výškou sílí. / A chápu: Byl jsi vždycky sám, / básníku, jehož rozblouznily / prapory mračen nad lesy...".
Bytostné spříznění obou básnických osobností nedělí dálka století: „Je mi, jak dech tvé úzkosti / by otřásal tu mojí hrudí. / Dech zdivočelé radosti / tvých temných snů se ve mně budí... Rozhledno dávna! Míle mé! / Závrati let a vzdáleností! / Jarmilo! Hynku! Viléme!" Společný je i smutek nad prchavostí času, nad pomíjivostí růže, lásky i šťastných chvil. Hora zde dává i Lori zamýšlet se nad žalem nedoznělé lásky; „Chtěla jsem tvoje verše číst, / a vítr trhal mi je z dlaně ... Hleděl jsi přes má ramena, / kam jenom, kam? A ztracen sobě, / necítils, kterak zmámená / já, neproměnná dcera země, / k tobě, jenž tmou jsi prostoupil / a marně hledal cestu ke mně." Mihne se i vidina Máchovy, ale i Horovy cesty do slunné Itálie, do dálek světa, ale i do hloubek v člověku.
Znovu a znovu se vrací tragičnost lidského údělu. Bolí nás časná smrt básníkova, ale Hora ví, že přes neúprosnost času a prchavost života přetrvá dílo a čin. I Mácha žije v myšlenkách a tvorbě svých „příštích bratří": „A slova tvá teď se mnou jdou, / básníku, jako stisky dlaní, / co ty sám s hlavou svěšenou / zacházíš vyhořelou strání". I Mácha sám byl vězněm: vězněm nesvobody, vězněm žárlivosti, vězněm lásky. Bolavou stopou jeho životního hledání jdou dnešní básníci za týmž „milovaným cílem", aby své stoleté putování posléze zakotvili v hřejivé jistotě domova, tak těžce zkoušeného. „Tam, tam na konci větru kdes / se tančí v trávě, žije v slávě, / tam sen se na nebesa vznes / a básník člověkem je hravě - poutníku, sbohem. Lučinou / ti slova lásky uplynou, - v svém umlknutí budeš doma."

Vydání z roku 1944 čtyřmi litografiemi vyzdobil, dřevoryt na obálce vyryl a knihu graficky upravil Cyril Bouda. Století, které uplynulo od vzniku Máje a od básníkovy smrti, vyvolávalo mnohostrannou odezvu. Nejenom umělci vzdávali hold „Janu Křtiteli" naší poezie. Josef Hora vytvořil k výročí sbírku hluboce zaži…tých a jemně vybroušených básní reflexivních.
Mají máchovský rytmus, ušlechtilý rým, melodickou fonetiku, mnohde s přímými ozvuky z Máje. Forma všech šestnácti básní je shodná, tvoří ji čtyři čtyřveršové sloky.
Základ pro Horovy úvahy a niterné zpovědi tvoří pomyslné putování Máchovou stopou známou jezerní krajinou výš ke zříceninám propadlých věků. Myšlenky se neodbytně vracejí k tvůrci Máje a přecházejí v básnické oslovení, v apostrofu, která prolíná celým cyklem. „Ale pout vzhůru k ruinám / jde vichřicí, jež výškou sílí. / A chápu: Byl jsi vždycky sám, / básníku, jehož rozblouznily / prapory mračen nad lesy...".
Bytostné spříznění obou básnických osobností nedělí dálka století: „Je mi, jak dech tvé úzkosti / by otřásal tu mojí hrudí. / Dech zdivočelé radosti / tvých temných snů se ve mně budí... Rozhledno dávna! Míle mé! / Závrati let a vzdáleností! / Jarmilo! Hynku! Viléme!" Společný je i smutek nad prchavostí času, nad pomíjivostí růže, lásky i šťastných chvil. Hora zde dává i Lori zamýšlet se nad žalem nedoznělé lásky; „Chtěla jsem tvoje verše číst, / a vítr trhal mi je z dlaně ... Hleděl jsi přes má ramena, / kam jenom, kam? A ztracen sobě, / necítils, kterak zmámená / já, neproměnná dcera země, / k tobě, jenž tmou jsi prostoupil / a marně hledal cestu ke mně." Mihne se i vidina Máchovy, ale i Horovy cesty do slunné Itálie, do dálek světa, ale i do hloubek v člověku.
Znovu a znovu se vrací tragičnost lidského údělu. Bolí nás časná smrt básníkova, ale Hora ví, že přes neúprosnost času a prchavost života přetrvá dílo a čin. I Mácha žije v myšlenkách a tvorbě svých „příštích bratří": „A slova tvá teď se mnou jdou, / básníku, jako stisky dlaní, / co ty sám s hlavou svěšenou / zacházíš vyhořelou strání". I Mácha sám byl vězněm: vězněm nesvobody, vězněm žárlivosti, vězněm lásky. Bolavou stopou jeho životního hledání jdou dnešní básníci za týmž „milovaným cílem", aby své stoleté putování posléze zakotvili v hřejivé jistotě domova, tak těžce zkoušeného. „Tam, tam na konci větru kdes / se tančí v trávě, žije v slávě, / tam sen se na nebesa vznes / a básník člověkem je hravě - poutníku, sbohem. Lučinou / ti slova lásky uplynou, - v svém umlknutí budeš doma."

Vydání z roku 1944 čtyřmi litografiemi vyzdobil, dřevoryt na obálce vyryl a knihu graficky upravil Cyril Bouda.

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Stav

Dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý
Vazba:	volná brož
Počet stran:	40 s., [6] l. obr. příl
Jazyk:	česky
Ilustrátor:	Karel Svolinský
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	8. 2. 2025 14:20
Číslo položky:	1130744

O autorovi

Josef Hora

Josef Hora byl český básník, překladatel, novinář a literární kritik. In memoriam byl jako první jmenován národním umělcem. Narodil se v Dobříni u Roudnice nad Labem, ale v roce 1893 se rodina přestěhovala do Prahy. Po dalších třech letech se však rodiče rozešli a mladý Josef se společně s matkou odstěhoval k tetě do Roudnice, kde vystudoval gymnázium. Během tohoto období také v časopise Vesna poprvé publikoval své verše. Po maturitě odešel do Prahy na práva, kam však trvale přesídlil až v roce 1919. Vstoupil do redakce Práva lidu, v roce 1921 přešel k Rudému právu, kde vedl kulturní rubriku. Od roku 1926 byl zároveň jeho odpovědným redaktorem. Po rozchodu s komunistickou stranou přešel do kulturní rubriky Českého slova. Působil též v časopisech Moderní revue, Zvon a později vydával vlastní časopis Plán. Podílel se na Literárních novinách. Po rozchodu s komunisty postupně přešel od stranického novinaření k publicistice, založil sbírku drobnějších monografií Postavy a dílo, do které přispěl svazečkem o K. Tomanovi . Pro jeho dílo mělo velký význam cestování – navštívil Itálii, SSSR, Německo, Francii, Estonsko, Maďarsko a Jugoslávii. Válku prožil těžce nemocný. Zemřel krátce po osvobození, pohřben byl na vyšehradském Slavíně. Znaky jeho proletářské poezie jsou poměrně podobné Wolkerovým, ale Hora nepsal balady, nýbrž lyriku. Samozřejmě, že od Pracujícího dne se jeho proletářská poezie vyvíjela, ale ani ne tak svým smyslem, vývoj byl spíše literární. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány, které nedosahují úrovně autorových básní: V dalších sbírkách již Hora opouštěl proletářskou poezii. Hora byl vynikající překladatel z ruštiny, přeložil Puškinova Evžena Oněgina, dále překládal Lermontova, Jesenina a Pasternaka, pořídil také výbor ze slovinské poezie: Hvězdy nad Triglavem. Josef Hora byl 22. června 1945, den po své smrti, jmenován prvním národním umělcem. Je také nositel...

Více od autora