Alexander Hamilton, John Jay, James Madison
Listy federalistů - soubor esejí psaných na podporu nové ústavy předložené federálním shromážděním 17 září 1787.

1994 | Nakladatelství Vydavatelství Univerzity Palackého

Listy federalistů jsou série 85 článků hájících ratifikaci Ústavy Spojených států amerických. 77 esejí bylo vydáno v The Independent Journal a The New York Packet mezi říjnem 1787 a srpnem 1788. Kompilace těchto a osmi dalších, zvaných Federalista či Nová ústava, byly vydány ve dvou svazcích v roce 1788 J. a A. McLeano…vými. Správný název těchto sérií je Federalista – jméno Listy federalistů se objevilo až ve 20. století.
Listy federalistů zůstávají prvotním zdrojem interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný přehled o srozumitelné a atraktivní verzi filosofie a motivací navrhovaného systému vlády.Autoři Listů federalistů chtěli jak ovlivnit volbu ve prospěch ratifikace, tak usměrnit budoucí interpretace Ústavy. Podle historika Richarda B. Morrise jsou „nesrovnatelným výkladem Ústavy, klasika v politické vědě dosud nepřekonaná v šíři i hloubce dílem jakéhokoli pozdějšího amerického pisatele“.
V době vydávání bylo autorství článků přísně střežené tajemství, byť důvtipný pozorovatel mohl hádat, že za nimi pravděpodobně stáli Hamilton, Madison a Jay. Po Hamiltonově smrti v roce 1804 se list, který napsal, dostal na veřejnost a přisuzoval mu autorství 2/3 Listů, včetně těch, které se zdají být dílem Madisona . Douglass Adair v roce 1944 ve své práci postuloval rozbor autorství následujících tří postav americké historie .
Alexander Hamilton
James Madison
John Jay .
zbylé články, 18–20, byly výsledkem spolupráce mezi Madisonem a Hamiltonem
Autoři používali pseudonym „Publius“ na počest římského konzula Publia Valeria Publicoly. Madison, jehož potomci jej přes jeho opakované odmítání této cti v době jeho života uznávali za otce Ústavy, se stal předním členem americké sněmovny reprezentantů z Virginie , státním tajemníkem a nakonec čtvrtým prezidentem Spojených států amerických. Hamilton, který byl vůdčím obhájcem národní ústavní reformy v průběhu 80. let 18. století a reprezentoval New York při ústavním sněmu, se v roce 1789 stal prvním tajemníkem státní pokladny a toto místo držel až do své rezignace v roce 1795. John Jay, který byl ministrem zahraničních záležitostí pod Články Konfederace z roku 1784 až do jejich vypršení v roce 1789, se stal ministrem spravedlnosti Spojených států amerických v roce 1789. V roce 1795 odstoupil, aby přijal zvolení guvernéra státu New York, tento post držel po dvě volební období, do roku 1801.
Mezi esejemi tvořícími Listy federalistů vyniká hned několik článků. Číslo 10, ve kterém Madison diskutuje prostředky předcházení vlády většinové kliky a obhajuje rozšířenou republiku, je obecně uznávána jako nejdůležitější ze všech 85 článků z filosofického úhlu pohledu. Doplněna je číslem 14, ve kterém Madison „bere míry“ tehdejších Spojených států, deklaruje je jako vhodné pro rozšířenou republiku a uzavírá s pamětnou obhajobou ústavní a politické tvořivosti federálního sněmu.V listu č. 84 Hamilton bere za uzavřený případ to, že není potřeba poupravovat Ústavu přidáním Listiny práv, a trvá na tom, že různá opatření v navrhované Ústavě ochraňují svobodu na úroveň listiny práv. List č. 78, taktéž napsán Hamiltonem, nastiňuje obrysy doktríny právní oponentury federálními soudy federální legislativy nebo nařízení výkonné moci. List č. 70 uvádí Hamiltonův případ šéfa americké exekutivy v jedné osobě. V listu č. 39 Madison představuje nejprůzračnější exposé toho, co se později začalo nazývat „federalismus“. V listu č. 51 Madison destiluje argumenty pro „systém brzd a protivah“ ve své pamětné eseji často citované pro své opravňování vlády coby „největší ze všech reflexí podstaty člověka“. Listy federalistů jsou série 85 článků hájících ratifikaci Ústavy Spojených států amerických. 77 esejí bylo vydáno v The Independent Journal a The New York Packet mezi říjnem 1787 a srpnem 1788. Kompi…lace těchto a osmi dalších, zvaných Federalista či Nová ústava, byly vydány ve dvou svazcích v roce 1788 J. a A. McLeanovými. Správný název těchto sérií je Federalista – jméno Listy federalistů se objevilo až ve 20. století.
Listy federalistů zůstávají prvotním zdrojem interpretace americké ústavy, neboť tyto eseje dávají obecný přehled o srozumitelné a atraktivní verzi filosofie a motivací navrhovaného systému vlády.Autoři Listů federalistů chtěli jak ovlivnit volbu ve prospěch ratifikace, tak usměrnit budoucí interpretace Ústavy. Podle historika Richarda B. Morrise jsou „nesrovnatelným výkladem Ústavy, klasika v politické vědě dosud nepřekonaná v šíři i hloubce dílem jakéhokoli pozdějšího amerického pisatele“.
V době vydávání bylo autorství článků přísně střežené tajemství, byť důvtipný pozorovatel mohl hádat, že za nimi pravděpodobně stáli Hamilton, Madison a Jay. Po Hamiltonově smrti v roce 1804 se list, který napsal, dostal na veřejnost a přisuzoval mu autorství 2/3 Listů, včetně těch, které se zdají být dílem Madisona . Douglass Adair v roce 1944 ve své práci postuloval rozbor autorství následujících tří postav americké historie .
Alexander Hamilton
James Madison
John Jay .
zbylé články, 18–20, byly výsledkem spolupráce mezi Madisonem a Hamiltonem
Autoři používali pseudonym „Publius“ na počest římského konzula Publia Valeria Publicoly. Madison, jehož potomci jej přes jeho opakované odmítání této cti v době jeho života uznávali za otce Ústavy, se stal předním členem americké sněmovny reprezentantů z Virginie , státním tajemníkem a nakonec čtvrtým prezidentem Spojených států amerických. Hamilton, který byl vůdčím obhájcem národní ústavní reformy v průběhu 80. let 18. století a reprezentoval New York při ústavním sněmu, se v roce 1789 stal prvním tajemníkem státní pokladny a toto místo držel až do své rezignace v roce 1795. John Jay, který byl ministrem zahraničních záležitostí pod Články Konfederace z roku 1784 až do jejich vypršení v roce 1789, se stal ministrem spravedlnosti Spojených států amerických v roce 1789. V roce 1795 odstoupil, aby přijal zvolení guvernéra státu New York, tento post držel po dvě volební období, do roku 1801.
Mezi esejemi tvořícími Listy federalistů vyniká hned několik článků. Číslo 10, ve kterém Madison diskutuje prostředky předcházení vlády většinové kliky a obhajuje rozšířenou republiku, je obecně uznávána jako nejdůležitější ze všech 85 článků z filosofického úhlu pohledu. Doplněna je číslem 14, ve kterém Madison „bere míry“ tehdejších Spojených států, deklaruje je jako vhodné pro rozšířenou republiku a uzavírá s pamětnou obhajobou ústavní a politické tvořivosti federálního sněmu.V listu č. 84 Hamilton bere za uzavřený případ to, že není potřeba poupravovat Ústavu přidáním Listiny práv, a trvá na tom, že různá opatření v navrhované Ústavě ochraňují svobodu na úroveň listiny práv. List č. 78, taktéž napsán Hamiltonem, nastiňuje obrysy doktríny právní oponentury federálními soudy federální legislativy nebo nařízení výkonné moci. List č. 70 uvádí Hamiltonův případ šéfa americké exekutivy v jedné osobě. V listu č. 39 Madison představuje nejprůzračnější exposé toho, co se později začalo nazývat „federalismus“. V listu č. 51 Madison destiluje argumenty pro „systém brzd a protivah“ ve své pamětné eseji často citované pro své opravňování vlády coby „největší ze všech reflexí podstaty člověka“.

Stav

Dobrý

zašlá obálka

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Dobrý, zašlá obálka
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	537
Jazyk:	česky
ISBN10:	8070673907
ISBN:	9788070673904
Vydáno v:	Olomouc
Vystaveno:	11. 5. 2022 9:30
Číslo položky:	329651

O autorech

Alexander Hamilton

Alexander Hamilton byl americký voják, právník, ekonom, jeden z Otců zakladatelů a 1. ministr financí Spojených států amerických. Prezident George Washington ustanovil Hamiltona prvním ministrem financí USA 11. září 1789. V úřadu zůstal do konce ledna 1795. Řada vládních struktur USA byla vytvořena během právě těchto pěti let, počínaje skladbou a funkcí samotného kabinetu. Forrest McDonald Hamiltona kritizoval za to, že si přitom vzal za vzor britského strážce státního pokladu stejně, jako britský úřad premiéra; Hamilton měl po dobu volebního období George Washingtona výsadní postavení a dohlížel na své kolegy ve vládě, protože Washington si cenil Hamiltonových rad a podporoval jeho zasahování i mimo samotný rezort financí. Hamilton v posledních dvou letech v úřadu podal Kongresu Spojených států pět významných zpráv: Je spoluautorem Listů federalistů sloužících k volnější interpretaci Ústavy Spojených států pro přijímání budoucích zákonů. Jako ministr financí razil koncepci převzetí státního dluhu jednotlivých států USA federální vládou, vytvoření společného rozpočtu a s podporou George Washingtona také ustavení centrální banky USA . Za tyto kroky byl často kritizován řadami formující se opozice v čele s Thomasem Jeffersonem a Jamesem Madisonem, neboť ti si tuto snahu sjednocení a kontroly finanční politiky ztotožňovali s předešlou koloniální britskou nadvládou. Hamilton se znelíbil též politickou odměřeností, jakou choval k událostem Velké francouzské revoluce, s níž v té době většina obyvatel USA sympatizovala. Roku 1791 založil Federalistickou stranu Spojených států, první politickou stranu ve Spojených státech, předchůdkyni dnešní Republikánské strany Spojených států. Zemřel roku 1804 ve střeleckém duelu s Aaronem Burrem, svým dlouholetým politickým rivalem, ve Weehawkenu ve státě New Jersey. V roce 2015 měl na Broadwayi premiéru muzikál Hamilton, kte...

Více od autora

John Jay

John Jay byl americký právník, politik a diplomat. Roku 1777 se stal předsedou Nejvyššího soudu státu New York. Následující rok se stal předsedou Kontinentálního kongresu, v roce 1780 vyslancem ve Španělsku a roku 1783 americkým zástupcem při jednání o Pařížské smlouvě. Jako ministr zahraničí USA jednal o nezdařené Jayově a Gardoquiově smlouvě. V letech 1787–1788 napsal pět z celkových 85 Listů federalistů . Odmítl být ministrem zahraničí George Washingtona a místo toho byl 26. září 1789 potvrzen jako předseda Nejvyššího soudu Spojených států amerických. Předsedal sporu Chisholm vs. Geogie a dojednal Jayovu smlouvu. Roku 1795 odešel z postu předsedy Nejvyššího soudu, aby se stal guvernérem rodného státu. Znovu byl jmenován předsedou Nejvyššího soudu 18. prosince 1800, ale jmenování odmítl a v 55 letech opustil politiku.

Více od autora