Svatováclavská tradice je téměř stejně tak stará jako český stát – více než tisíc let. Svatý Václav, patron české země, je dnes v našem povědomí většinou už jen jako slavný jezdecký pomník na Václavském náměstí v Praze. O životě a smrti knížete Václava se však od nepaměti vyprávěly a psaly legendy, z nichž většina se zakládala na pravdě. Povězme si proto o životě svatého Václava, o skutcích, které vykonal, a také o zázračném palladiu země české, které kníže Václav nosíval při sobě.
Ke vznešené tváři mladého urostlého vévody na bílém koni s plamínkovou přemyslovskou orlicí na štítě a praporcem v ruce český národ po staletí vzhlíží jako k symbolu svého trvání a víry v budoucnost. Kníže Václav, úkladně zavražděný vlastním bratrem, byl již záhy po své smrti uctíván jako mučedník. Dlouhá řada panovníků, kteří po něm usedli na přemyslovský trůn, ho ctila jako legendárního vévodu země české, který svým státnickým uměním a neochvějnou křesťanskou vírou zachoval českému národu obklopenému mocnými sousedy právo na existenci. Svatý Václav, věčný kníže, bude prý v Čechách panovat až do skonání světa. Jeho jménem se vyhrávaly bitvy a nepřátelé byli ze země hnáni za zpěvu svatováclavského chorálu. A když Čechové s jeho jménem na rtech slavně vítězili, stavěli svému světci děkovné kapličky i honosné chrámy po celé zemi. Jeho obraz zdobil vojenské prapory, korouhve, mince i pečeti, jeho jménem se lidé zaštiťovali při všech pohromách, které kdy byly na Čechy seslány.