Navazuje na předchozí první a druhý díl a popisuje období přibližně od roku 1850. Zachycuje tedy většinu vlády císaře Františka Josefa a další budování a rozvoj kladrubského hřebčína i obce v tomto pozitivním období.

Zmiňuje se rovněž o slavné éře chovu nejenom koní starokladrubských, ale i anglických plnokrevníků, o parforsních honech, o vztahu Ferdinanda d´Esteho a císaře Karla I. k našim zemím a ke koním. Líčí slavné postavy kladrubských ředitelů a nejvyšších štolbů, seznamuje se životem zaměstnanců hřebčína i významných kladrubských učitelů a farářů – později se velmi proslavil i kladrubský učitel František Flos, coby autor dobrodružné literatury z exotických krajin.

Zásadní změna nastala v roce 1918 s koncem Rakousko-Uherské monarchie. Tehdejší mladý ředitel Rudolf Hofbauer tento zlom nesl velice těžce a zemřel v poměrně mladém věku. Náhlá odvolání se nevyhnula ani jeho následovníkům, jako např. Ing. Jaroslavu Matějčkovi. Ten hřebčín vedl dvacet let a v těžkých dobách války uchránil koně i zaměstnance před jejími hrůzami. Přesto byl hned v květnu roku 1945 odvolán. Po čtyři roky se staral o hřebčín ing. Jindřich Steinitz a ani ten neustál další politický otřes naší země po roce 1948.

Starokladrubští koně měli v republikových poměrech namále a nebýt pana prof. Františka Bílka, neměli bychom již dnes starokladrubské vraníky.

Doba socialismu koním sice nepřála, ale starokladrubští bělouši i vraníci ji naštěstí přežili. Byli integrováni ve velký Státní plemenářský podnik, jehož malou součástí byl i hřebčín, vraníci spadali pod Výzkumnou stanici pro chov koní ve Slatiňanech.
Kronika kladrubská končí počátkem 90. let 20. století, novou dobou, novými úspěchy i problémy.

Posláním Kroniky kladrubské pana Jiřího Hájka je vzdání pocty koním a všem dřívějším zaměstnancům, obyvatelům Kladrub, správcům, ředitelům, nejvyšším štolbům i císařům a dalším správcům naší země, kteří se o koně i o hřebčín starali, jak nejlépe uměli. Uchování starokladrubského plemene je celosvětovým unikátem.

Kronika byla vydána na obranu a ochranu starokladrubských koní, kladrubského a slatiňanského hřebčína. Aby nikdo nevztáhl ruku na tyto naše národní poklady a neublížil jim. Měla by sloužit jako preventivní ochrana proti nepochopení, neznalosti, lhostejnosti či záměrně špatným úmyslům s oběma hřebčíny či jejich částmi.
Starokladrubští koně i hřebčíny jsou naší kulturní památkou, vizitkou kontinuálního zájmu a národní hrdosti.

Vážený pane Hájku, z celého srdce Vám děkuji, že jste tuto Kroniku napsal – krásně, lidsky, vlastenecky.

Kronika je doplněna historickými mapami, portréty významných osobností, obrazy a fotografiemi koní, hřebčína, obce či dalších zajímavých míst.