Od knihy známého stoupence konzervatismu s lakonickým názvem Krása, vydané původně Oxford University Press v rámci řady „kratičkých úvodů“, bychom nejspíše očekávali hledání odpovědi na otázku, co vlastně krása je. Roger Scruton ale nic podobného (z dobrých důvodů) nedělá. Namísto toho ve svých úvahách věnovaných postupně lidské, přírodní, každodenní a umělecké kráse velmi přístupnou formou artikuluje zkušenost setkání s krásou. Už tento postup vyjadřuje autorovo přesvědčení, že zkušenost s krásou je kontinuální: vnímavost pro „minimální krásu“ prostřeného stolu není co do své podstaty odlišná od kontemplace velkých uměleckých děl nebo přírodní scenerie. Scrutonova ústřední myšlenka je přitom (skoro provokativně) tradiční: ačkoli krása není rysem samotné skutečnosti a v tomto smyslu není objektivní, přesto je universální hodnotou založenou v naší racionální přirozenosti. Zde autor nezapírá svou kantovskou inspiraci, když kontemplaci krásy spojuje s nezainteresovaným zájmem, který pramení z pouhého rozumu. Krásné věci a bytosti jsou podle Scrutona takové, na které pohlížíme jako na jednotlivé, pro ně samotné a v té formě, v níž se nám samy zpřítomňují.

Jak ale může být zkušenost s krásou současně nezainteresovaná a zároveň do sebe zahrnovat – v souladu se Scrutonovou tezí kontinuity krásy – nejen kontemplaci uměleckých děl, ale i zájem o krásu každodenních věcí (které jsou často zároveň účelné) a stejně tak i pozornost zaměřenou na krásu člověka? Jaký postoj je ostatně zainteresovanější než právě touha po krásné lidské bytosti? Hledání odpovědi na tyto otázky, jež evokují dědictví platonismu, tvoří hlavní linii úvah knihy. Platonská inspirace zaznívá především v myšlence, že krása touhu nejen vyvolává, ale také si žádá, abychom se touhy zřekli, a tím se blíží zkušenosti posvátna. A přece je Scrutonův rozhovor s Platónem zčásti polemický: jaké místo má podle této tradice v erotické touze jednotlivá bytost? Ryze fyzické touze na jednotlivci nezáleží a erós coby duchovní síla směřuje ke kráse jako takové, která jednotlivý objekt transcenduje. Jako protiváhu této představě nabízí Scruton interpretaci, podle níž erotická touha vposledku směřuje ke kontemplaci bytosti jakožto jednotlivé a v její vtělené povaze.

Kniha v souvislosti s formulací soudů o kráse také postupně rozvíjí pojem „vhodnosti“, která je podle Scrutona jádrem estetické zdařilosti v jinak velmi různých kategoriích krásy. A obrací se mimo jiné i k Humeovu konceptu vkusu jako určité preference, jež odráží charakter toho, kdo soud vkusu pronáší. Silné Scrutonovo přesvědčení, že na „charakteru záleží“ i ve věci správného posouzení krásy, se pak projevuje v posledních kapitolách, kde se autor vypořádává s některými současnými uměleckými počiny a s kulturními jevy na pomezí, nebo i za hranicemi estetična (jako je kýč a pornografie). Kniha je pozoruhodným uvedením do celé řady estetických problémů i proto, že zdánlivě abstraktní úvahy doprovází množstvím ilustrací z rozmanitých oblastí umění napříč staletími.