Obsah je tvořen několika dějovými liniemi. První z nich jsou osobní vzpomínky autorovy na to, co prožíval ve válečných letech, zejména 1944 – 1945 v blízkosti pražské Bílé hory. Tato linie končí krátce po skončení války, ale některé náznaky dávají tušit, že ani další léta československých dějin nebudou procházkou růžovým sadem. Další dějovou linii pak tvoří vzpomínky, které autorovi zprostředkovávali rodiče zčásti svým vyprávěním, zčásti pak četbou deníků a dopisů těch, kdo žili natolik dávno, že se s nimi autor už nemohl setkat osobně. A tak se dovídáme nejen to, jak sotva devítileté dítě prožívalo válečné roky na pražské periférii, ale i to, kam sahají kořeny – mimo jiné ty duchovní – jeho rodu. Z hlubin věků se vynořují děje, kdy se po vyhlášení Tolerančního patentu v roce 1781 mohli evangelíci aspoň v omezené míře začít opět legálně sdružovat a konat bohoslužby, a zejména pak po vydání Protestantského patentu v roce 1861, kdy se jejich postavení dále zlepšilo. A kdy se autorovi předkové stali součástí duchovního společenství soustředěného kolem lidového kazatele Jana Balcara (1832-1888) zakladatele Svobodné evangelické církve české v Bystrém u Dobrušky.
Kniha je napsána čtivým způsobem a lze ji doporučit především těm, kdo se tak či onak zajímají o dějiny náboženského života na českém území – mohou tak získat přinejmenším další střípek (ne-li několik střípků) do pestré mozaiky dějů, kterým je v učebnicích dějepisu věnováno zřejmě méně místa, než by si zasloužily. S jejím sháněním se naopak nemusejí namáhat ti, kdo se těší na akční scény, pikantní historky z mezicírkevních třenic či jiná třaskavá témata – bylo by to pro ně za mnoho peněz málo muziky.