Miroslav Ivanov – 23. prosince 1999 Praha) byl český spisovatel a publicista, zabývající se především historií a literaturou faktu. Narodil se do rodiny legionáře a důstojníka Antonína Ivanova , původním příjmením Joba z Roznberku - otec si příjmení změnil při pobytu legie v Rusku. Za účast v protifašistickém odboji byl při heydrichiádě Antonín Ivanov zastřelen. V roce 1948 odmaturoval Miroslav Ivanov na gymnáziu v Jaroměři. Rok pracoval v různých povoláních a poté začal studovat češtinu a dějepis na Univerzitě Karlově v Praze, kde promoval v roce 1953. Do roku 1960 byl asistentem na Filosofické fakultě UK. V šedesátých letech pracoval jako redaktor časopisu Hlas revoluce. V roce 1967 přešel na dráhu spisovatele z povolání. Věnoval se především kauzám z české historie – rukopisné spory, smrt svatého Václava a další. Byl dlouholetým předsedou Klubu autorů literatury faktu. Po roce 1989 se stal členem předsednictva Klubu Dr. Milady Horákové. V Cibulkových seznamech je uveden jako důvěrník StB, krycí jméno Adne, evidenční číslo 15 065. Klub autorů literatury faktu spolu s rodinou Miroslava Ivanova vyhlašuje od roku 2001 cenu Miroslava Ivanova.

Miloslav Stingl byl český cestovatel, etnograf a spisovatel, který osobně poznal řadu domorodých kultur a zpracoval své zážitky v četných knihách. Byl čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú . Narodil se v Bílině, jeho otec pracoval jako důlní inženýr. Vyrůstal se sestrou Hedvikou. Z Bíliny se musela jeho rodina odstěhovat, když Sudety v roce 1938 obsadilo nacistické Německo, nejprve do Kosmonos a poté do Rakovníka, kde rodina prožila většinu války. Po válce se rodina přestěhovala do Karlových Varů, které považoval za svůj domov. Po únoru 1948 ještě jako neplnoletý se spolužáky šířil protistátní letáky, odsouzen byl k podmíněnému trestu. Vystudoval mezinárodní právo na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, poté dálkově tamtéž vystudoval etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Akademii věd, kde odpovídal za výzkum mimoevropských národů, jejich kultur a umění. Poté z Akademie odešel a byl spisovatelem na volné noze. Od roku 1980 žil v Praze. Nikdy nebyl členem žádné politické strany nebo politického hnutí, spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou v 50. letech odmítl. V roce 1977 podepsal Antichartu , na což podle svých vlastních slov nebyl hrdý. Byl ženatý a měl tři děti. Byl skautem, jeho skautská přezdívka zněla Mauglí. Zemřel dne 11. května 2020 ve věku 89 let. Jeho první zahraniční cesta byla do Tuniska. Po celý život konal rozsáhlé cesty a expedice, během nichž navštívil 151 zemí na všech kontinentech. Jeho hlavní zájem patřil obyvatelům navštívených zemí, například Mayům, Polynésanům, australským Aborigenům, Inuitům atd. Stingl dokázal komunikovat nebo se částečně domluvit 17 jazyky. Asi nejexotičtější z nich byl jazyk papuánského kmene Kumů. Ostrov Nová Guinea procestoval v době, kdy mezi zdejšími kmeny ještě přežíval kanibalismus a rituální lov lebek. On sám byl mezi Papuánci na Nové Guineji...

Narozen 17. 11. 1927 v Praze, zemřel 17. 1. 2009 v Cabrespine , prof., PhDr., CSc., indolog, popularizátor indologie, pracovník Orientálního ústavu ČSAV , externí vysokoškolský učitel na Filozofické fakultě UK , po roce 1968 žil v exilu, působil na univerzitě v Chicagu , Rijksuniversiteit te Leiden , Universität Heidelberg , Rijksuniversiteit te Utrecht ; věnoval se tamilské lingvistice a dialektům, dějinám tamilské literatury, srovnávací drávidistice, tématice kulturněhistorické a nábožensko-filozofické, překládal ze staré a střední tamilštiny, moderní tamilštiny, malajálamštiny, kannadštiny; otec archeologa Marka Zvelebila .