Jindřich Šimon Baar
Jan Cimbura : jihočeská idylla

1927 | Nakladatelství Českomoravské podniky tiskařské a vydavatelské

Podtitul: Jihočeská idyla
Vesnický román začíná tím, jak sedlák Kovanda hledá na svůj statek čeledína. Chce, aby se uměl postavit k práci a měl pro strach uděláno. Zalíbí se mu chlapec z okolní vesnice Jan Cimbura. Jan je chlapec, jak má být. Práce se nebojí, pro strach má uděláno a silný je jak nikdo jiný. Jediné, …co sedláka trápí, je to, že Jan vůbec nechodí do hospody na pivo, ani se nestýká s místní chasou. Kovanda je s Janem náramně spokojený. Jan vozí pány do Prahy, ničeho se nebojí a brzy se proslaví svými siláckými kousky, takže si o něm každý vypráví.
Jednou vytáhne koně z bláta, jindy se nezalekne ani pěti loupežníků a pomáhá i ostatním sedlákům ve vsi. Jan žije spokojeným životem, práce ho baví, ale jeho přítel, sedlák Piksa, se těžce rozstoná, a když umírá, Jan mu slíbí, že se po jeho smrti postará o jeho ženu Marjánku, syny Jana a Francka, dceru Verunku, i o celý statek. Sedlák Piksa opravdu brzy umírá a Jan nestačí sloužit u Kovandy a zároveň pomáhat na statku u Piksů, a tak se musí s Kovandou rozloučit. 20. října 1858 se Jan Cimbura ožení s Marjánkou.
Jan žije šťastným životem. Marjánku má rád, i její děti přijal jako za své a statek jen vzkvétá. Po několika letech se Janovi a Marjánce narodí ještě dvojčata, Martínek a Vašík.
Cimbura je znám široko daleko jako chytrý, silný a odvážný sedlák. Jeho statek patří mezi nejlepší ve vsi, se zvířaty to umí jako nikdo jiný, zvlášť koně má Cimbura v lásce. Když musí jít Jan s Franckem na vojnu, obstarává statek sám. Děti rostou a přibude k nim ještě holčička Marianna. Cimbura ale neprožívá jen šťastné chvíle, jeho synek Vašík mu umírá ještě jako malý chlapec a také se občas dostává do sporu se sousedy. Když děti odrostou, tak se všechny postupně ožení a provdají, a tak Cimbura s Marjánkou odchází na stáří na výměnek.
Cimbura je na výměnku nadmíru spokojený. Vypomáhá dětem na statcích, radí jim, hraje si s vnoučaty, ale postupem času začíná ochabovat a stárnout. Sousedé ho začínají mít neradi, protože Cimbura lpí na starých zásadách a nelíbí se mu ty novoty, které se zavádí. Jeho děti mu marně domlouvají, aby si toho nevšímal, Cimbura se nedá zastrašit. Jak stárne, není už schopen žádné práce, a tak si hraje s dětmi. Děti starého Cimburu milují, protože je učí novým věcem a vymýšlí pro ně nové hry, ale časem už ani toho není schopen, a tak jenom sedí na lavičce, kouří dýmku a pozoruje krajinu. Zanedlouho Cimbura umírá. Podtitul: Jihočeská idyla
Vesnický román začíná tím, jak sedlák Kovanda hledá na svůj statek čeledína. Chce, aby se uměl postavit k práci a měl pro strach uděláno. Zalíbí se mu chlapec z okolní ves…nice Jan Cimbura. Jan je chlapec, jak má být. Práce se nebojí, pro strach má uděláno a silný je jak nikdo jiný. Jediné, co sedláka trápí, je to, že Jan vůbec nechodí do hospody na pivo, ani se nestýká s místní chasou. Kovanda je s Janem náramně spokojený. Jan vozí pány do Prahy, ničeho se nebojí a brzy se proslaví svými siláckými kousky, takže si o něm každý vypráví.
Jednou vytáhne koně z bláta, jindy se nezalekne ani pěti loupežníků a pomáhá i ostatním sedlákům ve vsi. Jan žije spokojeným životem, práce ho baví, ale jeho přítel, sedlák Piksa, se těžce rozstoná, a když umírá, Jan mu slíbí, že se po jeho smrti postará o jeho ženu Marjánku, syny Jana a Francka, dceru Verunku, i o celý statek. Sedlák Piksa opravdu brzy umírá a Jan nestačí sloužit u Kovandy a zároveň pomáhat na statku u Piksů, a tak se musí s Kovandou rozloučit. 20. října 1858 se Jan Cimbura ožení s Marjánkou.
Jan žije šťastným životem. Marjánku má rád, i její děti přijal jako za své a statek jen vzkvétá. Po několika letech se Janovi a Marjánce narodí ještě dvojčata, Martínek a Vašík.
Cimbura je znám široko daleko jako chytrý, silný a odvážný sedlák. Jeho statek patří mezi nejlepší ve vsi, se zvířaty to umí jako nikdo jiný, zvlášť koně má Cimbura v lásce. Když musí jít Jan s Franckem na vojnu, obstarává statek sám. Děti rostou a přibude k nim ještě holčička Marianna. Cimbura ale neprožívá jen šťastné chvíle, jeho synek Vašík mu umírá ještě jako malý chlapec a také se občas dostává do sporu se sousedy. Když děti odrostou, tak se všechny postupně ožení a provdají, a tak Cimbura s Marjánkou odchází na stáří na výměnek.
Cimbura je na výměnku nadmíru spokojený. Vypomáhá dětem na statcích, radí jim, hraje si s vnoučaty, ale postupem času začíná ochabovat a stárnout. Sousedé ho začínají mít neradi, protože Cimbura lpí na starých zásadách a nelíbí se mu ty novoty, které se zavádí. Jeho děti mu marně domlouvají, aby si toho nevšímal, Cimbura se nedá zastrašit. Jak stárne, není už schopen žádné práce, a tak si hraje s dětmi. Děti starého Cimburu milují, protože je učí novým věcem a vymýšlí pro ně nové hry, ale časem už ani toho není schopen, a tak jenom sedí na lavičce, kouří dýmku a pozoruje krajinu. Zanedlouho Cimbura umírá.

Stav

Dobrý

skvrnky na titulním listě, razítko předchozího majitele

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, razítko původního majitele
Vazba:	pevná
Počet stran:	414
Jazyk:	česky
Edice:	11. svazek ed. 11. svazek ed. Jindřich Š. Baar: Sebrané spisy beletristické
Vydání:	4. vyd.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	10. 2. 2024 14:9
Číslo položky:	754159

O autorovi

Jindřich Šimon Baar

Jindřich Šimon Baar byl český katolický kněz, básník a spisovatel, představitel realismu, tzv. venkovské prózy a Katolické moderny. Byl bratrancem a přítelem Josefa Fišera. Studoval gymnázium v Domažlicích , poté teologii v Praze. Roku 1892 byl vysvěcen na kněze. Pak působil na několika místech jako duchovní a v této funkci se zapojoval do snah o církevní reformu. Nejprve jako kaplan v Přimdě, Spáleném Poříčí, Stochově a Úněticích, poté v letech 1895–1897 a 1909–1919 farář v Ořechu a 1899–1909 v Klobukách. V letech 1918–1921 byl předsedou Jednoty katolického duchovenstva československého. Roku 1919 odešel do důchodu a žil ve své rodné obci. Pohřben je na hřbitově zvaném Na Soutkách v rodném Klenčí pod Čerchovem. Jindřich Šimon Baar si nepřál, aby na náhrobku bylo uvedeno jeho jméno a proto je na něm pouze verš: Po jeho smrti v Klenčí bylo zřízeno Muzeum Jindřicha Šimona Baara. Nedaleko Klenčí, v malé vsi Výhledy, mu byl zřízen památník se sochou v nadživotní velikosti. Na jeho zbudování se podílely okolní obce a některé další spolky, každý z nich je na památníku zmíněn. Nachází se zde i citát J. Š. Baara: Pamětní deska se také nachází na fasádě fary v Ořechu u Prahy, kde Baar dlouhá léta působil jako kněz. Jeho snahou bylo zobrazit běžný život na vesnici . Před psaním napřed poctivě bádal v archivech a jeho díla jsou realistická. Svému rodákovi, Janu Vrbovi, vyčítal, že si ve svých historických románech hodně vymýšlel a nedržel se faktů. Baarovy spisy vyšly ve 30 svazcích v letech 1923–1934.

Více od autora