Knihy
Beletrie
Česká literatura
Arnost Lustig
Hodiny jako větrný mlýn

Arnost Lustig
Hodiny jako větrný mlýn

2010 | Nakladatelství Knižní klub

Kladu si otázku: Čím to, že povídkové texty tohoto autora se nám tak urputně dostávají pod kůži, proč nás tak rozrušují? Věděl to už Ludvík Aškenazy: Je to odmítnutí jakékoli „realistické“ popisnosti a splynutí poezie s prózou, refrénovité opakování pohledu na postavy, které nesou břímě příběhu. Vylíčení hrůz nacistick…ých všemocných je podobné šílení. Utrpení židovských obětí je rovněž podobným šílenstvím. Není asi náhoda, že jiný spisovatel, přeživší utrpení nacistického lágru, Ivan Klíma, nazval své paměti Moje šílené století. Je vskutku cosi šíleného v nezaujatém líčení životních okolností, jimž se museli židovští „muklové“ podřídit. Život obrácený naruby není lidským životem, člověk zahlcený cyklonem B je odsouzencem smrti, civilizace, která utlumí své svědomí, aby zločin mohl být dokonán, není lidskou civilizací, je lidojedstvím.

Z doslovu Milana Jungmanna

Ukázka z textu

Od soboty minulého týdne, kdy naposledy pršelo, bylo hezky. Kavárny v Praze už skoro všechny otevřely. Slavia a Parnas, Pelikán a Savarin hned přes ulici. Byl pátek, druhý den po válce. Na Národní třídě se vojáci všech čtyř armád míchali s civilním obyvatelstvem. Sobotní déšť trochu opláchl dlažbu. To bylo před sedmi dny, ještě byla válka, k polednímu, někde už ráno, začalo povstání. Z oken bývalých německých bytů vyhazovali noví nájemníci německé knihy a vlajky, portréty Adolfa Hitlera, Goebbelse a Himmlera a neznámých pohlavárů v parádních uniformách, insignie nějakého SS-Obersturmführera a rozšlapanou a zprohýbanou trubku a vlajku Leibstandarte SS Adolf Hitler a potrhané svazky starých ročníků novin, snad z roku 1936, legitimace zabitých nebo zajatých příslušníků SS a Sicherheitsdienstu, Geheime Staatspolizei, kriminálních komisařů, pověšených na lucerny, politých benzinem a zuhelnatělých, noviny Das Schwarze Korps a porcelánová štěňata z Allachu. Dlažební kostky, většinou bílé a modré, ve velikosti pěsti, si podržely své výrazné barvy, podoby čtverců, kosodélníků a obdélníků nebo vzory kosočtverců, s tou jedinou změnou, kdo po nich šlapal. Kladu si otázku: Čím to, že povídkové texty tohoto autora se nám tak urputně dostávají pod kůži, proč nás tak rozrušují? Věděl to už Ludvík Aškenazy: Je to odmítnutí jakékoli „realistické“ popisnosti …a splynutí poezie s prózou, refrénovité opakování pohledu na postavy, které nesou břímě příběhu. Vylíčení hrůz nacistických všemocných je podobné šílení. Utrpení židovských obětí je rovněž podobným šílenstvím. Není asi náhoda, že jiný spisovatel, přeživší utrpení nacistického lágru, Ivan Klíma, nazval své paměti Moje šílené století. Je vskutku cosi šíleného v nezaujatém líčení životních okolností, jimž se museli židovští „muklové“ podřídit. Život obrácený naruby není lidským životem, člověk zahlcený cyklonem B je odsouzencem smrti, civilizace, která utlumí své svědomí, aby zločin mohl být dokonán, není lidskou civilizací, je lidojedstvím.

Z doslovu Milana Jungmanna

Ukázka z textu

Od soboty minulého týdne, kdy naposledy pršelo, bylo hezky. Kavárny v Praze už skoro všechny otevřely. Slavia a Parnas, Pelikán a Savarin hned přes ulici. Byl pátek, druhý den po válce. Na Národní třídě se vojáci všech čtyř armád míchali s civilním obyvatelstvem. Sobotní déšť trochu opláchl dlažbu. To bylo před sedmi dny, ještě byla válka, k polednímu, někde už ráno, začalo povstání. Z oken bývalých německých bytů vyhazovali noví nájemníci německé knihy a vlajky, portréty Adolfa Hitlera, Goebbelse a Himmlera a neznámých pohlavárů v parádních uniformách, insignie nějakého SS-Obersturmführera a rozšlapanou a zprohýbanou trubku a vlajku Leibstandarte SS Adolf Hitler a potrhané svazky starých ročníků novin, snad z roku 1936, legitimace zabitých nebo zajatých příslušníků SS a Sicherheitsdienstu, Geheime Staatspolizei, kriminálních komisařů, pověšených na lucerny, politých benzinem a zuhelnatělých, noviny Das Schwarze Korps a porcelánová štěňata z Allachu. Dlažební kostky, většinou bílé a modré, ve velikosti pěsti, si podržely své výrazné barvy, podoby čtverců, kosodélníků a obdélníků nebo vzory kosočtverců, s tou jedinou změnou, kdo po nich šlapal.

Stav

Velmi dobrý

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	pevná s obálkou
Počet stran:	381
Jazyk:	česky
ISBN10:	8024227967
ISBN:	9788024227962
Vydání:	V tomto uspořádání vyd. 1.
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	22. 10. 2025 8:51
Číslo položky:	1426743

O autorovi

Arnost Lustig

Arnošt Lustig byl český židovský spisovatel a publicista světového významu, autor celé řady děl s tématem holokaustu. Pocházel z rodiny malého obchodníka. Narodil se v Praze-Libni, kde s rodiči a sestrou Hanou bydlel na Královské třídě čp. 428 a po čase na Královské čp. 137. Zde také vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen , poté se vyučil krejčím. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína; později poznal i další koncentrační tábory, Osvětim a Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do konce války v Praze. Holokaust přežila jen jeho maminka a sestra, po příjezdu do Osvětimi v roce 1944 šel tatínek rovnou do plynu, protože měl brýle, a protože mu bylo 52 let. Jeho díla se už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Po válce se oženil s Věrou Weislitzovou , která je autorkou básnické sbírky Dcera Olgy a Lea a knihy povídek Pes z Klagenfurtu. Od roku 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd, začal také přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odjel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor Čs. rozhlasu, kde se velmi spřátelil a stal žákem F. R. Krause. Poté byl vedoucím kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, byl i scenáristou Čs. filmu : napsal mj. scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. Byl členem Komunistické strany Československa. V srpnu 1968 trávil Arnošt Lustig se svou rodinou a dalšími novináři a umělci dovolenou v Itálii. Zde se ráno 22. srpna dozvěděl o invazi vojsk Varšavské smlouvy v Československu. Do Prahy se už se ženou a dětmi nevrátili. Nejdříve odjeli do Jugoslávie, kde působil v záhřebsk...

Více od autora