Johann Wolfgang von Goethe: Goethe Schiller

Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller
Goethe Schiller : korespondence

1975 | Nakladatelství Odeon

Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filozofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Wert…hera jekombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti.

Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci.

Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života.

Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“ Námět k románu, který založil jeho světovou slávu, Goethe načerpal při své praxi praktikanta u soudu. Kromě vlastní lásky posloužila Goethovi jako námět sebevražda jeho kolegy, mladého právníka a filo…zofa K. W. Jerusalema, který se zastřelil za okolností, které Goethe věrně převzal do svého románu. Utrpení mladého Werthera jekombinací románu v dopisech a románu-deníku, v němž autor dokázal geniálně skloubit díky vyprávění v první osobě bohatý vnitřní svět hlavního hrdiny, vylíčení jeho duševních stavů a autenticitu, kterou celému textu dodávají vydavatelský úvod, poznámky a závěrečná zpráva o Wertherově smrti.

Na samém počátku románu popisuje Werther vzájemné vztahy zúčastněných osob a zdůrazňuje krásu přátelství a význam vzdělání pro člověka. Nečekaná láska k Lottě se postupně změní v hluboký a vášnivý, ale bohužel jednostranný cit, který nakonec narazí na hráz předsudků měšťanského světa. Wertherova subjektivita ztroskotá na objektivitě okolí, na lidech, kteří jsou jinak uzpůsobeni pro život než on. Werther sám se ztotožňuje s přírodou, trpí omezeností své doby. Jeho štěstí z lásky k Lottě se mění tváří v tvář skutečnosti v zoufalství. Dobrovolně zvolené východisko – smrt – je pro něho krokem, který ho spojí s přírodou. Jeho soupeř v lásce Albert je naopak člověk veskrze praktický, ztělesňuje měšťanský životní princip, píli, šetrnost, svědomitost, mírnost a rozumový přístup k životu. Lotta je prostá, přímá, veskrze kladná žena, která žije v souladu s okolním světem a své štěstí omezuje na oddanost rodině, i když jí Wertherova vášnivá láska odhaluje jiný svět. Pro Werthera ztělesňuje ovšem půvab ženy, jakýsi ideál ženy jedné epochy. Werther si je však velmi dobře vědom omezenosti, přehrad a hrází, které svírají „všechny činorodé a poznávací síly člověka“. Vidí, že veškerá lidská snaha směřuje jedině k tomu, aby byly ukojeny nezbytné potřeby, jež nemají jiný účel než „prodloužit naši ubohou existenci“, pokouší se najít řešení ve svém nitru a najde je ve vlastním tragickém konci.

Utrpení mladého Werthera vyvolalo velký ohlas i vlnu sebevražd. Lidé se v románu poznávali a zjišťovali, že jejich vlastní prožitky nejsou banální a že osobní problémy mohou mít obecnou platnost. Mladí lidé se bouřili a toužili po velikých činech, ale nedokázali tuto touhu uplatnit a realizovat. Werther jim ukázal cestu: je možné nepodrobovat se nízkým požadavkům doby, je možné se vzepřít, vzbouřit se a před skloněním hlavy dát přednost hrdému odchodu ze života.

Wertherovský příběh se svému tvůrci vymkl z rukou. V druhém, přepracovaném vydání proto považoval Goethe za nutné umístit jako motto výstrahu pro senzitivní čtenáře: „Buď muž a nenásleduj mne!“

Objednávky po 18. 12. 2025 již pravděpodobně nebudou doručeny do Vánoc.

Stav

Dobrý

vazba povolená, vše drží, bez obálky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, vazba povolená, vše drží
Vazba:	pevná
Počet stran:	829
Jazyk:	česky
Překladatel:	Vojtěch Zamarovský
Edice:	V Redakci krásné literatury, 56. svazek ed. 56. svazek ed. Paměti, korespondence, dokumenty, Pameť. Korespondence. Dokumenty
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	31. 10. 2025 13:46
Číslo položky:	1441921

O autorech

Johann Wolfgang von Goethe

Johann Wolfgang Goethe, od roku 1782 von Goethe , byl německý básník, prozaik, dramatik a politik. Narodil se ve svobodném říšském městě Frankfurtu nad Mohanem jako syn velmi zámožné rodiny. Vystudoval práva v Lipsku a ve Štrasburku. Krátce působil jako koncipient na Říšském komorním soudu ve Wetzlaru. V roce 1775 se usadil ve Výmaru, hlavním městě malého, ale kulturně důležitého Sasko-výmarského vévodství. Zde působil jako právník, byl dvorním radou a ministrem státní správy. V mládí se seznámil s Johannem Gottfriedem Herderem, jejich přátelství a Herderova filosofie ovlivnily jeho tvorbu. V raném období své literární činnosti byl čelným představitelem hnutí Sturm und Drang. Hodně cestoval, při návštěvě Itálie, zvláště Říma a tehdy samostatné Sicílie , se seznámil s antikou, kterou pokládal za vrchol kultury. Také antické Řecko považoval za nedostižný vzor. Ve vyšším věku velmi často navštěvoval Čechy, resp. západočeská lázeňská místa, především Teplice a Karlovy Vary. Později si oblíbil Mariánské Lázně, kde se v roce 1821 seznámil se svou poslední láskou Ulrikou von Levetzow. Sbíral nerosty a minerály. V roce 1799 přišel do Výmaru také jeho přítel, básník a dramatik Friedrich Schiller, aby mu byl nablízku. Oba literáti se navzájem ovlivňovali a vytvářeli významná díla. Např. již rok 1797 je považován za jejich „rok balad“. Jak Goethe, tak Schiller se stali již během svého života slavnými básníky a dramatiky. Goethe zemřel ve Výmaru v roce 1832 ve věku 82 let a byl tam také pohřben. Jako význačná dějinná osobnost je uznáván jak v Německu, tak po celém světě. Johannův otec Johann Caspar Goethe studoval práva také v Lipsku a pracoval u Říšského komorního soudu ve Wetzlaru. Podnikl cesty do Paříže a Říma. Dále své povolání již nevykonával. Rodina žila z výnosů majetku ve Frankfurtu nad Mohanem, v prostorném domě v ulici Großer Hirschgraben (Velký Jelení přík...

Více od autora

Friedrich Schiller

Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu. Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem . Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu , nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, poc...

Více od autora