Friedrich Schiller
Estetická výchova

1995 | Nakladatelství Votobia

Listy o estetické výchově jsou možná nejvlivnějším Schillerovým filozofickým dílem. Jde ale jako u všeho, co psal, také o literární skvost.

Schiller nejprve přichází s pojmy stát přírodní a stát morální: první stojí na silách, druhý na zákonech . Hlavním námětem spisu je otázka, jak pozvolně, evolučně přejít z …přírodního do morálního státu. Zprostředkování mezi přírodou a rozumem je tedy jeho idée fixe: „...šlo by o to první hmotě nepatrně vzdálit, onen pak jí lehce přiblížit tak, aby bylo vytvořen charakter třetí, který, spřízněný s oběma, by razil přechod od panství pouhých sil k vládě zákonů, a aniž by bránil rozvoji mravního charakteru, sloužil by jako smyslová záruka neviditelné mravnosti.“ Schillerův rozchod s Kantem se tak dovršuje, neboť reálný člověk a reálné lidstvo tu míří k ideálu dokonalosti prostřednictvím smyslů a ne očišťováním rozumu od všeho smyslového. Za nebezpečné považuji další pokračování Schillerových myšlenek ve směru idealizované mravní role státu. Místo liberálního pojetí státu jako organizace, která má sloužit občanům a co nejméně je omezovat, zde narážíme na představu, že stát má být jakýmsi korelátem ideálního lidství, a jeho represivní moc je legitimizována jako zákrok proti tzv. „subjektivnímu lidství“, jež se vymklo ideálu a míří proti němu. V nejlepším případě na tomto základě může vzniknout jen osvícená totalita, v horším režimy nacistického a komunistického typu. Zárodek nemyslného nápadu na státní reglementaci ideálního lidství spočívá v tezi, že je předem a objektivně dáno, jaký má kdo být, a umožněn je tím, že ji Schiller přenáší na národy . Činí to naprosto svévolně, a tak je doveden nakonec až k lidství jako takovému, jehož historický vzor vidí ve starých Athéňanech. Na nich obdivuje především harmonii jejich vzdělání a rozvoj rozmanitých vloh. V této inspiraci vidí Schiller posléze tu správnou cestu k napravení neduhů své vlastní doby: „...musí přece být zůstaveno na nás, abychom tento celek naší přirozenosti, rozrušený uměním, obnovili uměním vyšším.“

Za příčinu neuspokojivého stavu považuje Schiller soudobý stát a jeho nápravu vidí teprve v možnosti předchůdné nápravy lidí. Tím se přiklání k liberálnímu pohledu na svět. Je ovšem docela skeptický a nepředpokládá, že by proměna mohla proběhnout dřív než za jedno století. Jeho následující vize strastiplné budoucnosti překvapuje: „V jiných světadílech bude ctěno lidství v černochovi a v Evropě bude v mysliteli hanobeno. Staré zásady zůstanou, budou však oděnx v šat století, a útlaku, dosud vyhrazenému církvi, propůjčí své jméno filozofie.“ Proti tomu existuje podle Schillera jediná zbraň: výchova k citovému bohatství. Tak dospíváme i k nezastupitelné roli umělce: „Když se pak stane mužem, nechť se vrátí do svého století jako cizinec; ne však proto, aby je obšťastnil tím, že se objeví, nýbrž aby je, hrozivý jako Agamemnonův syn, očistil. Látku sice bude čerpat z přítomnosti, formu však převezme z ušlechtilejší doby, ba z bezčasovosti, z absolutní, neproměnné jednoty své podstaty. Zde z ryzího éteru jeho démonické přirozenosti stéká pramen krásy, nedotčený zkažeností pokolení a dob, valících se hluboko pod ním v kalných vírech.“ Jistě: jen jsou-li podstata čili ideální lidství inidividua, národa a rodu v zásadě shodné, může umělec tím, že čerpá ze své podstaty, dobu očistit.

Aby své učení více objasnil proti námitkám, které poukazují na to, že květ umění v antice vyrašil teprve v dobách politického úpadku, rozvíjí Schiller svou kantovskou filozofii do větší šíře. Odtud ad hoc definuje dva pudy , jejichž rovnováhu a hranice má strážit kultura. Podstatou kultury je potom hra – stále a ve všem jde zas a zas o ta či ona prostředkování. Proč hra? Zde je důvod: „Krátce: tím, že se mysl setkává s idejemi, pozbývá všechno skutečné svou vážnost, protože se stává nepatrné, a tím, že se mysl stýká s vnímáním, odkládá svou vážnost nutné, protože se stává lehké.“ Hra a krása podle Schillera patří k sobě: „...člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“ Ba dokonce tvrdí, že člověk je plně člověkem jen tehdy, pokud si hraje. Smysl této věty je demonstrován dalšími a dalšími vymýšlenými dichotomiemi, které jsou překlenovány právě krásou: krása jediná tedy umožňuje člověku plné lidství, ale je nemyslitelná bez hry, neboť hra je to, co spouje všechna ta prostředkování, o nichž Schiller hovoří. A na kráse stojí vnitřní stát, vize, která proměňuje nitro: „Uprostřed strašné říše sil a uprostřed posvátné říše zákonů buduje estetický tvořivý pud nepozorovaně třetí radostnou říši hry a zdání, v níž snímá člověku pouta všech vztahů a zbyvuje ho všeho, co se jak ve fyzickém, tak i v morálním světě nazývá nátlak. ...v estetickém státě se člověk smí člověku jevit jen jako tvar a člověk smí stát proti člověku jen jako objekt svobodné hry. Dávat svobodu svobodou je zásadním zákonem této říše.“

http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo12/12-04.htm Listy o estetické výchově jsou možná nejvlivnějším Schillerovým filozofickým dílem. Jde ale jako u všeho, co psal, také o literární skvost.

Schiller nejprve přichází s pojmy stát přírodní a st…át morální: první stojí na silách, druhý na zákonech . Hlavním námětem spisu je otázka, jak pozvolně, evolučně přejít z přírodního do morálního státu. Zprostředkování mezi přírodou a rozumem je tedy jeho idée fixe: „...šlo by o to první hmotě nepatrně vzdálit, onen pak jí lehce přiblížit tak, aby bylo vytvořen charakter třetí, který, spřízněný s oběma, by razil přechod od panství pouhých sil k vládě zákonů, a aniž by bránil rozvoji mravního charakteru, sloužil by jako smyslová záruka neviditelné mravnosti.“ Schillerův rozchod s Kantem se tak dovršuje, neboť reálný člověk a reálné lidstvo tu míří k ideálu dokonalosti prostřednictvím smyslů a ne očišťováním rozumu od všeho smyslového. Za nebezpečné považuji další pokračování Schillerových myšlenek ve směru idealizované mravní role státu. Místo liberálního pojetí státu jako organizace, která má sloužit občanům a co nejméně je omezovat, zde narážíme na představu, že stát má být jakýmsi korelátem ideálního lidství, a jeho represivní moc je legitimizována jako zákrok proti tzv. „subjektivnímu lidství“, jež se vymklo ideálu a míří proti němu. V nejlepším případě na tomto základě může vzniknout jen osvícená totalita, v horším režimy nacistického a komunistického typu. Zárodek nemyslného nápadu na státní reglementaci ideálního lidství spočívá v tezi, že je předem a objektivně dáno, jaký má kdo být, a umožněn je tím, že ji Schiller přenáší na národy . Činí to naprosto svévolně, a tak je doveden nakonec až k lidství jako takovému, jehož historický vzor vidí ve starých Athéňanech. Na nich obdivuje především harmonii jejich vzdělání a rozvoj rozmanitých vloh. V této inspiraci vidí Schiller posléze tu správnou cestu k napravení neduhů své vlastní doby: „...musí přece být zůstaveno na nás, abychom tento celek naší přirozenosti, rozrušený uměním, obnovili uměním vyšším.“

Za příčinu neuspokojivého stavu považuje Schiller soudobý stát a jeho nápravu vidí teprve v možnosti předchůdné nápravy lidí. Tím se přiklání k liberálnímu pohledu na svět. Je ovšem docela skeptický a nepředpokládá, že by proměna mohla proběhnout dřív než za jedno století. Jeho následující vize strastiplné budoucnosti překvapuje: „V jiných světadílech bude ctěno lidství v černochovi a v Evropě bude v mysliteli hanobeno. Staré zásady zůstanou, budou však oděnx v šat století, a útlaku, dosud vyhrazenému církvi, propůjčí své jméno filozofie.“ Proti tomu existuje podle Schillera jediná zbraň: výchova k citovému bohatství. Tak dospíváme i k nezastupitelné roli umělce: „Když se pak stane mužem, nechť se vrátí do svého století jako cizinec; ne však proto, aby je obšťastnil tím, že se objeví, nýbrž aby je, hrozivý jako Agamemnonův syn, očistil. Látku sice bude čerpat z přítomnosti, formu však převezme z ušlechtilejší doby, ba z bezčasovosti, z absolutní, neproměnné jednoty své podstaty. Zde z ryzího éteru jeho démonické přirozenosti stéká pramen krásy, nedotčený zkažeností pokolení a dob, valících se hluboko pod ním v kalných vírech.“ Jistě: jen jsou-li podstata čili ideální lidství inidividua, národa a rodu v zásadě shodné, může umělec tím, že čerpá ze své podstaty, dobu očistit.

Aby své učení více objasnil proti námitkám, které poukazují na to, že květ umění v antice vyrašil teprve v dobách politického úpadku, rozvíjí Schiller svou kantovskou filozofii do větší šíře. Odtud ad hoc definuje dva pudy , jejichž rovnováhu a hranice má strážit kultura. Podstatou kultury je potom hra – stále a ve všem jde zas a zas o ta či ona prostředkování. Proč hra? Zde je důvod: „Krátce: tím, že se mysl setkává s idejemi, pozbývá všechno skutečné svou vážnost, protože se stává nepatrné, a tím, že se mysl stýká s vnímáním, odkládá svou vážnost nutné, protože se stává lehké.“ Hra a krása podle Schillera patří k sobě: „...člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“ Ba dokonce tvrdí, že člověk je plně člověkem jen tehdy, pokud si hraje. Smysl této věty je demonstrován dalšími a dalšími vymýšlenými dichotomiemi, které jsou překlenovány právě krásou: krása jediná tedy umožňuje člověku plné lidství, ale je nemyslitelná bez hry, neboť hra je to, co spouje všechna ta prostředkování, o nichž Schiller hovoří. A na kráse stojí vnitřní stát, vize, která proměňuje nitro: „Uprostřed strašné říše sil a uprostřed posvátné říše zákonů buduje estetický tvořivý pud nepozorovaně třetí radostnou říši hry a zdání, v níž snímá člověku pouta všech vztahů a zbyvuje ho všeho, co se jak ve fyzickém, tak i v morálním světě nazývá nátlak. ...v estetickém státě se člověk smí člověku jevit jen jako tvar a člověk smí stát proti člověku jen jako objekt svobodné hry. Dávat svobodu svobodou je zásadním zákonem této říše.“

http://www.gasbag.wz.cz/tema/rocnik3/cislo12/12-04.htm

Stav

Velmi dobrý

Vytvořit poptávku

O knize

Stav:	Velmi dobrý
Vazba:	brožovaná
Počet stran:	218
Jazyk:	česky
ISBN10:	8085885670
ISBN:	9788085885675
Edice:	16. svazek ed. 16. svazek ed. Malá díla
Vydání:	1. vyd..
Vydáno v:	Olomouc
Vystaveno:	13. 5. 2024 14:46
Číslo položky:	841186

O autorovi

Friedrich Schiller

Johann Christoph Friedrich von Schiller byl německý spisovatel, básník, dramatik, estetik a historik. Byl vedoucím představitelem německé klasiky a stal se čestným občanem První Francouzské republiky. Jeho dramatické dílo patetickým způsobem hájí svobodu a práva člověka a lidské bratrství. Jeho názory se utvářely pod vlivem Rousseaua, Lessinga a hnutí Sturm und Drang. V estetice vychází z Immanuela Kanta. Umění považoval za prostředek formování harmonické osobnosti, která svobodně tvoří dobro. Podle něj pouze umění pomáhá člověku získat skutečnou svobodu. Friedrich Schiller se narodil 10. listopadu 1759 v Marbachu ve Württembersku. Jeho otec se jmenoval Johann Kaspar Schiller a byl lékařem a důstojníkem ve službě vévody Karla Evžena Württemberského, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 složil Friedrich Schiller zemské zkoušky a otevřel si tak cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do vojenské akademie Karlsschule, aby se stal lékařem . Tam prožil celé mládí – žil zde od svých třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při jejich návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorci. Vojenský pořádek akademie zastupoval rodinu. Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu , nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, poc...

Více od autora