Michel de Montaigne
Eseje

1966 | Nakladatelství Odeon

Nad Rabelaise a Montaigne francouzská renesance nevydala osobností výsostnějších a důsažnějších trvalostí a světovou rozsáhlostí vlivu. Rabelais představuje její radostný a důvěřivý počátek, bujné štěstí evropského člověka, setřásajícího pouta dogmat a autorit; Montaigne je výrazem její zralosti, zamyšlené vrcholné chv…íle, kdy pozbyla svých optimistických iluzí, a svobody myšlení, svého největšího výboje, používá k studiu člověka samého, lidské přirozenosti a jejích individuálních i sociálních možností a mezí. Je představitelem jejího zvnitřnění. Aby vyjádřil svoje poselství tolerance a laskavého skepticismu, svou mravní moudrost , vytváří si Montaigne svérázný útvar literárního eseje: nazývá tak nehledanou, prostou, přirozenou rozprávku, předem nekonstruovanou, nedbající pravidel řečnické rétoriky ani filosofického diskursu, řízenou výhradně svobodným pohybem nelíčené osobní myšlenky a usilující spíš o jadrnou konkrétnost autentického mravního stanoviska než o souvislost a úplnost filosofického systému. Esejů složil a vydal Montaigne tři knihy, vnutily se rázem domácí i zahraniční čtenářské pozornosti, a počínajíc osmnáctým stoletím, „věkem tolerance“, náležející mezi nejproslulejší a nejvlivnější díla světového písemnictví. Český čtenář poznal z nich pouze nepatrnou ukázku v starším útlém výboru Ottovy Světové knihovny. Máme za to, že se mu zavděčíme a zároveň vyplníme trapnou mezeru naší překladové literatury přítomnou knihou, která z Montaignova nesmrtelného díla pojala a vybrala všechno podstatné.

Úvod kreslí portrét renesančního myslitele, filosofa buržoazní epochy, který teoreticky zobecnil nový život. Upozorňuje na jeho toleranci, ironii, laskavý skepticismus, epikurejství, humanismus a mravní moudrost, na jeho úsilí o jednotu osobnosti ohrožovanou odcizením, způsobeném vznikajícími kapitalistickými vztahy. Jeho eseje ztvárňují jadrnou konkrétnost myšlenky; o souvislost a úplnost filosofického systému se ani nepokoušejí. Hovoří o výchově, zvycích, zálibách, přátelství, nemoci, správě majetku, sebevraždě, samotě, lhaní apod. Nad Rabelaise a Montaigne francouzská renesance nevydala osobností výsostnějších a důsažnějších trvalostí a světovou rozsáhlostí vlivu. Rabelais představuje její radostný a důvěřivý počátek, bujné ště…stí evropského člověka, setřásajícího pouta dogmat a autorit; Montaigne je výrazem její zralosti, zamyšlené vrcholné chvíle, kdy pozbyla svých optimistických iluzí, a svobody myšlení, svého největšího výboje, používá k studiu člověka samého, lidské přirozenosti a jejích individuálních i sociálních možností a mezí. Je představitelem jejího zvnitřnění. Aby vyjádřil svoje poselství tolerance a laskavého skepticismu, svou mravní moudrost , vytváří si Montaigne svérázný útvar literárního eseje: nazývá tak nehledanou, prostou, přirozenou rozprávku, předem nekonstruovanou, nedbající pravidel řečnické rétoriky ani filosofického diskursu, řízenou výhradně svobodným pohybem nelíčené osobní myšlenky a usilující spíš o jadrnou konkrétnost autentického mravního stanoviska než o souvislost a úplnost filosofického systému. Esejů složil a vydal Montaigne tři knihy, vnutily se rázem domácí i zahraniční čtenářské pozornosti, a počínajíc osmnáctým stoletím, „věkem tolerance“, náležející mezi nejproslulejší a nejvlivnější díla světového písemnictví. Český čtenář poznal z nich pouze nepatrnou ukázku v starším útlém výboru Ottovy Světové knihovny. Máme za to, že se mu zavděčíme a zároveň vyplníme trapnou mezeru naší překladové literatury přítomnou knihou, která z Montaignova nesmrtelného díla pojala a vybrala všechno podstatné.

Úvod kreslí portrét renesančního myslitele, filosofa buržoazní epochy, který teoreticky zobecnil nový život. Upozorňuje na jeho toleranci, ironii, laskavý skepticismus, epikurejství, humanismus a mravní moudrost, na jeho úsilí o jednotu osobnosti ohrožovanou odcizením, způsobeném vznikajícími kapitalistickými vztahy. Jeho eseje ztvárňují jadrnou konkrétnost myšlenky; o souvislost a úplnost filosofického systému se ani nepokoušejí. Hovoří o výchově, zvycích, zálibách, přátelství, nemoci, správě majetku, sebevraždě, samotě, lhaní apod.

Stav

Dobrý

bez obálky

Skladem pro e-shop

O knize

Stav:	Dobrý, bez obálky
Vazba:	pevná
Počet stran:	394 , 4 nečíslované listy obrazových příloh
Jazyk:	česky
Edice:	47. svazek ed. 47. svazek ed. Živá díla minulosti
Vydání:	Vydání první
Vydáno v:	Praha
Vystaveno:	30. 1. 2026 16:19
Číslo položky:	1580782

O autorovi

Michel de Montaigne

Michel Eyquem de Montaigne byl francouzský renesanční myslitel, humanista, skeptik. Dal vzniknout novému literárnímu žánru – eseji. Narodil se 28. února 1533 v Périgordu na zámku Montaigne jako třetí syn bohatého vinaře a obchodníka. Byl gaskoňským šlechticem, který pocházel z prostředí nobilizovaných obchodníků. Montaignův otec Pierre Eyquiem de Montaigne zastával různé funkce v bordeauxském parlamentu a stal se i starostou města. Matka Antoinette de Louppes pocházela z rodiny španělských obchodníků, kteří uprchli před inkvizicí do Francie. Jelikož otci záleželo na tom, aby jeho syn byl fyzicky zdatný, poslal ho hned po narození do vesnice Papessus mezi drvoštěpy. Díky otci získal rovněž vynikající humanistické vzdělání. Od dětských let se o něho staral německý vychovatel, který s ním hovořil pouze latinsky. Díky tomu Montaigne později ovládal latinu stejně dobře jako svůj mateřský jazyk. Znalosti získané domácí výchovou si pak rozšířil na koleji v Bordeaux, kde studoval od 6 do 13 let. O tom, zda měl možnost studovat na jedné z jihofrancouzských univerzit, nejsou spolehlivá svědectví. Avšak z jeho znalosti starověké i soudobé vědecké a filosofické literatury můžeme vyvozovat neustálé sebevzdělávání a vytrvalou četbu. Nicméně Montaigne se nikdy nestal profesionálním vědcem, filosofem ani bohoslovcem. A i když během svého života zastával řadu veřejných funkcí , sám tvrdil, že své politické činnosti nepřikládá nijak zvláštní význam. V roce 1558 navázal přátelství s Etienem de la Boétiem. Jejich známost trvala sice pouhých pět let, Etien v roce 1563 umírá, avšak Montaigne na něho vzpomínal celý život. V roce 1565 se oženil s Francoise de La Chassaigne, ale neměl k ní nijak blízký vztah. Celkem z manželství vzešlo pět dcer, jen jedna Montaigne přežila. Když v roce 1568 zemřel jeho otec, zdědil Montaigne velký majetek a přestěhoval se na ro...

Více od autora